23. Duchařina - Simona

Vářa evidentně potřeboval trochu času, aby tohle všechno vstřebal, tak jsem ho nechal dohlížet na Pateru, kterej se jal trochu uklízet v laborce, a nalepil jsem se na Macháně.

Ten sedl do auta a jel rovnou domů, do té Kulhánkovic megarezidence v Roudničce. Na všech křižovatkách nervózně bubnoval prsty po volantu.
Simona ho čekala mezi dveřmi a okamžitě zmizeli uvnitř. Zaváhal jsem. Měl jsem trochu ostych lízt lidem přímo do domu, zatím jsem se choval většinou jako na sledovačce, maximálně jsem nakukoval okny. Brzdilo mě i vědomí, že bych nerad někoho vyděsil, kdyby mě náhodou uviděl. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že si to situace žádá, a tak jsem tam vyrazil.

Zaváhání mě stálo docela dlouhé hledání, nemohl jsem se v té jejich obří rezidenci zorientovat. Nakonec jsem se zkusil zasoustředit na Macháně a přemístit se přímo za ním. Když jsem takhle chodil za lidmi, který jsem dobře znal (za mamkou, nebo za Pavlem), nebo za známými duchy, tak to šlo skoro samo, ale Macháň mi dal dost práce, asi si to budu muset zkusit víc natrénovat na cizích lidech, který neznám.

Macháň se Simonou se zavřeli v suterénu v centrální části domu v místnosti, která celá vypadala jako trezor. Silné stěny, komplikované těžké dveře, jejichž vchod ze sklepa byl velmi nenápadný, při původním procházení domu, jsem si ho vůbec nevšiml.
V místnosti byl obyčejný stůl a dvě židle, pokladna s další sadou zámků a velká kartotéka. Ta byla právě odemčená. Simona procházela složky a sem tam nějakou vytahla a občas komentovala: „Tohohle můžeme vyřadit, sice dělal chemičárnu, ale pak se předávkoval… Tohle dej stranou, toho si přesně nepamatuju, ale možná by se hodil…“

Postupně mi došlo, na co koukám. Kulhánek měl zjevně na každýho ze svých přítelíčků něco a měl to velmi pečlivě zdokumentovaný. Některý složky byly velmi tlustý se stohama dokumentů, u něčeho zase byly ruličky negativů, místy tam byly i digitální média, převážně karty z foťáku, ale na pár místech ještě i staré diskety. Bylo vidět, že to byla velmi pečlivě vytvořená věc, kterou ale asi delší dobu nikdo neudržoval. Usadil jsem se v rohu u stropu na pokladně a čekal, jestli někoho najdou.

„Hele, Varvařovskej,“ vytahla Simona složku z kartotéky a šla si sednout ke stolu.
„Nezačínej zase,“ zavrčel zle Macháň.
„Se nečil,“ řekla podezřele lehce Simona a začala listovat složkou. „Jen hledám, s kým naposledy vařil.“

Byla to zvláštní názorová výměna. Simona si zjevně nedovolila ani okomentovat Vářovu smrt. Trochu jsem doufal, že by tím hybatelem klanu v pozadí mohla být Simona, ale tohle mě dost utvrdilo v tom, že má Macháň navrch a že Simona slouží spíš jen jako užitečný zdroj informací. To nebyla moc dobrá zpráva. Inteligentní šéf by dal policajtům sice víc práce k dopadení (pokud by se jim ho vůbec podařilo sestřelit), ale celkové škody by určitě nebyly tak vysoké. Macháňovi jsou následky puštění nekvalitního zboží do oběhu úplně jedno, dokáže si jen spočítat prachy.

Po delší době prohrabování kartotékou se Simona s Macháněm dohodli na třech jménech, uklidili a zamkli kartotéku. Pozorně jsem sledoval, jak budou odcházet. Heslo do trezoru měla Simona a zjevně ho schválně nacvakala tak, aby ho Macháň nemohl pochytit. Že by se ho bála a snažila se nechat si vůči němu pár trumfů v rukávu?

Macháň se jmény na lístku se jal zase telefonovat a Simona došla do obýváku. Nalila si pořádnou dávku alkoholu a sesunula se do křesla. Až teď jsem si všiml, jak se jí třesou ruce.