DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Až bude Lasse velký a bude z něj sakumprásk inžinýr, sestrojí spoustu užitečných věcí. Tatínek tvrdí, že je Lasse jenom líný, ale Lasse říká, že bude jezdit po světě, vymýšlet nové vynálezy a bude moc slavný.
Já zůstanu v Bullerbynu. Budu pomáhat mamince a s tatínkem se starat o naše zvířata. Lasse říká, že vymyslí stroj, který všechnu práci ve chlévě zařídí a nikdo už se nebude tahat s jehňaty a telaty. To je ale hloupost. Pontus by nikdy za žádným strojem neutíkal tak, jako za mnou, když si myslí, že jsem jeho maminka.
Lasse mi moje jehňátko prostě závidí.

Noční obrysy doků se rozplývaly v mrholení, cáry mlhy zakrývaly dvě obezřetně se pohybující postavy. Jen v pruzích světla z několika lamp bylo možno postřehnout, že jeden z mužů má na sobě vojenský kabát.
„Jacku, říkal jsi, že jsi technický typ?“ zašeptal ten druhý, oblečený v dokonalém obleku.
„To si piš. Zvládnu jakoukoliv technologii od Arkánské po Vegas,“ odvětil kapitán a samolibě se usmál.
Ianto se opřel do posuvných dveří skladu, které se zaúpěním povolily.
„Výborně, podle měření tu máme několik strojů, na jejichž funkci budeš muset bezpodmínečně přijít.“
Hala se postupně rozzářila světlem pableskujících výbojek.
„Pračka, myčka, žehlička, vysavač…“

Její nejstarší vzpomínka.
Tatínek píše na stroji. Má tmavý oblek a klotové rukávy. Stroj jakoby zpíval.
Další vzpomínka.
Tatínek už nepíše. Pracuje ve vápence. Teď píše maminka. Tajně přepisuje zakázané letáčky. Stroj dýchavičně pokašlává a budí jí ze spaní.
Jí letáčky nezajímají. Je zamilovaná. Do svého učitele z kurzu pro písařky. Ve skutečnosti na stroji nepíšou. Mají klávesnici natištěnou na kusu kartonu. Strojů je málo. Jsou nebezpečné. Dají se na nich psát zakázané letáky.
Nakonec se ve vzpomínkách nad klapkami sklání dětská hlavička. Stroj tluče jako tetřev v posledním tažení.
Stařenka pohladí černý povrch. Čas psacích strojů skončil. Její čas.

"Dušánku, nemáš dlhší?" oslovila som spolužiaka.
"To by se ti líbilo." zazubil sa na mňa, z krabice vylovil ďalší kábel a hodil mi ho.
"Ďakujem," odpovedala som sucho. "Ešte potrebujem jeden medzi ampérmeter a budenie."
Neznášam keď šéfujem laborky so strojov. Polovicu času netuším, čo robiť, a tú druhú nemám dostatok autority. Zavesila som sa na svorku utiahnutú silou, ktorá bola daná len skutočným FELákom a tá moju mŕtvu váhu ďalej ignorovala.
"Pánové, za chvíli končí hodina a tu herku musíte taky roztočit." Vyučujúci sa na mňa usmial a odkráčal.
"Dušánku, myslíš, že si niekedy všimne, že som dievča?"
"Pochybuju."

Výzvy jsou od toho, aby se jim čelilo. V tomto směru byli odjakživa na jedné vlně. (Prozatím ji s nimi sdílel i producent, což, jak si uvědomovali, bylo jediné štěstí.)
Exploze sem, havárie tam – show mohla pokračovat.
Dnes to ale bylo jiné.
Větší.
Hlučnější.
Celé to smrdělo. Adam se tentokrát nemohl ubránit myšlence, jestli už náhodou nepřekračují meze. Odtrhl pohled od bizarní scény, oddělené od kamer poctivým plexisklem a vrátil se k tomu prokletému mailu.
Milí Bořiči mýtů!
Když bude tisíc opic bušit do tisíce psacích strojů, napíše prý jedna z nich kompletního Shakespeara. Můžete to ověřit? Díky.
Patrick, Oregon.

