Je brzký večer, rudý slunce svit
teď pod obzorem v temnotě mizí.
Pak oblohou se jako mnohý bod
rozzáří nekonečné množství hvězd.
Ty jasné ve městě však matné jsou
a lidé málokdy k nim zdvihnou zrak.
Je ošemetná věc ten lidský zrak
co nezachytí jemný hvězdný svit,
kdy zdánlivě jím neviděné jsou
všechny věci, které ve tmě mizí.
Však někdy mocnější než světlo hvězd,
a rozzáří vše v jeden jasný bod.
V té chvíli není to jen pouhý bod
na kterém lidský může spočnout zrak.
Neb víc než nejjasnější světlo hvězd
může být něžný lidských očí svit -
těch očí, co za řasami mizí,
co příslovečná okna v duši jsou.
Vždy stejná dvě ta okna k duši jsou,
jak jedno tak i druhé je ten bod
kam pohlédnout. A v tu chvíli mizí
stud a s ním i strach, protože tvůj zrak
v těch druhých očích spatří slunce svit,
co jasnější nad tisícero hvězd.
Ať na obloze miliony hvězd,
však u lidí jen dvě a dvě vždy jsou,
co navzájem si předávají svit.
Tak člověk v člověku má pevný bod.
Ten jasnější a ostřejší než zrak
co ve stáří zhasíná a mizí.
Nad ránem temná noc rychle mizí,
neb slunce přezáří to světlo hvězd.
Však ve dne silnější je lidský zrak,
a jedny v druhých snící oči jsou,
jak jeden cítí v druhém světa bod
a z duší plápolá jim slunce svit.
A lásky té lidské svit, kdy mizí?
Má svého konce bod, jak život hvězd?
Otázky marné jsou - věčný je lásky zrak.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit