DMD č. 09. pro 9. 4. 2026. Téma: Hošku, hošku, brzdi trošku.

Kněz Messer Piovano si vlídně měřil svého studenta, nyní již téměř příbuzného, mladého Hieronima.

Hieronimo zase nedokázal spustit oči ze své nevěsty Marietty.

„Zajisté už počítáš dny do svatby,“ poznamenal Messer Piovano. „Nebo do studií v Boloni?“ dodal žertem.

Hieronimo se usmál. „Nevím, jestli se Mariettě bude chtít odjet z Benátek.“

„Proto odcestuješ do Boloni sám.“

Hieronima přešel smích. „Ale…“

„Manželský život by tě rozptyloval od učení.“

„Ale…“

„Je lepší s naplněním svazku posečkat. Odříkaná slast se časem násobí,“ pravil kněz.

„Netušil jsem, jaký jste epikurejec,“ zamumlal Hieronimo.

Nutno dodat, že doktorský titul získal v rekordním čase a s vyznamenáním.

V puklinách vápence, kde voní divoký tymián, existují včelí státy. Ženské republiky. 

Trubce snášejí na chvíli. Dokud nesplní úkol. Než předají kód. Jsou dočasnými dary pro královnu. Trpěni pro jediný let, pro vteřinu rozkoše. Jakmile slunce klesne, sestry jim ukážou cestu k východu. Bez jídla. Bez milosti. Příroda nemiluje zbytečnost. 

Existují i jiná uspořádání. Včely samotářky. Zednice, co v prachu cest využijí každou škvíru. Zútulní opuštěnou myší díru, zabydlí se v rezavé nábojnici. Bez královny, bez armády. Svobodné. Volné. 

Když úly hučí hněvem, a roj zní stejnou melodií, samotářka letí dál. Sama se postará o med. Nežádá soucit.

Celu nesnese.

Samozřejmě, že mě doktoři varovali. Dostal jsem seznam, delší než účtenka k misi na Mars, co bych měl a neměl jíst a kdy mám přidávat další věci, a tím jsem se hodlal řídit. Věděl jsem dobře, co se střevní mikroflórou provede dlouhodobá celobramborová dieta.

V nemocnici to bylo jednoduché. Tam jsem jedl béžovou hmotu chuti a konzistence lepidla na tapety.

Jenže hned naproti stál stánek s tacos a zrovna ten den, co jsem šel domů, foukal vítr směrem od něj. A veškeré předsevzetí o tom, jak to budu brát pomalu, vzalo za své.

Říkejte mi Elvis, protože umřu na záchodě.

Koruna, která vládla hlavně dubinám a hvozdům, začala být Přemyslovi malá ještě dříve, než usedla na jeho hlavu. Snad že byl jako dítě otcem přehlížen, vybavila se u něj povaha ambiciózní. Nedostatek diplomatického talentu nahrazoval silou a neexistoval problém, který by nedokázal vyřešit jeho meč. Výboje nejprve směřovaly na sever, kde proti pohanským kmenům pořádal výpravy ve jménu kříže. Když bohatá naleziště jantaru padla do jeho rukou, obrátil se k jihu. Do Korutan. Štýrska. Až k Jadranu. Zdálo se, že ho nic nezstaví. I po rakouské koruně sahal.
V jednom se ovšem přepočítal. 
Vaz mu nezlomili v cizině. 
Ale doma.

Dívka pustila Zimořovu ruku a přešla k Pickovi. 

„Tak ráda tě poznávám.“

„Kdo jste?“

„Tvoje babička…“

„Evelína? Ta ztracená? Babi…“ Picek jí padl do náruče a oba nadšením zároveň plakali a smáli se. „Počkej, až to řekneme tátovi!“

Skupina se chystala k odchodu. Zimoř z kouta zamilovaně zíral na Evelínu. Vypadal, že k ní každou chvilku vletí a začne jí vyznávat lásku. Udělal první krok, když jej za rameno chytil Crotus

„Brzdi, Romeo, víš, že je o čtyřicet let starší, než ty?“ 

„C-cože?“

„Byla v krystalu padesát let. Dej jí aspoň čas sejít se znovu s rodinou, než začneš tokat…“

Hanavský pavilon připomíná litinovou krajku nad městem a žena na vršku dvojramenného schodiště se zapletenou korunou vlasů je princezna.

„Ta je krásná,“ unikne Markétce. 

„Tady nemusíš šeptat,“ usmívá se Rufina a otevírá křišťálové dveře.

Holčička valí oči. Taková nádhera! Zdi jsou vyzdobeny nádhernými výšivkami. Květy, ornamenty, postavy. Obrysy aut i věží. Markétka poskakuje od jedné k další. „Mapa, mami,“ piští nadšením. „Náš dům,“ jede prstíkem po plátně. „A tohle?“ otáčí se na průvodkyni.

„Křížek je křižovatka, maličká. Nit rozhodne, kudy dál.“ 

„Musíme svět trochu přibrzdit,“ maminka se usazuje u stolu, úsměvem zdraví ostatní ženy a odsouvá dcerce židli. 

„Tohle funguje.“

Jeho matka, Rychlá Střela, 
byla pilná jako včela. 
Otec Flegmouš Rozvážný, 
sňatek to byl odvážný. 

"Hošku, hošku, brzdi trošku, 
natáhni se na lenošku,"  
slýchal zřejmě od plínek.
Synek? Celý tatínek!

(Krycí jméno: Myslík Šnek.) 

"Hošku, hošku, zrychli trošku," 
maminka ho žene, 
Myslík hledí na ponožku 
odsekává, že "ne".

"Řeším, jestli do ponožky mimozemšťan vejde, 
mamiňáku, nech mě v klidu, rychleji to nejde."

Ona jin a on zas jang,
ona kytka a on tank.
On je brunet, dítě blond, 
přesto shodných genů fond.

Když stejný čas mají sdílet, 
Rychlá Střela má chuť střílet. 
Pokaždé si znovu říká, 
proč si vzala pomalíka. 

 

Krmení netopýra může být docela věda. 
Nejenže někteří zcela postrádáme záklopku, navíc se k lidem můžeme dostat po dlouhém hladovění. 
Zpravidla se tak stává v zimě a v době okolo zimy, kdy už/ještě nemáme co lovit, ale výjimkou nemusí být ani několikadenní hladovění po uvíznuté v lidské stavbě.
Rozkrmovat se musí opatrně. U některých druhů se začíná na pěti moučných červech denně. Rozradostněni přítomností jídla bychom snědli i víc, ale je to pro nás nebezpečné. 
Další dny dostáváme víc a víc. 
Nakonec přijde vytoužená fáze ad libitum. 
A když se naučíme jít z misky, můžeme si kdykoli dát nášup! 

Osaměli ve velké síni. Hagrid mluvil a mluvil, pochodoval mezi stoly a rozhazoval rukama. Laděnka seděla, pusu čím dál víc otevřenou úžasem. Když už to vypadalo, že se jí hlava rozlomí na dvě půlky, Hagrida přerušila: „Brzděte, člověče. Chcete mi vážně tvrdit, že tohle všechno nejsou jen dokonalé technické triky? Něco jako Disneyland? A že vy všichni nejste najatí herci?“ 

Hagrid se narovnal v celé své výšce a dotčeně zaburácel: „Triky?! Herci?! To jako podvod?! Naše Bradavice?! Tak abyste věděla, jako že se Rubeus Hagrid menuju. Todle šecko nejni žádnej dysnylen či co. Todle sou vopravdický, poctivý čáry a kouzla.“ 

Abby ani Pluto to samozřejmě nevěděli, ale oba byli produktem žánru, který dost nadstandardně přál navazování vztahů všeho druhu. Tedy i toho zakázaného.
A zatímco Abby byla ve všech směrech slušné děvče, které by nic nepřístojného nenapadlo, o Plutovi se totéž říct nedalo. Nebyl slušné děvče, něco nepřístojného ho napadlo víckrát a už už to vypadalo, že zkusí nějaký šílený akcelerační manévr, kterým by se k lákavému cíli dostal na kontaktní vzdálenost.
Síla mu ale naštěstí dost důrazně naznačila to samé, co mu říkával mistr, když ho učil létat se svou lodí, a tak na tu brzdu šlápl ještě včas.