Divadlo Járy Cimrmana

Po příjezdu do městečka předložil Cimrman radním svůj návrh na pomník velkého rodáka. Byl stylizován do podoby obřího hnízda, které symbolicky vyjadřovalo jak básníka, tak jeho rodné město. Radní Kýhos, vášnivý nimrod, sice Cimrmana znechutil poznámkou, že sovy hnízda nestaví, a toto navíc vypadá jako čapí, ale starostův výkřik: „To teda vejrám,“ mu dodal energii. Takto posílen oběhal Cimrman všechny důležité občany a mecenáše, vybral pro pomník místo a vytvořil další skicy návrhu.
Místní obecenstvo však nepochopilo večerní divadelní vystoupení*, kočovná společnost Lipany i se svým principálem musela Pacov spěšně opustit, a tak má básník před zámkem zcela banální bustu.

Ale je tady krásně.
Klid, čistý vzduch, les šumí, dokonce i ten stůl jsem vydrhnul.
Akorát hosti furt nejdou. Přitom sud mám naražený, ten nejhezčí (a jediný) půllitřík vyleštěný, uzenky ještě ani nezačaly zelenat…
[vyhlédne z okna]
Zazpívám sobě sám, sobě sám
Seňorito, jen tak sobě sám
Zazpívám
Jsem tak sám
Serenádu svou milostnou zazpívám
Má milá seňorito
Tak je to mučačito
Serenádu svou milostnou zazpívám
Drazí hosté je to prosté
Jednou vám to bude líto,
že jsem tu byl sám.

Nikde nikdo. Tak se zkrátka poveselíme zase jenom spolu, Ludvíku.
[změří si pohledem figurínu]
Nebo chceš být dneska Růženka?

Pečlivě naleštil každičkou sklínku.
Z podlahy by se dalo jíst. Na každém stole leželo sváteční prostírání a příbory zářící, až oči přecházely. Že měl dnes téměř sentimentální náladu, přidal i drobné vázičky s čerstvými fialkami.
Zkontroloval, že má dostatek všech osmi druhů piva. Kuchyně svítila čistotou, spižírna přetékala jídlem.
Nové petrolejky jasně svítily.
Rozhlédl se po té kráse. Srdce se v něm zrovna tetelilo. Konečně! Konečně si splnil svůj sen.
Vždycky věděl, že má všechny předpoklady, aby byl dokonalý hostitel – ba, že jednou bude hostinským!
Zaklepání.
Kdepak, holomci! Petlice drží pevně.
To by tak hrálo, aby mi sem lezli lidi!

I byli tři. Tři věrní druzi, zcela odlišní, a přece nerozluční, vždy stejnou cestou putovali. Mnoha zeměmi prošli, mnoho toho bylo, co viděli, prožili a vykonali.
Přešla léta. Dlouhá léta, mnohé se přihodilo, mnohé se nenávratně změnilo.
I byli dva. Dva bratři, zcela stejní, a přece tolik rozdílní. Vydali se za stejným posláním, a přece každý zvlášť.
I byl jeden. Osamělý, lety změněný, a přesto stále ten, jaký býval. Téměř stejný.
Již nerozeznával přesně postavy v dáli. Přesto i teď pravil jako kdysi zvučným hlasem:
„Koho to vidí mé bystré oči? Není to králevic na bujném oři? Buď zdráv, králevici!“

Soupeři jsou připraveni. V rohu vyzyvatelů udatný princ Jasoň, proti němu dosud neporažený šampion obr Koloděj. Ding-ding. Je to tu! Jsou v sobě! Tělo na holeň! Jasoň trefuje obrův kotník – to prince ale muselo bolet. Dav šílí. Obr, využívaje velikostní převahy, zasypává soupeře ranami. Princ výpady vrací. Boj je lítý a nepřehledný, soupeře je nesnadné rozeznat, neboť oba oblékli bílé trenýrky… Princ Jasoň nemůže, toto kolo ztrácí… Pííísk. Do ringu vbíhá rozhodčí, rozpažuje. Je dobojováno! Vítěz zemdleně jásá. Ovšem pozor, přátelé, není to obr Koloděj, je to princ Jasoň. Koloděj byl kontumačně vyhozen za nedovolené pomůcky. Boxoval, blbec, s prstenem.

