DMD č. 20. pro 20. 4. 2025. Téma: Pro někoho odpad pro jiného poklad

Jsem fotograf amatér. Momentálně hlavně fotofotr. Už i v práci si pár kolegů ráčilo povšimnout, že mě vídají s technikou na krku, dokonce už zastávám i jakousi oficiální funkci školního fotografa.
Když se na dveře mého kabinetu ozvalo zaklepání a vstoupila kolegyně, která pro mne mnoho laskavých slov nemívá, byl jsem překvapen. Tím spíš, když nechtěla mluvit o práci. Vytáhla z tašky starý, německý fotoaparát Voigtlander. Není funkční a doma se jenom válel, takže si myslela, že bych ho ocenil.
S očima na vrch hlavy jsem přijal. I rozbitý by šel střelit za desítku.
Ale raději ho mám na poličce.

Lány pšenice vystřídalo moře. Opět. Mandarínek, houpaje lahev, se zasněně usmívá.
"Co to je?!" vyštěkně útočně Nezapomenutelný, Alois.
"To je Tonička, ty vyžilá fašistická plechovko," naježí se Mandarínek a sevře lahev v náručí. "Ty a ta tvoje olysalá veverka nevíte nic o otcovský lásce."
"To si vyprošuji! Kopretinka je dědictví po otci!"
"Jo, a co otec provozoval? Zastavárnu?"
"A co provozoval váš otec, hm?!"
"Sex shop," uplivne si přezíravě Mandarínek. "On to tak nemyslel, Toničko, broučku," dodá konejšivě.
Pilot frustrovaně vyje.
"Klid, aspoň už tu nikdo nebleje," ozve se v Nitraci nezničitelný optimismus, posledními třiceti hodinami nalomený jako ledovcová kra.

To máte tak, co v mládí doma vidíte, to pak sami děláte (a nebo úplně naopak - některé persony).
Můj muž je z Valašska a tam se nic nevyhodí. Co kdyby...
A tak se nám tady začaly kupit divnověci.
"Kolega mi dal..."
"Jaroušek říkal, že už to nepotřebuje..."
"Maminka mi dala tady tu krabici."
A tak se věci donášely, ale jiné neodnášely.
Až teď. Můj projekt "Garáž", jak to můj muž nazval, odhalil nečekané - stará okružní pila, co nejede, hromady zrezivělých šroubů, silniční trojúhelník z roku dva ještě s odrazkami!
Tak ten si tedy pověsím v garáži na zeď. Na památku.

"Jak ohavné," ohrnul nad věcí král nos. "Odneste to!" Služebnictvo přikývlo, vzalo postříbřený tác a kuchařův počin vysypalo na hnůj.

***

"Geralte, přece nekývneš na tuhle zakázku," snažil se mu to rozmluvit Marigold. "Vždyť nás před týdnem malém popravil. Však víš, nezbavili jsme se kletby"
"To byla její volba, Marigolde. Přes den panna, v noci kočka. Nebudu nikoho zbavovat prokletí proti jeho vůli."
"Král by nesouhlasil," vzdechl trubadúr a pozorněji pročetl nástěnnou tabuli. "Zdá se, že to, co pro krále byl odpad, je pro nás poklad. Alespoň dostaneme nějaký ten groš za příšeru z královského hnoje."
"Nebo popravu," zasmál se Geralt.

"Holky, tomu neuvěřite," vešla Blaža do společné ložnice uklízeček. "Budeme tu mit svatbu."
"Ale to my víme," namítla Hana, "soudruh vedoucí ostrahy si bere tu zdravotní sestru."
"To taky, ale ještě si soudruh poštmistr bude brat pani Mračkovou z kantyny."
"Cože!?" vyjekly všechny.
"Holky, za tim něco je, to neni jen tak," zarazila se Ruža.
"To neviš všecko. On pry předtim požadal o ruku naši pani Vranovu."
"No a co se stalo?"
"Poslala ho do hajzlu, pry doslova."
"A paní Mráčková?"
"Ta řekla jo."
"Za tím něco je, holky, za tím něco je!"
"Proč, pro někoho odpad, pro jiného poklad."

"To je výborné že ses do toho už pustil."
"Nojo mami, ty tvoje jarní úklidy jsou fakt vopruz. Dodělám to a jdu ven.
Ty vole, co to je? To hodím do popelnice, stejně už to nemá hodnotu."
"Čau Ericu, co děláš?"
"Ále, uklízim si skříň a tady sem našel nějakou divnou bendu."
"Počkej, vždyť to je luxusní gramofon. Takový dostala moje babička jako dárek ke svatbě, prý byl dražší než auto v té době. Když se jim ztratil, byla velmi smutná."
"Kdo by ho dneska používal?"
"Třeba nějaký sběratel nebo moje babička. To víš, pro někoho odpad, pro někoho poklad."

"Tati? Vyklízíme stodolu, víš, abychom měli s klukama kde hrát..."
"To tě šlechtí, synku, ale o prachy mě nepumpneš," zazubil se otec zabraný do odpoledního papírování.
"No a... Máš tam spoustu krámů... a máma říkala, že se tě máme napřed zeptat."
(Ve skutečnosti máma v první chvíli řekla "vyhoďte to, než si toho všimne", ale pak se v ní probrala její lepší stránka.)
"Tak se na to podíváme, ne?"
*
"Třeba tady. Ehm... tohleto," mávl syn nejistě rukou.
"Chlapče, tohleto bývalo nejcennější, co jsem měl! Vydestiloval jsem v tom nejodpornější alkohol svýho života!"
"Ale... potřebujeme to?"
"Je to... památka," zvážněl Hawkeye.

Jistě, milujeme Benátky. A Florencii a Paříž. Láká nás moře nebo Alpy.
Ale co země, přes které jen profrčíme? Jaké poklady skrývají!
Třeba údolí bavorské řeky Altmühl. Neláme rekordy, ale jak okouzlující krajina, když se řeka vine mezi zelenými kopci, kde lesy občas ustupují holým mohutným skaliskům. Kdo zná Eichstätt s tisíciletou historií, jeho velkolepý dóm s gotickým rajským dvorem a zejména neskutečně skvostným sloupovým sálem i líbezné parky podél řeky, kde nad vodou kvetou plané růže.
Nebo jiné malebné městečko rozložené v údolí v ohybu řeky, vysoko nad ním zřícenina hradu. Výhled odtud je i v dešti nezapomenutelný. Pappenheim.

Mistr Hati se hnal k chrámu jako vichřice.
Tentokrát neselže; znovu už ne. Nahoře na kopci, v nejposvátnější budově ostrova, se ukrýval drakobijec jako myš v díře. Odpad lidské společnosti a nadto kluzký jako úhoř; kolikrát mu už proklouzl mezi prsty? Tentokrát ne. Tentokrát Hati dostojí danému slibu.
Svrbění stříbrné značky si v tom spěchu ani nevšiml.
Jenže když dorazil, drakobijec nebyl v chrámu sám. Společnost mu dělalo několik draků - kde ti se tady vzali? A tam vpředu, koupající se ve svitu měsíčních paprsků…
Ve střepech rozbitého vejce sedělo dráče a koukalo na drakobijeckého chlapce jako na největší poklad světa.

Starší dívka postupovala metodicky podél cesty, oči nalepené na zemi.
Mladší, ještě holčička, rvala se smíchem plné hrsti trávy o kousek výš a házela je přes kamennou zídku. Zvonky plechově cinkaly.
"Clari? Clari, stačí!"
Ovce za zídkou byly jiného názoru.
Maličká si nasbírala plnou zástěrku a vyškrábala se nahoru.
"Na ovečkaaa... Bibii, ovečka nece!"
"Tohle ovečka jíst nebude, Poupátko. Podívej se na pastvinu. Trávu vypasou k zemi, boryt zůstane stát. Je hořký. Schovej ho, doneseme ho do barvírny."
"Bibii!"
"Dobré nebe, kolik jsi ho tam naházela!?"
Skočila přes zídku.
"Copak, myslela jsi, že ovečka ho sní a ponese modrou vlnu?"