Sklenku na cestu

Fritz Tugendhat stál u okna s pohledem upřeným na západ, za zahradu, za Spielberg. 

Zapadající slunce právě začervenalo oblohu a i přes tu přírodní krásu mu bylo smutno. Dům byl prázdný a zahrada zplaní.

Karafa se skotskou se otevřela s melodickým mlasknutím. "Dáte si taky, Gustave?" oslovil řidiče, který právě míchal maltu.

"Rád." 

Rozlil hnědou tekutinu do dvou sklenic. Nalil jí hodně, a tak v karafě nic nezbylo.

Nic tu nenechá.

Obešel aragonitovou stěnu a pokochal se pohledem na rudou, transparentní kresbu v jejím kameni. Naposledy.

Pozvedl proti ní sklenku a pak ji vyprázdnil.

"Takže, Gustave, jak se staví zeď?"