Moje články

Kráčel hustým lesem a zvědavě se rozhlížel. Nikde ani živáčka, všude panovalo neuvěřitelné ticho. Kolem hlavy mu proletěla světluška – jediná známka života, když nepočítal vzrostlé stromy. Zastavila, několikrát mu zakroužila kolem hlavy a odletěla. Pochopil to jako znamení. Dovedla ho až na nevelkou mýtinu. Tísnilo se na ní snad všechno obyvatelstvo lesa.
A uprostřed ležela panna. Krásná. Černovlasá. S pletí jako sníh.
Kdosi mu poklepal na rameno. Podle oblečení královský hajný.
„Promiňte, nejste náhodou princ…“
„Je mrtvá?“
„Ne, pane, k životu ji ale přivede jen polibek od prince…“
„Takže ještě chvíli počká,“ usmál se Jack Harkness po způsobu 51. století.

Byl pryč měsíc. Nechyběl mi. Biffa bych nazval kamarádem jen pro nedostatek lepších termínů. Já jsem mu posílal taháky a on mě bral jako sportovního parťáka.
Z Bostonu přijel jako vyměněný. Se strohým „Bernarde“ mě zatáhl do sklepa, z kufru vytáhl své oblíbené tenisky. Miloval je, nosil je každý den. Strašně mu slušely.
Dřív, než jsem mu v tom stačil zabránit, je hodil do kotle. Snad poprvé jsem neměl slov. Dal jsem mu pěstí. Mlátili jsme se asi půl hodiny, než nás to přestalo bavit.
Stačil jediný pohled na kotel. Něco se změnilo. Pálilo mě v očích. Všechno se změnilo.

Fandom: Simonův kocour (Kdo nezná, ať se povinně podívá alespoň na tohle. ;))
Poznámka: Z pohledu kocoura. ;)
Simon se zase dívá na televizi.
Simone?
*mrk, mrk*
Mňáu? Simone.
*lís*
Podrbe mě za ouškem.
Vrň. Ale… Simone?
*otevře tlamičku* Nic. *otevře tlamičku a ukáže si do ní* Nic.
Simone!
*vytáhne drápky* *škráb, škráb* – už ne do sedačky, ale do kalhot. Toho si všimne. Nevšímá.
Tyhle neznám – tak jemné, měkoučké a ty proužky! Jsou nové? *škráb, trh, grrr!*
Vyskočí.
*mrk, mrk* *otevře tlamičku, ukáže si do ní*
Simon se zoufale podívá na své rozedrané kalhoty a krvavé škrábance pod nimi.
*mrk, mrk*
Měl se po příchodu z práce převlíknout. Můžu za to, že tu chodí ve svých nejlepších kalhotách? Mňáu?
Vrň, dneska se nese kuřecí!
*šťouch*
Pichlavá kulička se nehýbe.
*šťouch*
Ježečku?
*ňuch*
Já jsem ti tvrdil, že polštář je nejpohodlnější místo na světě!
Neboj se, Simon si tě určitě zamiluje. Vážně. Miluje mě.
*houpe se ze strany na stranu, žuchne do měkkého*
*lís, škráb*
Simon už jde! Uveleb se hezky na tom polštáři, ať vypadáš k světu. Nemůžeš? Tvé bodlinky se zasekly? Pomůžu ti.
*táhne, táhne*
Rup, trh!
To je ale krása!
*loví*
*skáče*
*loví*
Peří!
Grrr!
Ježečku, ty jsi ale roztomilá bílá koule! Takhle tě bude mít Simon rád. Simon má rád bílou. Má rád mě!
Simone?

Poznámka: Min. 15+, ale spíš 18+! Slash.
Říkají, že duha nemá konec.
Sedím na baru, pod duhovou vlajkou, v bílé záři reflektoru.
Říkal, že zdrojem světla jsou oči.
Celý večer upírá své tmavé oči na mě.
Říkají, že paprsky světla se lámou.
U sebe mě zkušeně ohne o jídelní stůl.
Říkali, že světlo je vlnění.
Vykřiknu, když se vášnivě stane mojí součástí.
Říkali, že světlo jsou částice.
Hlava se mi točí, obraz rozmazává.
Říkají, že rychlost světla v médiu je menší než…!
Snažím se zadržet dech, který ze mě ihned zase vyrazí.
Říkají, že rychlost světla ve vakuu je největší.
Jsem sám. Plynu prostorem. Hotový a nehybný.

Na modré obloze září sluníčko. V něžném větříku se ze strany na stranu pohupují květinky. Země se natřásá, zvedá. Zatím jsou vidět jen tři vlásky, pak dvě očíčka. Zamrkají.
„Kuk!“ ozve se z hromádky hlíny. A už se Krteček kutálí na zem.
„Jé!“ vykřikne a běží se schovat! Co to je? Zvědavě vykukuje zpoza kamínku.
Je to tmavé. Veliké. Nehýbe se to.
Přijde blíž.
„Haló!“ Žádná odpověď.
Zašťourá do toho klacíkem, až se tomu nafouknou oči! Jak je to měkké!
„Na, na!“ Šťouchá, hned sem, hned tam, ale nejlepší jsou ty oči!
Pích!
Prásk!
Všude kolem leží cáry pouťového balónku.

Hřmot bitvy utichal, třeskot mečů se vzdaloval, když se nad bojištěm rozlila podmanivá melodie. Byl to zpěv tak sladký, že i nepřátelé zapomínali bojovat, zbraně pokládali na zem a obnažené krky natahovali vzhůru k nebesům, hledajíce, odkud jen zní ten hlas.
Helgi Haddingjaskati dostal příležitost. Zhluboka se nadechl, píseň mu dodávala odvahu. Vší silou zvedl meč až nad hlavu, připraven sklátit omámené nepřátele. Zpěv však ustal, jako z veliké dálky ozval se bolestný vzdych. Bílé pírko sneslo se k zemi, druhé, další, labutí sníh. Helgiho zamrazilo, když z nebe kapala čerstvá krev.
Kára, dcera Halfdanova, znovuzrozená valkýra Sigrún, byla smrtelná.
Poznámka: Více informací můžete najít například zde (Valkýra Kára), nebo tady (jak chránila svého milence Helgiho, o jejím labutím peří, zpěvu atd.).

Fandom: RPS/Historie (Lord George Gordon Byron/John William Polidori)
John Polidori se s vyčerpáním opřel o rám dveří. V krku pálily slzy, točila se mu hlava. Nebude snášet další urážky, nebude! George se jen smál.
Kdyby mohl, vpil by se do dřeva, do něhož křečovitě zarýval nehty. Nikdo si ho nevšímal. Byl neviditelný. Maličký. Bezcenná cetka, neplatná mince v prachu u cesty.
John Polidori se opíral o pelest Georgovy postele. Zachroptění, zrychlený dech. Polibky na krku, kousnutí na ramenou. V neposedném svitu svíčky se třpytily Johnovy nedávné slzy a trocha oleje z rozbité lahvičky na stolku. Byl jen jeho. Jen pro něj. Zlatý poklad otevíraný jen vzácně, před spaním.

Své první setkání s Gusem Wagnerem si Morris Lieberman nepamatoval úplně přesně: silné ruce, které ho zvedly z páchnoucího prachu, ve kterém se choulil a čekal, až dostane šanci zemřít. Výrazné rty cosi křičící na ostatní vojáky. Teplý dech zezadu na krku dodávající pocit bezpečí.
Poslední setkání s Gusem prožíval Morris až nepříjemně ostře. Prsty, které dříve utěšovaly, se sevřely kolem jeho krku. Dech, který předtím hladil, jako by ho udeřil. Rty, které kdysi líbaly, propouštěly výčitky.
Hlaveň zbraně zastudila, pak zapálila pod roztrženou košilí.
„Nejsem nácek, jen nesnáším strach a prohru, hlavně v Americe!“
Druhý výstřel již Morris neslyšel.

Existuje tisíc a jedna možnost, jak může vypadat klaun. Stejně tolik je míst, kde ho můžete potkat: v cirkuse, v obchodních centrech, v divadle, v kině, v omalovánkách… V každém koutě, kam jen lidské oko dohlédne - a nejen tam -, je možné najít stvoření tajemné, děsivé, s nepřítomným výrazem a očima, které vidí. Filip jim nevěřil, a přesto ho přitahovali.
Když vešel do postranní chodby, ze které číšníci-klauni před chvíli vynesli všechno jídlo, nezaváhal. Nabělený obličej, černá slza pod levým okem, černě zvýrazněné rty, klobouk laškovně posazený na stranu. Žádný podnos s dezerty. Jen slibující úsměv a pohled očí, které vědí.

Poznámka: Omlouvám se za poněkud drastickou metodu. :)
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože to vypadá, že prší.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože se krásně leskne.
„A próč? Mamíí, mamííí!“
Na kvítečkách se usadila rosa.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože je ráno.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože teď je zahrada nejkrásnější.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Nemusím přemýšlet.
„A próč? Mamíí, mamííí!“
Protože něco nedává smysl.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože se to jmenuje zlatice, ale nikdo tomu tak neříká.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože pravý zlatý déšť na zahradě nebývá.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože je jedovatý.
„A próč? Mamííí, mamííí!“
Protože jinak bys teď neměl štědřenec na hraní!!

Stmívá se či rozednívá? Neurčité šero ze všech čtyř světových stran. I vítr vane jakoby odnikud. Cuchá mu vlasy stále stejně. A on se točí a točí, na jednu stranu, druhou, třetí, čtvrtou, a i vítr se točí. V očích štípe prach.
Suché listí šustí mezi sem tam poházeným kamením. Ten strom už není, co býval. Zelené listy zčervenaly, zežloutly, zhnědly, opadaly. Větve se ulámaly, když se na nich znovu a znovu pokoušel oběsit. Z majestátního stromu, rozcestníku v poušti, nezbylo nic než staré křoví. V spletenci mrtvých kořenů leží prachem prolezlý klobouk.
V očích štípou slzy.
„Vladimíre!“
Už nepřijde.

Fandom: Originální
Varování: Obsahuje klišé. :) Schválně, protože život je občas klišoidnější než fikce.
Poznámka: Navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno, O přednáčce psaní, Seminárka.
Na tuto drabble z května navazuje drabble (pravděpodobně odehrávající se v září): Grammatica.
„Hned jsem zpátky, počkej tu,“ zašeptal Daniel Ondrovi do ucha, jeho vlastní horký dech mu rozehřál tváře. Ondra se zachvěl.
Daniel se zvedl z prosluněné trávy utajeného petřínského svahu, skrýval se za nevzhledným staveništěm, a proto byl i na prvního máje opuštěný. Za zatáčkou se dal do běhu. Brzy našel, co hledal. Věděl, že tu rostou i mezi stromy.
Ondru uviděl ležet na břiše, hlavu měl skloněnou nad knihou. V ruce držel tužku a snad na každém řádku cosi podtrhával.
„Vydržíš odstavec?“ zavrněl Ondra.
„Mmm.“ Daniel se něčím měkkým dotkl jeho vlasů.
Pomalu zavíral knížku.
Daniel mu podával fialový tulipán.

Téma: Co není v hlavě, musí být v nohách
Fandom: Originální
OSOBY
Slimák1
Slimák2
PRVNÍ DĚJSTVÍ
Mýtinka v lese
SLIMÁK1: (šustí po trávě) Hm… Ještě ne.
SLIMÁK2: Dále, bratře, ještě dále, pod stromy.
DRUHÉ DĚJSTVÍ
Kraj mýtinky, klobouk velkého hřibu
SLIMÁK1: Je moc nacucaný. Ten mi nechutná…
SLIMÁK2: Nezoufej, někde to tu bylo… (plazí se po houbě)
TŘETÍ DĚJSTVÍ
Spodní strana klobouku houby
SLIMÁK1: Říkal jsi hlava! Ale kde je? Chci svou večeři z hlavy! Další den bez večeře nepřežiju!
SLIMÁK2: Pod kloboukem není hlava?
ČTVRTÉ DĚJSTVÍ
Noha houby
SLIMÁK1: (okusuje nohu) Fuj! (plive)
SLIMÁK2: I z nohy určitě získáš sílu! (jí)
PÁTÉ DĚJSTVÍ
Pod houbou
SLIMÁK1: (umře)
SLIMÁK2: Bratře! (usne)

Fandom: Máj
Poznámka 1: Obsahuje rift v čase a prostoru.
Neohlédl se. Rázným krokem spěchal dolů k jezeru, kde již na něj čekali jeho loupežníci. Zhluboka se nadechl, stiskl zuby. Sevřel pěsti. Zrychlil. Zůstali v tomto kraji příliš dlouho, cestu by zvládl i poslepu.
Zastavil se u vysoké, staré borovice. Zaryl prsty do kůry. Potřásl hlavou a dal se do běhu.
Nesmí na něm nic poznat. Nic!
Neviděl na cestu. V očích ho pálil poslední pohled. Vilém bezvládně oddechující v prachu, tiché, nevěřícné: „Hynku…“
Zablesklo se. Zahřmělo. Zakopl o kámen, který tu neměl být.
Hlasy… Nerozuměl, ale přesto věděl, co říkají.
„Vrátil se!“
„Žije!“
„Beowulf!“
Sklopil hlavu. Odsouhlasil by cokoli.
Poznámka 2: Jako Beowulf zůstane Hynek po deset let. Je totiž nadmíru podobný tomuto Beowulfovi, když trochu zestárne a zaroste. Za tři až čtyři roky po této drabble se odehraje děj Máchova Máje. Za dalších sedm let se vrátí poutník - Hynek. (Beowulf!Hynek za sebe najde náhradu.)

Fandom: Máj
Poznámka: Viléma a Jarmilu znáte, Valdemar je loupežník, který se objevil ve filmu (Hádek) a stal se součástí mé a hlavně Kleiny povídky. A Hynek je Vilémův svůdce z mé povídky.
Děkuji Karlu Hynku Máchovi za zapůjčení několika veršů.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
Zní –
„Zahrává si s tebou! Nejsi víc než jeho hračka.“
Zní –
„Jsou to jen znuděné děti, žádní loupežníci. Proč je k nám přivádíš?“
Zní –
„Je jako pavouk, její bílé šaty jako lákavá pavučinka. Zaplétáš se zase…“
Hyne –
Tělo bolestí zemdlené ztrácelo se v prachu. Neslyšně: „Hynku…“
A hyne –
Jaká to jejich dětinská chyba! Rychle udupat oheň a zmizet! Naléhavě: „Viléme!“
Hyne zas –
Její smích nese se nad jezerem. Květy kolkolem vadnou. Žárlivě: „Jarmilo!“
Dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas.
„Valdemare…“
Zní – a hyne zas.

Fandom: Originální
Poznámka: Ve škole. ;)
Děkuju moc Kleio.
Přetáhl si přes hlavu kapuci. Delší světlé vlasy, ráno nečesané, se mu neschovaly všechny; několik pramínků rámovalo obličej, zahalovalo profil. Oči měl sklopené, voda v láhvi na slunci jiskřila.
„Znáš ho?“
„Chodil s jedním mým známým na základku…“
„Jednou rozkopal nějaký auto – určitě policejní!“
„Ne, to byla přece ředitelka.“
„Jo, a slyšel jsem, že je to bývalej feťák.“
„Jo?“
„Jo, vážně! Zeptej se, koho chceš, řeknou ti, že je to pravda!“
Zvedl hlavu, v očích se nenápadně zablýsklo. Rysy zůstaly klidné. Na jedno koleno si položil kotník. Druhým se lehce opřel o souseda. Nikdo si nevšiml, že sedí příliš blízko.

Fandom: Originální
Poznámka: 1) Navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno, po určitém časovém odstupu.
2) Na tuto drabble navazuje Seminárka a za nějaký čas Grammatica.
Ondra zhluboka vydechl, opřel se do opěradla židle. Proč? Proč zadávají seminární práce do dvojice? Raději by ji napsal dvakrát tak dlouhou, ale sám. Zavřel oči. Snad si prosadí alespoň téma č. 10!
„Nespi! Tohle je pro tebe.“ Spolužačka mu podávala několikrát přeložený list papíru. Dopis? Jak dlouho nedostal o hodině dopis? Rozložil ho a četl:
Desítku? D.
Krátkou chvíli nechápal, nevěřil vlastním očím. S tázavým pohledem se otočil do zadních řad. Daniel jej pozorně sledoval, čekal na odpověď.
Krátce přikývl.
Nepotřeboval vědět, jaký je Daniel student. Nelitoval. Poprvé se na společnou práci těšil.
Nevědomky si zuby stiskl spodní ret…

Fandom: Originální
Poznámka: 1) Navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno, po určitém časovém odstupu.
2) A za nějakou dobu na tuto drabble navazuje Grammatica. Není nad psaní napřeskáčku.
„Přinesl jsem na tu práci snad všechno, co budeme potřebovat…“ Ondra si klekl k batohu a jednu po druhé vyndával knihy, bez nálepky knihovny.
„Ty jsou všechny tvoje?“ Daniel neskrýval úžas.
„Jedna, dvě, tři, čtyři… už i pět.“ Ondra se usmál, potěšen Danielovým zájmem.
„Už?“
„Tenhle slovník jsem si… vypůjčil ještě na gymplu z vyřazených knih… Česko-latinský, ale nemohl jsem odolat! Domluvilo se, že ho nemusím vracet…“ Spiklenecky mrkl.
Daniel jej pohladil po hřbetu ruky. „Já si takhle přinesl jen starou německou konverzaci…“
„Mmm.“ Ondra přimhouřil oči. „Půjč si, co je jen libo. A já se večer nevrátím na kolej…“

Téma: Polední pauza
Fandom: Originální
Slabý větřík se stále snaží budit dojem chladného jara, polední slunce však hřeje vytrvale. Stoupá ulicí, vzhůru ke hřbitovu a lesu. Mine několik posledních domů, zaslechne vzdálený cinkot příborů. Nikdo není v ulicích.
Zhluboka se nadechne – tak voní vzduch pouze v půli dne, je zpola vlhce přítulný, zpola pálivě roztoužený. Vyschne mu v krku, dlaně se potí. Okolí přikrývá ticho. Slyší jen ptačí zpěv a cvrčka snad. Nikdo není v ulicích.
U hřbitova zabočí doprava, dál po stezce na kraji lesa. Vůně se proměnila. V trávě leží mladík, jen kapradím přikrytý, možná spí, čekal příliš dlouho. Nikdo není v ulicích.

Fandom: Originální
Poznámka: Oficiálně navazuje na A.24/6, Tři. Jedna a dva., Kdy času neubývá a Ráno.
Ticho. Netrpělivé zašustění přikrývek. Hučení v uších. Klidné otočení stránky. Hluboký nádech. Ticho…
Daniel zeširoka zívl. Měl dojem, že má hlavu minimálně dvakrát tak větší, než s jakou ráno vstával. Raději ani nepřemýšlel, jestli se mu podaří pořádně usnout. Zkouškové je zlo.
„Jdeš už?“ zavrněl v polospánku.
Ondra rychle přelétl očima několik posledních stránek. „Mmm.“
Daniel se překulil na svou polovinu postele. „No jo, máš novou hračku… Mám žárlit?“ Odhrnul pro Ondru vyhřátou peřinu.
Dlouhé zívnutí. „Ty! Pokud chci ten jazyk dobře ovládat, je gramatika nepostradatelná.“
„Už včera jsem se ujistil, že jazyk ovládáš dokonale…“ Polibek. „Skoro jako rodilý Říman.“

Fandom: RPS
Poznámka: Název této double drabble jsem si vypůjčila od J.W. Goetheho.
Měkká lenoška už neskýtala tolik pohodlí, měl-li ji náhle celou pro sebe. Vstal proto, a poněkud rychleji přistoupil k příteli, jenž mlčky hleděl z okna.
„Friedrichu, snad abyste mi to napsal v dopise.“
„Když svíčka v noci dohoří, končím vždy i svůj dopis. Dnes trávím večer s vámi – a ještě bych vám psal?“
Johann se nemohl neusmát. Přikročil ještě blíže, téměř se dotýkal přítelova oděvu.
„Celý život má smysl díky smyslům, příteli. Nezačínejte zase! – A nebo začněte – prosím. Uměním je celý život sám, nezavírejte před ním oči! Pište…“
Friedrich se zachvěl. Nabízený brk si nevzal. „Mám svůj! Dobrou noc, Johanne.“
Hledám zas: Klid, který jsem jako mladý neměl, mě v této chvíli – letech – zase opustil.
Nalezl jsem zas: Odvahu, kterou jsem jako mladý neuváženě oplýval a pak ji ztratil…
Okamžik měl jsem osloviti, když času bylo dostatek. Odešel jste, příteli…
A já znovu četl Rukavičku vaši – rukavičku svoji… Odpusťte, příteli… když i pozorným očím zůstal smysl skryt celého čtvrt století.
Snad směl bych vás vyrušiti? Ve spánku, ze kterého se vytrhovati nemá?
Psal jste, jak jste mohl; vím.
Hledám zas: klid, který malý Weimar přinesl mé duši. Snad už jen hrob, ve kterém vedle mne budete se mnou moci rozmlouvat?

Fandom: RPS ;) Kdo to vyluští, má bod, ale psst. :)
Poděkování Kleio.
Poznámka: Miluju lingvisty. :)
Vstoupil do místnosti č. 9 v Celetné č. 13. Rozhlédl se.
„Máš to tady… hezké.“
Martin ani nezvedl hlavu, dál něco hledal ve štosu papírů. „Kecáš. Pořád mi vyprávíš, jaké to je na AA, takže ti nevěřím.“
„Musím říct, že místnosti pro HEL se mi líbí, ale stůl nemám v takovém… relativním soukromí jako ty… A poslední seminář jsem učil včera.“
Usmál se. Štíhlé tělo v černém svetru se svůdně protáhlo. „Mě čeká letzte Lexikologie teď… Ale potom… takhle v pátek večer už tu soukromí není jen relativní…“
Dlouhým polibkem usadil Ondřeje do relativně pohodlného křesla. „Na tu hodinku… slovník?“

Fandom: Máj (ono je to už skoro originální, ale vztahuje se to k mé povídce rozšiřující děj Máje, takže...)
Věnování: Pro Kleio a Lejdynku, které vědí, co bude následovat. ;)
Kapky deště si našly cestu mezi stromy, nemilosrdně bily do prachu, jejž dávno proměnily v bahno. Keříčky vřesu klopily, zvedaly a opět klopily své větvičky.
Zastavili se až na vrcholu. Následovalo zaskřípění dveří – několika posledních zubů v lebkách starých umrlců. Sucho. Další blesk – okna… ne! To oči nestvůry nebezpečně zablikala. Chystala se je pozřít – v okamžitém hromu se schoval její lačný smích. Pak je spolkla – okolí pohltila černočerná temnota. V netvorovi nebylo nic – pouhé ticho, tma neprostupná, čas bez konce…
Vilém zavřel oči. Když je znovu otevřel, uviděl Hynka – v ruce držel rozžatou svíčku.
Schovali ve starém kostelíku na kopci.

Naša dodo Boga moli…
Tančila v kruhu suchých větví. Pouze v listí byla oděná, ve vlasech vpletené tyrkysové pero. K hrudi tiskla malý kožený váček s měsíčním svitem. Obloha ztmavla a první kapky zašustily po vyprahlé zemi.
Velké dílo bude dokonáno! Látka žila, zemřela a zase oživne v slavné záři, jejíž příčinu jen on bude znát! Paví ocas lechtá pod nosem a svrbí mezi prsty; černá je nevědění, bílá je smrt, žlutá je zárodek, červená je život!
Rozbouřené moře vřelo, vlny se zprudka tříštily o skalnaté útesy. Stála opodál, dopadaly na ni poslední slané kapičky.
Když vysvitlo slunce, spatřila duhu.
**********************************************************
Poznámky pro zájemce:
Technika daguerrotypie se skládá ze tři relativně samostaných postupů - v prvním se užívá jodidu stříbrného, který se používá i při umělém vyvolávání deště. Začátek je první verš srbské písně na vyvolávání deště, Indiáni v Americe si dopomáhali tyrkysovou barvou a peřím.
Ve druhém se užívá rtuti, která byla základní složkou při alchymistické transmutaci olova na zlato. To se nazývalo "Velké dílo" (Magnum Opus) a alchymista při tom sledoval tzn. paví ocas - různá zabarvení od černé (nigredo), přes bílou (albedo), žlutou (citrinitas) až po červenou (rubedo).
Ve třetí se užívá chloridu sodného (nebo thiosíranu sodného) - NaCl je sůl, proto mořská voda.
No a barvy jsou moje slabost.
Ať žije internet a hledání dalších informací. :) Děkuji tomu, kdo tohle téma vymyslel.

Fandom: Originální
Poznámka: Když ona se mi ta témata hodí jako názvy... :D Už asi počvrté za sebou. :)
Bílé jsou svatební šaty.
Bílá je magie.
Plavé jsou vlasy vysvobozené princezny.
Světlá je záře naděje.
Čistota, nevinnost, dokonalost halí se do bílé.
Bílý prapor vlaje na usmířenou.
Bílá holubice vzlétá…
Zachvěje se, když pohlédne do těch světlých očí. Hledí na ni, prosí, smějí se, svádí, rmoutí se…
Stojí pevně, zakroutí hlavou.
Jsou jako křišťálová koule zahalená hustou krajkou.
Jsou jako lepkavá pavučina pavouka, jenž na svou oběť nečinně čeká stranou.
Jsou jako sluneční světlo dvakrát odražené, co se jako měsíc na vodní hladině jeví.
Jsou jako mrtvolná tvář.
Jsou jako oslepující záře.
Jsou jako dveře lákající do prázdna.
Lžou.

Ztichlé město přikrývalo téměř hmatatelné šero. Tmavá obloha jen pomalu bledla, slunce zůstávalo skryté za těžkými duchnami mraků. Stébla trávy se zachvěla pod kapkami rosy, v příštích chvílích zbledla a přikryla se mrazivou jinovatkou. Kap… bylo slyšet, následováno dlouhou, mrazivou pauzou.
Kdesi daleko vyjely první tramvaje, liduprázdnými ulicemi prolétalo zvonění kostelních zvonů.
Otočil se na posteli a pohlédl na muže, kterého si v půli noci přivedl domů. Už už se nadechoval, aby ho probudil a poslal tam, odkud přišel. Ale pokrývky byly toho rána tak sametové a hřejivé… Den může ještě chvíli počkat. Usmál se a objal neznámého kolem pasu.

Pozdě díky výpadku SOS, vedení ví. :)
Fandom: Máj, Nightrunners, Harry Potter, realita.
Vilémovy oči se doširoka otevřely. Horký vzduch se tetelil mezi keříčky vřesu a vůně borovic mámila smysly. Bylo mu sedmnáct, když na kraji lesa potkal Hynka.
Valdemara obklopily všechny hvězdy, které na nebi předtím počítal. Noc byla hluboká a mech pod zády trochu studil. Bylo mu sedmnáct, když poznal tu správnou rozkoš.
Aleca zradila všechna dosavadní přesvědčení; nový život lákal, se všemi možnostmi. Bylo mu sedmnáct, když se odhodlal k osudovému polibku.
Harry si naštvaně přesedl, když musel o hodině lektvarů pracovat s Malfoyem. Draco si nevědomky skousl jazyk. Bylo jim sedmnáct, když si poprvé podali ruce.
Bylo jim sedmnáct…

Ťuky ťuk, klepeš na dřevo
Ťuky ťuk, klepeš na dveře
Ťuky ťuk, kapky padají
Ťuky ťuk, slzy stékají
Ťuky ťuk, stavíš věž
Ťuky ťuk, zpíváš lež
Ťuky ťuk, sušíš líce
Ťuky ťuk… nikdy více?
Ťuky ťuk, buší jim srdce
Ťuky ťuk, třesou se ruce
Ťuky ťuk, psací stroj
Ťuky ťuk, hvězdný voj
Ťuky ťuk, teď, rovnou tady
Ťuky ťuk, se všemi vnady
Ťuky ťuk, lákáš víc
Ťuky ťuk… nikdy víc.
Ťuky ťuk, vcházíš dál
Ťuky ťuk, projdeš sál
Ťuky ťuk, tajíš dech
Ťuky ťuk, slyšíš vzdech
Ťuky ťuk, pusť mě ven
Ťuky ťuk, je to sen
Ťuky ťuk…
Ťuky ťuk…

Bylo tam dusno, těsno, přecpáno. V nesnesitelném horku jako by se rozpouštěli; jazyk neměli, lepili se celí, od hlavy až k patě. Přestali myslet na smrt, která je čeká venku. V posledních záchvěvech zoufalství doufali, že je někdo vysvobodí. Ale ani hnout se nemohli, když uslyšeli očekávané zašustění sáčku.
Bílí se tvářili nezúčastněně, oči smrtelně propadlé.
Oranžoví se slizce usmívali; doufali, že jim uvěří?
Žlutí by se chechtali, nemít slepenou pusu.
Červení jej pomalu obkličovali a tvářili se nebezpečně.
Ale zelený gumový medvídek se přesily nebál. Z posledních sil vyskočil z pytlíku do konvičky s čajem. A až bude velký…

Poznámka: Za posledních pár drabble děkuji tomu, čemu se veskrze říká osud.
Kde byli a jsou; co cítili a cítí; jak vypadali a vypadají… jestli ještě jsou? Co psali, to ví, stůl má plný knih – do knihovny už se nevešly. Co píší dnes… jestli ještě jsou?
Naposledy zkontrolovala stůl, jestli na něm nenechala ležet byť jen jediný papír, který potřebuje do hodiny… Romantické básníky už pevně tiskla k hrudi. Usmála se. Těšila se. I když byla ještě v nové práci trochu nervózní.
Vzadu a v rohu; zasněně přítomen; oči má přivřené… Jen tužku má daleko, kus papíru na straně.
Romantičtí básníci se jí zachvěli v ruce, když se Roman neobtěžoval zvednout ruku.

Poznámka: Nevinní se nezhrozí a ti, co pochopí, nemají co nadávat. ;) Ale děti, hušte.
Vždycky jsem chtěl domácího mazlíčka… Pomýšlel jsem na nějakou kočku. Ale ať jsem si vybíral, jak chtěl, nikdy mě žádná neuchvátila natolik, abych si ji přivedl domů. Nakonec jsem ho ale našel… je to mladý kocourek. Známý jich prý choval víc a už mu přišlo, že na ně v bytě nemá místo.
Je roztomilý. Srst má hebkou, lehce nazrzlou, očka se mu zavírají, když ho hladím, a nádherně vrní.
Právě teď spí, vyčerpaný, v nohách mé postele. Vždycky se stulí do klubíčka, hlavu si položí na tlapky a ocásek si stočí kolem sebe.
Pomalu otevře oči…
A pronese: „Dobré ráno.“

Najednou ticho, čerstvý vzduch…
A vůně rozvíjejících se poupat.
To ráno se zdá ospalé: nikde nikdo, jen mokré chodníky a na trávě rosa…
Kap, kap, kap, kape ze střechy nejbližší budovy –
Co je uvnitř? Nechci vědět.
Bimmm, na kostelní věži přímo přede mnou odbije čtvrt na devět.
Lipová alej… zamrkám na ni.
Tady… je možné, všechno je pravda… Cokoliv, všechno… je tady skutečné…
Na jejím konci zvedá se mlha…
Nezavřu oči, rozhlédnu se -
Musím zas ven… z kouzelné skříně… budou si myslet… že jsem se zbláznil… mám totiž dojem… však nikde tu nejsou… ty děsivé kosti… z mých nočních můr.
****************************************************************
Poznámka: Areál Bohnic je neuvěřitelně inspirativní místo.

Poznámka: Chronologicky navazuje na: A.26/4, Tři. Jedna a dva. a Kdy času neubývá.
Poznámka 2: Děkuji Kleio za konzultaci. :)
Poznámka 3: Pro Lejdynku, která si přála ráno po a nateklé rty.
Poznámka 4: Věřím ve své čtenáře, kteří to pochopí (a pochopí tím pádem i téma).
Otevřel rozespalá víčka a zmateně zamžoural – 5:47, hlásil budík na nočním stolku. Chvíli bojoval s představou padnout zpátky do měkkého polštáře a znovu usnout; zřejmě by se byl již dávno probudil zimou, peřina mu sotva přikrývala lýtka, ale tělo přitulené na jeho, v posteli pro jednoho, příjemně hřálo. Zadíval se na Daniela, snad o vteřinu déle, než by se slušelo. Co asi řekne, až se probudí?
Přinutil se vstát, neslyšně posbíral kousky svého oblečení. Zuby si stiskl spodní ret, sykl – nečekal, že bude ještě tak citlivý.
Potichu otevíral dveře, když ho zarazil Danielův ochraptělý hlas: „Nechceš na cestu třeba kafe?“

Fandom: Un Chant d'Amour (má to jen 25 minut ;)) - Jean Genet
Film ani drabble bych nedoporučovala dětem. :)
Stěna je studená, holá, drsná, přitiskne k ní své čelo, tvář, rty. Čas nemá začátku ani konce, hodiny, hodiny! Pět odpoledne, je pět odpoledne, určitě. Anglie, cos mi to udělala? Cos… Posměšně: anglická, francouzská, florentská… jména, jen jména. Z čela si stírá kapky potu. Má horečku? Je nemocen? Kde jsi? Zeď uvítají dlaně, prsty se zoufale snaží ji uchopit. Nasaje kouř… nahlas, hrdelně vydechne, celým svým tělem se vpíjí do stěny, blíž, ještě blíž, beton je tvrdý a nemá slitování, rozumí si s jeho rozkrokem, opasek se hrubě odírá...
Vydechne poslední zbytky kouře. Nebo je půlnoc… Naděje, jsi! Tam jsi?

Fandom: Originální
Čtyři hodiny ráno, čas, kdy se život zastaví a všechno zahalí tajemná mlha nereálna. Lehká záclona se lehce vlní u pootevřeného okna. Strop kříží pár nehybných pruhů oranžového světla z ulice, ani auto neprojede. Na stole leží další výtisk učebnice latiny, vedle stojí hrnek s nedopitým zbytkem čaje, plave v něm pár zatoulaných černých lístků. Pod kolečkovou židli se toho večera zakutálela prázdná láhev od vína. Pod stolem je druhá. V pokoji je teplo, odkopaná peřina ledabyle visí přes okraj postele. Po zemi leží poházené kousky oblečení, proti sobě, jako dvě zmatkující vojska. A pod postelí dvě zapomenuté hrací kostky.
Poznámka: Možné číst samostatně, ale myšleno jako pokračování Tři. Jedna a dva. na téma "kostky jsou vrženy". (Aby došla pointa.)
Chronologicky jako úplně první patří drabble A.24/6 na téma "klíč, který nikam nepasuje". :)

Poznámka: Jedná se o literární experiment. Až na závorku napsal všechna slova Schiller; jsou vyjmuta z kontextu z prvního dějství Loupežníků v překladu Otokara Fischera. Vzala jsem je z úst různých postav a z různých míst a slepila je k sobě. Přesto však odpovídají ději kánonu Loupežníků.
MOOR Jsi blázen!
(pro sebe) Netřesu se, proč bych se třásl? Bratrova ruka! Já jsem ho tak nevýslovně miloval! Tak neměl rád otce žádný syn!
SPIEGELBERG Mně se skoro zdá, že mi nedůvěřuješ. Počkej, jen co se rozehřeju. Čajem, bratře, čajem!
MOOR Jsi blázen. Když pokrevní láska zradí…
SPIEGELBERG Co zbývá? Co?
MOOR Nic nám nezbývá…
SPIEGELBERG Na mrchovišti shnil už přece nejeden universální génius… A až tě uvidí poutník, jak se tak kymácíš ve větru sem a tam, řekne si: Ten nebyl na hlavu padlý, a zasteskne si nad bídnými časy.
MOOR Polibky na rtech a na prsou dýky!

Slunce již dávno zašlo, pozdní večer se zlehka přehoupl v bezhvězdnou noc. Ondra stále seděl za stolem a horečně pracoval. Před několika hodinami si s ustupujícím světlem rozsvítil jen malou lampičku, která nyní osvětlovala jen úzký kruh u psacího stolu. Zbytek pokoje se ztrácel v hustém šeru, ale nevěnoval tomu pozornost.
Zhurta listoval ve svých papírech, čím dál netrpělivější, když se nemohl dobrat správného řešení. Přepsal mu to snad spolužák špatně? Ke každému cvičení tu měl být klíč. Jen ten poslední byl zvláštně očíslován… A.24/6! Žádné cvičení tomu neodpovídalo. A pod ním bylo napsáno pouze: In domum numeri illius deveni.*
* Přijď do domu toho čísla. (latinsky)

Poznámka: Hynek/Vilém slash, Hynkův pohled.
Poznámka 2: Děkuji moc Lejdynce za konzultaci a betu.
„V čem může být loupežník svobodný?“
Je zvědavý, mlynářův syn. Nevinný a zvědavý. Sám osud mi ho seslal do cesty.
„Umíš plavat?“
„Jakpak by ne! Nikdo se mi v tom nevyrovná.“
„Dáme si tedy závod, Viléme.“
„Co dostanu, když vyhraju?“
„Svou odpověď.“
Oči se mu rozšířily. Přistoupí na cokoli.
„A když vyhraješ ty?“
„Co budu chtít.“
Přikývl.
Nenechal bych nikoho vyhrát, kdyby si to nezasloužil. Rozhodl se získat odpověď za každou cenu. Netušil, že se mu jí dostane tak jako tak…
Teď bezvládně oddechuje na břehu.
Já vím, co chci; on má smysl pro spravedlnost. A mým dotekům se nebrání.

Sevřeš jeden a dostane se ti mléka, tvé první stravy na tomto světě.
Zápasíš s druhým, když je ti horko v příliš silné bundičce a venku svítí slunce.
Ukroutíš třetí a tvá oblíbená hračka omylem oslepne.
Zkoušíš čtvrtý u dědy na chatě a střídáš světlo a tmu, dokud ti to nezakážou.
Praštíš do pátého, aby se konečně spustila hudba!
Zamáčkneš šestý, už s nimi nechceš mluvit; konečně ticho.
Nervózně se dotkneš sedmého; pusť mě dál!
Políbíš osmý a devátý, z úst tvého milence unikne roztoužený vzdech.
Pohladíš desátý, vzpomínku dob minulých.
Necítíš jedenáctý a dvanáctý, třpytí se ti místo očí.

Poznámka: Slash, Vilém/Valdemar, znovu podotýkám, že se to týká jedné ještě nezveřejněné povídky, takže se omlouvám všem, kteří v tom třeba nenajdou smysl.
Varování: Jestliže má jarní drabble nebyla pro děti, tahle už tuplem není, zakryjte si oči. Hned! :)
Věnováno Kleio dne 5.4.2010 na dobrou noc.
„Valdemare…“
Tichý šepot mě vytrhne z přemýšlení. Ostatní z loupežnické bandy již dávno spí, unaveni po dlouhém dni hodování.
Vilém jen pohodí hlavou směrem k polorozpadlým hradbám. Něžně mě chytne za ruku – hřeje. Srdce mi buší. Pohlazení po tváři… Neodvažuji se dýchat.
„Viléme?“
„Ššš.“ Usměje se.
Prudký náraz na hrubou stěnu mi téměř vyrazí dech, vášnivý polibek mi nedovoluje se vzepřít. Nešikovně ze mě strhne šaty. Hřeje. Téměř pálí. Pevné stehno mezi mými, zkušené prsty mapují konec mé páteře.
Zeď je chladná a drsná, Vilémovo pírko, moje pírko, utěšuje, pravidelně lechtá.
Nakonec zůstane jen zrychlený dech. A polibek do vlasů.