DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Hangárem se nesl jekot sirény, a vypukl chaos, jak se mechanici a členové palubního personálu rozběhly za svými úkoly.
Alex, zdánlivě netečný k nastálému zmatku, se zadíval na čerstvý lak svého Viperu Mk.IV, pak položil dlaň na bok elegantní stíhačky a zavřel oči. Přemýšlel o tom, jestli obstojí ve své první bitvě, jestli se společně s Viperem stanou neoddělitelným strojem na zabíjení, nebo jestli se promění v oblak trosek letící pustým vesmírem.
Náhle se za ním ozvalo CAGovo volání: "ke strojům", a zvuk běžících nohou jeho spolubojovníků. Otevřel oči a usmál se. Ať se stane cokoliv, on obstojí se ctí!

„To je vrchol! Copak jsem nějaká služka?“
„Ale…“
„Přijeli jsme na návštěvu, ovšem někteří lidé se tváří, jako bychom tu snad nebyli vítáni… jako kdybychom jim svojí přítomností kazili plány.“
„To…“
„Že má dědeček divný smysl pro humor, to jsem věděla vždy, nyní to však přehání. Jakýsi slouha tu dává povely a on se ještě pobaveně usmívá!“
„Zadrž…“
„Já mám ale svoji hrdost! Pojď, Milouši! Jdeme!“
Na vzdalující se tetičku, následovanou Miloušem, jsem hleděl poněkud zmaten, nemohu však říci, že by mě její odchod zarmoutil.
„Milostivá,“ podotkl doktor Vlach, „zřejmě zcela nepochopila Saturninovo zvolání, kterým nás zval ke karetnímu stolku…“

Bodyguard Keith Blackwell ke strojům nikdy neměl důvěru - ona už taková zubní protéza mu kolikrát přišla jako nastražená past - a co si měl teprv myslet o tomhle?
Prý je to něco, co potřebují ke svatbě.
Se stříbrným, termosce podobným holografickým projektorem Rei Toei už měl tu čest, když na něj tuhle Rezatej dělal oči.
"A co budeš dělat s tímhle krámem...?"
"Primární biomolekulárně programovací jednotkou Rodel-van Erp C/7A. Miluju tě." Poučil ho Rez.
"Taky tě miluju."
"Myslím Rei Toei."
Blackwell posmutněle trhl rameny a i jemu se tu noc zdálo o prázdné, osamělé pláži poseté místo oblázků rozlámanými kousky elektroniky...

Ztemnělou ulicí vítr žene zmuchlané noviny. Při zdi se plíží stín. Klobouk hluboko do čela, límec kabátu ohrnutý vzhůru.
V průchodu skřípe v průvanu vývěsní štít koloniálu, který zavřeli už před lety. Stín se naposledy opatrně rozhlédne, nikde nikdo. Zrezivělá roleta krámu se s nepříjemně hlasitým rachotem povysune. Stín se rychle shýbne a zmizí v tmavém otvoru.
"Už tě čekáme, bratře."
Sestoupí po schodech do sklepa, otevře těžké opancéřované dveře.
Jakoby se ocitl v jiném světě. Starosti mu kloužou z ramen spolu s pláštěm. Náhle se cítí tak... čistý. Ideály mládí se zase zdají uskutečnitelnými.
V koutě tiše pracuje Karburátor.

Nadezhda Francine Chernyshevski, creator of Underhill, the first human settlement on Mars, formerly known as general Nadia from the second revolution, formerly member of the martian executive council and president of Mars to boot, was immensely enjoying her new freedom. After three m-years of being in the middle of the newly formed martian state, constantly immersed in its politics or internal bickering of all sorts, she could finally get back to what she loved. Building. Not just programming AIs to do it, as was usual, but working the machines herself. Building the martian capital. Doing real work for a change!

„Ke strojům, pche to určitě!“ odplivnul si okázale mladý trpaslík, když se celý nedočkavý dostal na povrch. Obři buchary, kovadliny, kladiva a důmyslné důlní stoje mu připadaly stejně důležité, asi jako znalost počtu stříbrných lžiček držených jistou rodinou v jistém kraji. Když došel na své oblíbené tajné, a měkkou trávou porostlé místo, sundal si přiměřeně teplé oblečení vhodné pod zem a roztáhl se na trávě tak, aby jeho bledá kůže pochytala co nejvíce ze vzácných slunečních paprsků. Vyhříval se, snil o dálkách a rozhodně by ho nikdy nenapadlo, že by se někdy mohl těšit na zvuk kladiva dopadajícího na kovadlinu.

"To jim řeknu, milá paní, kam ten svět spěje? Za mejch mladejch let, to nebývaly tyhlety vymyšlenosti. Představte si, ten mladej, co se nastěhoval do sousedního bytu, von si koupil automobil! Já jim znala jeho tatíka, to byl poctivej živnostník, ty svoje skříně a truhly si rozvážel s valachama, a mladej, ten musí mít automóbil! A ty čepy už nevyřezává ocaskou, on na to má mašinu! No řeknu jim, takovou skříň bych nechtěla ani zadarmo! Vždyť se musí z toho kvaltu rozsypat! Nene, z těch moderních mašin nikdy nepošel nikomu žádnej užitek. Tak!"
Sešlápla singrovku a ta se znovu rozhrčela.

Byli čtyři, od počátku. Obsazení se sice změnilo, ale nijak radikálně.
Penicilin a hygiena si vybraly svou daň. Bylo trochu zvláštní ztratit po tolika staletích jednoho člena, ovšem ten nový chlapec se činil. Měl skutečně potenciál. Budoucnost.
Na rozdíl od světa.
Byli čtyři i na konci: Hubený muž s bradkou, rusovláska podivně zneklidňující krásy, bledý blonďák a pak ten vysoký týpek, u kterého si vlastně nejste jistí, jak vypadá.
Možná proto, že jste si ho nechtěli dvakrát prohlížet.
Přesto jste však měli dojem, že se usmívá.
Čtveřice se jako jeden muž vydala ke svým motorkám.
Čahoun se usmíval obzvlášť zeširoka.

Pan Lopota otře pot. Pro dnešek má hotovo. Teď by měl jako ostatní chlapi utíkat domů za manželkou a doufat, že stihne dát ještě dětem pusu na dobrou noc. Pak rychle zhltnout večeři. Večeři, na kterou by příští měsíc už nemusel mít, proto dnes ještě nekončí.
Do sprchy vleze záměrně jako poslední, i když jindy pospíchá domů. Teče už jen studená, která mu dodává odvahu v tom, co chce udělat.
Nahoře je tma, kancelářské krysy už jsou doma. Dveře vývojového oddělení nakonec přece povolí. Lopota kleštěmi přeštípne dva kabely v jednom ze strojů. Stroje, který by ho příští měsíc nahradil.

„Dědo, ze kterýho muzea jste to vyhrabal?“ ušklíbl se mladík z protější sedačky.
„Vyhoďte to a kupte si pořádnej stroj,“ doporučil a zamával svým Kindle 27 supreme edition.
Starý muž se zamračil. Tyhle stroje. Nemají duši a nevoní.
„Páni, to je opravdická knížka?!“ vyjekla zcela jiným tónem dívka přes uličku. Přesedla si vedle něj a naklonila se nad knihu. Hrudník se jí zajímavě vyklenul pod tenkou blůzkou. Štíhlé nohy pod kratičkou sukní slibovaly, že budou až do pasu.
Stařík se přes její hlavu ušklíbl na mladíka se čtečkou.
Časy se mění, stroje vítězí, ale studentky filozofie jsou pořád stejné.
Zaplaťpánbůh.