„Panebože, to snad není pravda, co říkáte!“ Zadržená Vicky Pollardová si zuřivě okusovala růžové nehty.
„Vicky, pan Chattopadhyay tvrdí, že jsi v jeho obchodě poničila několik automatů,“ řekl policista.
„Ale vždyť já jsem byla jen ráno se Stephanií v parku, kde nějakej bezdomovec čural do fontánky!“
„Máme záznamy z bezpečnostní kamery.“
Vicky vyplivla nehet. „To Stephanie! Ona říkala, že si nejdřív dáme Twix, a pak půjdeme namalovat sprejem slečně Fisherový na auto prase! Jenže potom jsme neměly žádný peníze, a tak Stephanie řekla, že aspoň rozbijeme ty indický stroje na sušenky!“
Policista si povzdechl. Věděl, že ho čeká dlouhé odpoledne.

“Už?”
“Ne.”
“A teď?”
“Ne!”
“Mě neběží internet!”
“Klid, to půjde, dej tomu čas.”
“Mě se to taky hrozně seká.”
“Nesmíte to refreshovat všichni najednou!”
“Nejde to dělat nějak automaticky?”
“Jde, ale teď už to nebudu nastavovat. Klid, buďme trpěliví.”
“Já jsem tak nervózní... Hej, posuň si ty nohy.”
“Nemám si je kam dát, vždyť jsme tu jak sardinky.”
“To je tím, že jsme chtěli být pohromadě.”
“Tak co... Už?”
“Ne.”
“A teď?”
“Ne! Jéé, čau Mirku.”
“Nazdar. Co tu proboha všichni děláte s těma notebookama?”
“Čekáme na nové téma, má vyjít dneska.”
“Dneska odpoledne, trubky. Ne minutu po půlnoci.”

Slunce pomalu klesalo za obzor a přenechávalo volné místo temnotě.
Vzduchem se nesla vůně čerstvě rozryté hlíny a další pachy.
Vánek rozehnal několik lehkých povzdechů.
Jeden věk pomalu končil a druhý...
...se s řevem řítil na neochotně uprázdněné místo.
Nemělo smysl, stavět se na odpor v prohrané bitvě.
Kapitán se otočil.
Ze zaprášených obličejů mužů za ním za ním svítily nadšené oči.
Ne, oni si ani trochu nepřipouštěli pochybnosti.
Bez dalších okolků vyskočil na pancíř prvního z tanků a vydal signál.
"Ke strojům!"
Zatřepotání signálních vlajek vystřídal řev motorů.
Z První jízdní zbylo už jen jméno.
Ohrady plné koní.
Vzpomínky.

„Goméz, tú odpočívareň si zariadil nádherne. Všetky tie moderné veci.”
„Iste, Tish. Už bolo načase tie staré veci vyhádzať. Strýkov škripec bol celý prežraný červotočmi.”
„Ani jeho drvič lebky už poriadne nefungoval. Zhrdzavel tak, že keď ním mama otáčala, úplne sa rozpadol.”
„Strýko mal vždy tvrdú hlavu. Kde vlastne je? Fester, poď sa pozrieť na svoje nové stroje.”
„Myslíš, že sa mu to bude páčiť?”
„Určite. Počula si predsa predavača, že na tomto sa zbaví prebytočnej energie. A to potrebuje. Odkedy musí používať žiarivky miesto žiaroviek, má jej v sebe príliš. A tieto fitness stroje sú presne na to určené.”

„Ty ses dočista zbláznil.“ Zastala na rampě Nabukadnezara.
„Ne,“ odpověděl. Otočil se k ní. „Ne, teď už konečně rozumím. Poznal jsem, co je mým osudem.“
Nechápala, jak se mohl usmívat.
“Sváděli jsme s nimi válku stovky let,” řekl nevěřícně. “Hodně jsme si ublížili. Navzájem.”
Tupě na něj hleděla, a nepoznávala ho.
“Víš, někdy se mi zdá, že mi probodli obě ruce. Já je zvednu – žádná stigmata tam nejsou. Pověz, je to jen program v mém mozku? Trinity! Já s nimi bojovat nebudu. Válka k ničemu nevede. Já…” Zhluboka se nadechl, pohlédl ji do očí a pravil: “Já k ním promluvím.”