DMD č. 17. pro 17. 4. 2025. Téma: Prodaný ženich

Její manžel nebyl terno. V osadě, kde má každý ilegální vedlejšák, nebyl jako zástupce zákona moc oblíbený. Její horkou krev ale víc bouřila odevzdanost, s jakou nepřízeň místních přijímal, a tvrdohlavost, s jakou se odmítal zaprodat pro hmotný prospěch rodiny.
Škubala potáplíka ze svatebního šatu a připadala si stejně tesklivá jako jeho noční volání.
Manžel by té metafoře nerozuměl.
"Kde jsi ho koupila?"
"U Dillarda."
"Byl jsem tam v poledne. Říkal, že nic neulovil."
"Říkal tobě... Šerife."
Kývl. Metaforám nerozuměl, ale hloupý nebyl. Zlomyslný osten v jejích slovech v něm vzbudil ještě další podezření.
"Zaplatit nechce?"
"Od tebe ne, šerife..."

“Jak jste mi to mohl udělat!” vykřikla žena. “Vlastně mojí Annabele!”
Starší muž jen vzdychl. “Velice se omlouvám, vím, že jsem vám to slíbil...”
“A slib jste porušil. Takový krásný pár to byl, a co teď?” žena skoro kvílela.
“Pokusím se vám najít náhradu. Pár mých známých,” nabídl muž, “bude mít jistě někoho vhodného.”
“Ale já jsem chtěla pro Annabelku toho vašeho! Dokonalý typ, krásná hlava a oči...”
“Ještě jednou se omlouvám. Museli jsme našeho chovného kocoura prodat, to víte, alergie,” posmutněl muž.
“A navíc do zahraničí! Abych jela s mojí kočičkou zlatou tak daleko za ženichem, to tedy ne!”

Pamatuješ, Aurelie? Život je krátký, řekl jsi mi tehdy, když sis přivoněl k mým vlasům, a měl jsi pravdu, jak jen jsi měl pravdu! Život je krátký a každý z nás se musí rozhodnout, jak s ním naloží. Tehdy jsi se za své volby nestyděl, ctihodný biskupe, žil jsi se mnou, jako bychom byli svoji. Až později, když mezi nás vstoupila Monika a tvůj Bůh, nechal ses přesvědčit, že naše láska je hřích. Za málo ses, Aurelie, nechal prodat - nejprve zasnoubit a pak kněžstvím spoutat. Od té doby rád zapomínáš. Já si ale pamatuji každý moment. A pokřtít se nenechám.

„Dnes je můj den,“ spokojeně se usmívá ženich. „Už je ruka v rukávu. Moje nevěsta je nejbohatší v okolí. Co na tom, že není nejmladší. Však já také ne.
Ještě upevnit šerpu a mohu vyrazit ke kostelu. Šerpa je skvělá věc. Zakryje moje vzdouvající se bříško,“ pochvaluje si.

„Moc stál o mojí ruku. Naštěstí prodal svou kůži lacino u vidiny, že sňatkem získá mnohem víc. Poblouznění mládím umlčel mamon. Konečně se mi přestal dvořit! Vážně mne to už obtěžovalo. Úžasně jsi to vymyslel. Jsi skvělý dohazovač.“

„Pššš, nemluv tak nahlas, ať nás neslyší. Mohl by si to rozmyslet,“ šeptá mladík.

Bocman má často tendence se podceňovat. Od jakživa je programový pesimista. Je libo katastrofu? Tu vymyslí na počkání. Tragédii dodá do tří dnů. Když poprvé sepisuje dotaz chovatelským stanicím, má žaludek zkroucený skoro jako u matury. Nebo u státnic. Když dává dohromady odpověď, je jí ještě hůř. Co má napsat? Nepotřebuje budoucího žádaného ženicha ani žampijóna žampijónů (to ostatně žádný rodokmen nikomu nezaručí). Hledá zkrátka parťáka do pohody i nepohody. Na toulání po lesích i po horách. Kamaráda do rodiny. K plavčíkům. Pro život.

Když poprvé drbe chlupatou kuličku v huňatém kožíšku, ještě pořád tak úplně nevěří, že výběrem prošla.

„Krucinál, Deidaro! Doufám, že to nemyslíš vážně! Ten chlap je Kazekage… a Jinchuuriki k tomu! Tvůj cíl!“ o vůdce Akatsuki se pokoušely mrákoty.
„Myslím! Končím s vámi, se všemi!“ Blonďatý umělec byl odhodlaný prásknout dveřmi.
„A jak se uživíš, co?“
Deidara sklapnul, ale svého cíle se nehodlal vzdát.

Ulice Suny byly plné hluku. Probíhala oslava na počest Kazekageho.
Deidara procházel shromážděným davem, slamák pečlivě vražený do čela. Opustil Akatsuki, ale pořád byl zločinec. Střípek hovoru ho přiměl k zastavení.
Kazekage bude mít rozšířenou ochranku… chystá se dražba… takhle se k němu dostanu! Nechám se vydražit… stanu se jeho prodaným ženichem!

„Na chvilku jsem propadl pocitu, že si mě otec váží. Veliká chyba. Pak jsem se probudil jako šťastný novomanžel,“ povzdechl si Tyrion a pozvedl pohár.
„Taky jsem v chomoutu…“ pokývá Marigold. „Jednoho dne píšu milostné verše, druhého přijde dopis s úřední pečetí. Svatba s kněžnou, která mě považuje za reformovatelný projekt.”
„Aspoň tě má ráda. Sanse se hnusím. Ne že bych se divil…“
„No jo… jenže jsem dvorský páprda. Místo v ložnicích trávím večery na banketech, kde se mě podobní páprdové ptají na názor na daňovou reformu. A víš co je nejhorší?“ dodal dramaticky. „Že už si skoro něco myslím!“

„Postí se snad hosté na svatbě, když je ženich ještě s nimi?“
„Chudé máte mezi sebou stále…“
„Co já dělám, tomu ty nyní nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“
Pán umyl svým učedníkům nohy. On, Mistr jim prokázal službu, kterou vykonávali nejnižší z nejnižších, otroci. Umyl nohy mužů, kteří celý dlouhý den chodili prachem jeruzalémských ulic.
Petr se bránil, Jidáš si nohy umýt nechal. Poslal Petrovi samolibý úšklebek.
Hostina byla krásná, vážná, vznešená i radostná. Události exodu z Egypta ožívaly učedníkům před očima.
Ženich nevěsty, která se měla teprve narodit, podal skývu chleba tomu, o kom věděl, že ho prodá.

„Oholit! Všechno co nejkratší,“ velí Chanellčina panička rázně a já se nestačím divit. Pudličku Chanellku, hvězdu výstavních kruhů, jsme vždy stříhaly podle poslední módy.
„Plánujeme štěňátka,“ vysvětluje vzápětí, „tak ať to má pohodlné. Představte si, co se nám stalo,“ pokračuje, „už v loni jsem si pro ni vyhlédla ženicha. Nádherný, mohutný pes, nosil se jak král a ta srst... Kde se objevil, tam vyhrál, stejně jako Chanellka. Byli by krásný pár. Štěňata by byla par excellence. Plánovala jsem, že si jednu fenečku necháme. Byl sice z Francie, ale to není problém. A víte co? ONI NÁM HO PRODALI DO AMERIKY!“

Ta-da-da-dá! Ta-da-da-dá!
Úvodní tóny Beethovenovy Osudové se roznesly pokojem, až se rezonující okenní tabulky roztřásly.
Bouchnout si do klavíru mu pomáhalo vypustit páru.
Bedřich Smetana vstal od klaviatury a usedl k sekretáři, tentokrát se zapáleným viržinkem.
Rozřízl obálku dalšího dopisu.
Mistře!
Úchvatné melodie Vaší naší národní opery mi dosud zní v uších, dosud zní v duši...
Hezké, pomyslel si.
... zvažoval jste pokračovaní? Nic by nebylo mému srdci milejší, než vědět, jak se třeba Jan s Marií snaží oženit syna...
Zmačkaný dopis odhodil k hromadě Čechů v Braniborech, Třetích vdov a Daliborů vracejících úder.
Ta-da-da-dá! Ta-da-da-dá!
Bude k jejich prosbám hluchý.