"Bezodkladný rozkaz číslo 37.
Dnes 4. dubna léta Páně 2016 vydávám tento rozkaz! Český národ teď zažívá horké chvíle. Jistě, bylo tomu tak i dříve, ale nyní se to týká i Blaníku. Proto nařizuji s okamžitou platností každému rytíři, aby se oděl do o-ce-li..."
"No sláva! Je to tady! Lipanská druhá jízdní, na můj povel..."
"Počkat, Veverko, neukvapovat se! Nech mě to dočíst:
Proto nařizuji ... odít se do o celý palec, nebo alespoň půl palce tenčích rubášů, případně si odmotat z nohou onuce. V případě neuposlechnutí rozkazu hrozí přehřátí. Váš Václav. "
"Tak zas nic. Copak jsou v Blaníku jenom bačkory!?"

Vlasteneckého génia, Čecha, s láskou k rozličným místům naší vlasti, i ta méně známá, jako jest například krásný Liptákov, vědce, jenž mozkovnou svou nejslovutnější vědátory evropské světové předčí, ku dopisování i navštívení hledá a naději k tomuto v srdci upřímnou chová přesličná vlastenka a mecenáška vědy, sl. P.–
„Ten Liptákov je krapátko okatý,“ nejistě pípl hubený mladík.
„Liptákov nechat. Učitelojc,“ zahučel bručivý hlas, „ňáko kudrlinkatý. To bude drahota. Tento, určitě se vozve? Já bych to vosolil...“
„Proč ho vlastně nekontaktujete přímo? Co tomu člověku obec chce?“ osmělil se učitel.
„Adresu,“ zlověstně odvětil.
Po stole přeběhla myš.
Sedlák Pudil zaskřípěl zuby.

Tlející dřevo padlých velikánů, ze kterého vyrůstají myriády keřů a neprostupných spletenců lián. Skřeky papoušků poletujících nad korunami palem.
Rytmus mačety, prosekávající Cestovateli průchod až na mýtinu.
Odpolední slunce, několik hliněných chýší se střechami z trav, hrající si děti.
Hrdý válečník, tělo pokryté rituálními jizvami, se opírá o oštěp ve stínu pod palmou.
Cestovatel si otře zpocené čelo kapesníkem, přistoupí k válečníkovi a natáhne ruku k pozdravu: „Buď zdráv, jmenuji se Jára Cimrman, a právě jsem objevil váš kmen.“
Válečník jen ustoupí o krok stranou, a za ním je vidět průsek, průsek do džungle, kterým před chvilkou odešel David Livingstone.

Niekde v hlbinách pod horou Sitno...
Musíš konať! Zachrániť Slovensko! Prišiel čas!
Otvoril oči. Svojich verných rytierov mal okolo seba, tak ako pred vekmi.
Všetci na neho pozerali. Napriamil sa a otriasol tisícročný prach. Jednou nohou v strmeni nasadol na koňa. Cítil ich nedočkavosť.
"Ste pripravení?" spýtal sa najbližších.
Prikývli, avšak trocha nesmelo. Všetci mali nohy v strmeňoch, len zaveliť.
Kapitán napriahol meč a nadýchol sa k povelu.
"Teraz!" chcel vykríknuť, ale hlas sa mu uprostred slova zlomil. Zvyšok zachrapčal.
Odpoveďou mu bolo rozpačité zakašlanie.
"To nevadí, skúste to ešte raz, pán veliteľ."
Kapitán zakrútil hlavou.
"Čakali sme príliš dlho..."

Zdržení bylo způsobeno urputným odporem rytíře Hynka z Michle (nakonec ho Šlupka zneškodnil kalamářem) a mylnou zajížďkou na Malou Stranu. Na Staroměstské náměstí tedy toho rána vjeli až ve chvíli, když kat odhazoval do koše třináctou hlavu. Hlavu Jana Jesenia.
“Zadrž, kate Mydláři!” Hromový hlas Veverky z Bitýšky přehlušil i víření bubnů. Truchlící dav i pyšní páni se prudce otočili a spatřili blanické rytíře, jejichž zbroj jiskřila v v ranním slunci.
Po schodech na popraviště právě stoupal jako čtrnáctý Kryštof Kober z Koberšperku, ctihodný měšťan pražský. Až do své smrti v jednadevadesáti letech slavil 21. červen jako den svého znovuzrození.