Opět navazujeme zcela těsně na předchozí kapitolu. Vybouchl dodavatel pervitinu, tak Macháň hledá nějaké řešení, jeho milenka, Sabina, je z celé situace značně znepokojena, nicméně vyhledala mu pár jmen v archivu starého Kulhánka.
Z příjezdové cesty bylo slyšet bouchnutí dveří od auta, Macháň zase někam odjížděl.
Už, už jsem se zvedal, že ho půjdu sledovat, když začala Simona telefonovat. Bylo cosi strojeného v jejím hlase, něco, co vůbec neodpovídalo třesoucím se prstům svírajícím sklenici. Upoutalo to moji pozornost.
„Ahoj Myšáčku, moc se mi stejská, potřebovala bych tě vidět,“ švitořila s výslovností, která by odpovídala daleko většímu množství alkoholu než mohla mít aktuálně v krvi.
„Jak, špatný číslo?“ zajíkla se, „já chci mluvit se svým Myšáčkem…“
Někdo na druhém konci zavěsil.
Simona si trochu úlevně oddychla – celá scénka byla evidentně nahraná. Odložila nedopitou sklenici a šla do patra (jak jsem za chvilku zjistil, převléknout se do běžeckého), pořád vypadala dost nervózně.
Už jsem věděl, že Simona neměla o milence nouzi a vždycky se chovala velmi obezřetně (její zálety byly sice celkem jedno jejímu manželovi, u Macháně by ale jistě tolik tolerance nenašla), ale nikdy jsem neviděl takové rozrušení jako teď.
Simona odložila mobil i chytré hodinky a zavolala na hospodyni, že si jde zaběhat.
Vyrazila cestou k sádkám u Datlíku, minula je, na kraji rybníka u hráze se rozhlédla, jestli nejsou lidi po cestě přes hráz, a pokračovala pak kousek dál po cestě podél břehu. V časném dopoledni tu byl celkem klid, nikde nikdo. Les tu byl poměrně řídký, v místě za prvními keři zahnula směrem ke břehu a na chráněném místě hodila větrovku na jehličí a usadila se na ní.
Začal jsem se rozhlížet, kde se usadím, abych nebyl moc na ráně, když se mi za zády ozvalo veselé:
„Nazdar! Kde se tu bereš? Už jsem tu chvíli žádnýho ducha nepotkal!“
Otočil jsem se a uviděl, no, co vlastně? Asi lze říci, že zeleného mužíčka, i když ta šedohnědozelená odpovídala vzhledu těch pár nebohých utopenců, co jsem za svou éru v mordpartě viděl. Jeho obličej vypadal dost hrozně, ale nějak jsem z něj vlastně vnímal jen ty oči, co mu tak živě hrály. Zbytky vesele barevného oblečení dotvořily obraz té pitoreskní osůbky.
„Dobrý den,“ řekl jsem zdvořile, „já jsem Honza Čermák. Sledoval jsem tuhle Simonu, potřeboval bych vědět s kým tu má schůzku.“
„Na výzvědách?“ usmál se mužíček. „Za tím bude jistě nějaký moc zajímavý příběh a já jsem hrozně zvědavý na zajímavé příběhy. Hlavně ty o lásce. To mi budeš muset vyprávět! Bude tu dostaveníčko?“ úplně poskakoval radostí a hravě tím boural moji rezervovanost.
„Já jsem se vlastně nepředstavil. Mně říkají Bibinka. Nediv se tomu trochu holčičímu jménu. V živým světě mi tak říkali, protože se mi vždycky víc líbili hoši než děvčata. Nakonec mě ten živej svět dohnal sem.“ Mávnul k rybníku. „No, a od tý doby jsem tu za vodníka a mám se skvěle. No, když mi tenkrát vysušili rybník, tak to byla trochu nuda, ale jinak se mám náramně, furt tu je co sledovat.“
Lehkost, s jakou to říkal, mi připomněla Vářu v nedávné době. Další člověk, pro kterýho byl život peklo?
Ale hlubší zamyšlení ani reakci na jeho slova jsem nestihl. Po cestě se blížil Michal Krízl. Mířil na jisto přesně na místo, kde na něj Simona čekala.
No jasně, to přece mi přece mělo dojít, kdo je Myšáček! Vždyť mi přece Vářa vykládal, že šéfovi na gymplu přezdívali Myšák Krysák.
„Tak tyhle dva už jsem tu párkrát viděl. Žádný košilatosti se tu za křovíčkem dít nebudou,“ okomentoval Bibinka trochu zklamaně.
„Tak co se děje tak urgentního?“ začal Michal Krízl bez pozdravu a usadil se vedle Simony.
„Vypadl dodavatel pervitinu a bez Varvařovskýho nemá kdo vařit,“ šla Simona hned k věci.
„Jo vlastně, byl teď nějakej zátah v Ostravě na nějakou velkou varnu,“ kývnul hlavou, „to bude v pohodě, je to daleko, na nás nepřijdou.“
„Mě spíš děsí, co bude s tím vařením. Macháň je čím dál tím míň ukočírovatelnej.“
„Dřív sis na zajíčky v posteli nestěžovala,“ ucedil Krízl jedovatě.
„Neštvi mě. To tys chtěl zůstat mimo a že je na to Macháň ideální trouba, tak se netvař, že za všechno můžu já.“ Vstala a začala nervózně přecházet, až se nakonec otočila a podívala se Krízlovi přímo do očí. „Má na krku dvě úplně zbytečný úmrtí a já se jen děsim, kdy ho přestanu bavit a budu další v řadě.“
„Nepřeháněj. Furt tě potřebuje, nic takovýho si nedovolí.“ Zůstal furt v klidu rozvalenej na zemi. „Koukej, jednak nemám v rukávu nějakýho jinýho vhodnýho adepta a druhak další úmrtí by už teď bylo fakt moc. Vím, že to není ideální, ale holt to musíme ještě chvíli vydržet.“
„Proč další úmrtí? Nemůžeš ho třeba prostě sebrat?“
Krízl protočil panenky. „Dyť víš, že pokud by ho někdo zašil, tak nás všecky potopí se vší parádou, čistě jen ze vzteku.“
„Já vim,“ řekla sklesle Simona, chvíli mlčky přecházela, a pak se zase posadila. „Hele, hledala jsem nějaký potenciální vařiče v tátový kartotéce, ale moc nadějně to nevypadalo.“
„Jasně, po něčem se kouknu, kdyžtak dej vědět. Pokud možno standardní cestou…“ Zvedl se a začal se oprašovat. „Tak čau.“ Opatrně se rozhlížel, jestli ho někdo neuvidí a svižným krokem vyrazil směrem k hrázi a přes ní dál směrem k silnici.
„O lásce to sice není, ale stejně to vypadá zajímavě. Budeš mi o tom vyprávět?“ uzavřel zvědavě situaci Bibinka, když se po chvíli začala zvedat Simona.
Potřebovala jsem nějakou postavu s delší historií – rybník Datlík je z 15. století, takže se nám času podařilo ulovit dost. Vodníkovo jméno je uloupeno z pohádek Marty Pohnerové (okolo rybníků jde moc hezká vodnická pohádková stezka) Nepodařilo se mi dohledat, zda je jméno v pohádkách použito na základě starších pověstí, nebo zda bylo vymyšleno autorkou pohádek.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit