Moje články

To je ale pech…
Už po druhé se plížím klášterem. Je noc. Frundor se vznáší někde poblíž. Alespoň doufám, že ano.
Drak velikosti komára, kdo to kdy slyšel?
Když jsem tudy šla poprvé, byla jsem rozrušená. Chlapec v sirotčinci, setkání s otcem Veillem… Zavlekl mě do sklepení, aby mi vysvětlil ,že praví kněží ještě jsou a že čekali právě na mě. Na mě…
Slzy mě pálí v očích, vím přece, že to není možné. Jenže co mi zbývá, než tam znovu jít?
Zprava dobrý… Pomyslím si na křižovatce. Frundor mě ale myšlenkou zastavuje.
„Musíme ji zabít!“ slyším z toho směru…

Stál na bitevním poli. Tvář mu ostříkla krev. Generál skolil dalšího muže. Ten padl k zemi. Krev z něj stříkala, hlava mu visela na kouscích šlach a kůže.
Loqar tam stál neschopen vnímat děs kolem sebe. Učili ho bojovat, uměl zacházet s mečem, chránila ho zbroj…
Ale jeho nohy byly dřevěné, tvář bledá jako smrt. V očích děs. Hlava se mu zatočila. Žaludek se postavil na odpor. Měl bojovat za svou zem, krále a naději, ale sváděl boj sám uvnitř svého těla.
Slyšel běsnění kolem sebe. V žilách místo krve koloval adrenalin. Zakřičel bojový pokřik a vrhl se v řež…

Konečně…
Má to za sebou. Jeho “pacient“ i Kolgar sám.
Konečně…
Chtěl to. Taková šance se naskytne jen jednou za život. Pomsta… Co na tom, že teď už se s Bell nemůže nikdy vidět. Nechal zemřít jejího otce. Nemohl by se té dívce podívat do očí…
Bylo to správné!
***
Takových jako Harald Bornýr, bylo ještě mnoho. Nikdy se neomlouval, neobhajoval ani nelitoval…
A teď? Král Loqar tu před ním ležel na smrtelné posteli. Měl jeho život v rukou, nikdo by mu jeho smrt nevyčítal. Sám věděl nejlíp, že vražda na tyranu není zločinem…
A přece to neudělal. Neměl proto důvod...

„Tamaru jsem znávala. Byla takové hodné děvče. Když se poprvé objevila v Telmiru se svými černými vlasy, držela se Amautera, jako klíště, které si našlo čerstvou krev. Vzali se, a měly vás dva, Kolgare. Jenže čas si vždy nakonec vybere svou daň. Tamara zemřela po porodu tvé sestřičky. Nedokázala jsem tomu zabránit. Viděla jsem ji pohřbívat své sny i stále hledat nové a nové naděje. Zvíře zavřené v kleci, to byla…
Amauter propil a prohrál všechno. Vy jste utekli a žili na ulici. Vše skončilo v ruinách, daleko od toho, čím měl život být. A taková to byla velká láska…“

„Došla bys nakrmit slepice, Any?“
„Ano, mami,“ pohodilo sedmileté děvčátko ohnivými vlasy.
Vyšla ven. Ranní slunce se opíralo o doškové střechy vesnice uprostřed lesů. Malá ohrádka kol kurníku čekala, až vejde. Holčička však měla myšlenky docela jinde. U chlapce, který byl o rok starší. Ve škole seděl hned za ní, ale v srdci jí byl blíž. Dělal jí naschvály a ona se rděla a zlobila. Přesto ho ale tajně milovala.
Vrátka za sebou zavřela.
„Puťa, puťa…“
„Koukni, Arte, na tu slepici!“ Lekla se, ohlédla. Frederik tam vedle Arthura šklebil tvář.
„Slepice, slepice!“ skandoval Arte a jí to zabolelo. Milovala ho.

Byl Termiin svatební den. Slunce pálilo a veselí ovládlo svatebčany i ženicha s nevěstou. Všechny až… Až na jednoho.
Stál vzadu jen ledabyle opřený o jabloň. Tvář s pohledem vraha. Nebýt něj nikdy by k tomu dni nedošlo. Věděl, že to znamená konec. Věděl to, už když se rozhodoval. A přece svolil.
S jedinou podmínkou.
„Až se vezmete, už nebudeš víc má sestra.“ Díval se do jejích vlhkých očí. Díval se, když nechtěně přikývla. A i když ji to tolik bolelo, on neustoupil.
Jediná podmínka. Dost malá cena, za štěstí. A nebo příliš velká? A pro kterého z těch dvou?