Raxin z Kozlova

Lura se připravovala celé dopoledne. Vybírala šaty, náušnice, česala se.

Konečně byla spokojená. Lehce se nesla ulicemi Ísdalu. Občas si poskočila. Na všechny kolem se široce usmívala.

Korak už na ni čekal na rohu sirotčince. Lura mu bez váhání vtiskla dlouhý polibek na rty.

"Cítíš to? Jak to mezi námi jiskří?"

"Luri..." zašeptal Korak znepokojeně. Pozoroval, jak mezi nimi jiskří drobné modravé blesky. Z prstů, z nosů, z tváří, navzájem se proplétající.

Mnohem jasnější modrý záblesk se objevil ve dvou dalších oknech sirotčince. Korak polknul. "Další anomálie... kolik jich ještě bude?"

"Pojď," řekla Lura. "Musíme zjistit, kolik dalších je zasaženo."

Loraldu probudil pláč. Okamžitě vstala.

Malý Larin měl horké čelo a z prstů mu šlehaly malé plamínky. Loralda věděla, že její synek je svázán s ohnivým živlem a tohle mu neublíží. Jen pohotově hasila plamínky drobnými proudy vody, které jako by tryskaly přímo z jejích prstů.

"Larinku. Maminka je tady. Už bude dobře."

Mluvila konejšivě a hladila ho po vláskách. Dělalo jí však starosti, že se jeho magie projevuje tak často a výrazně. Stále častěji. Bála se nejhoršího. Ale musela zůstat silná.

Utřela si slzy a položila ruce na své těhotné břicho. "Přísahám, že se tvému bráškovi Raxinovi nic nestane."

Karmínu obklopovala rudá aura připomínající plameny. Dívka seděla, trochu překvapeně, ale klidně, na lavici v chrámu. Akolytka Ílie ji hlídala. Nedaleko probíhala vášnivá debata.

"Ta dívka u nás nemůže zůstat," rozohňovala se Zingira, vedoucí sirotčince.

"Souhlasím," řekl králův rádce Jakitun. "Obávám se, že její nestabilní magie jednou bude mít vážné oběti na životech. Musí pryč z Ísdalu."

"V žádné akademii se jí nebudou chtít ujmout," vzdychla sluneční velekněžka Kalira. Ač velebená pro svoji moudrost, nyní si připadala jako pouhá loutka. "Arcimaga Loralda, kdyby ještě žila, by ji přijala. Pošleme Karmínu do Akademie v Kozlově. Snad… se jí tam někdo ujme."

Hort putoval na západ. Blížil se k vesnici Ilun, známému doupěti vlkodlaků. Proti němu spěchal vyděšený pocestný. Jen křikl: "Dějou se tam... úplňkový věci! Ale úplněk byl před deseti dny! Jdi, jestli chceš, ale nediv se!"

...

Vytí bylo slyšet zdálky. Před místní hospodou postával bledý vlkodlak Zurbil v lidské podobě. Oknem bylo vidět, že uvnitř vyje, běhá, skáče po stolech a všelijak dovádí mnoho vlkodlaků ve vlčí podobě. Nevypadali nebezpečně.

Zurbil poznal, že Hort je vlkodlak, a zamával pytlíčkem s podivnou bylinou. "Koupíš? Dibertsia. Dobrý zboží z Velkýho hvozdu."

Hort začichal. "Šanta vlkodlačí? Beru!"

Brzy běhal po hospodě s ostatními.

Raxin studoval. Na podlaze za ním byly křídou nakreslené dva kruhy.

Vchodové dveře vrzly. Po chvilce vstoupila do místnosti Ílie. Celá špinavá, tváře umazané, oděná v jednoduché krátké róbě z listí slepeného pryskyřicí. Skočila do prázdného kruhu, usmála se, rozpřáhla ruce.

"Tadá! Úspěšný místoskok!"

"Íli, měla jsi jen místoskočit z jednoho kruhu do druhého. Ne zase někam do lesa."

Ílie se radovala. "Ale tentokrát jsem přistála jen den cesty od Kozlova! Zlepšuji se, vyladím to!"

"Hlavně bys měla vyladit, abys místoskákala i s tímhle," řekl Raxin klidně a ukázal na druhý kruh. V něm čekaly jako pomačkaná hromádka Íliiny šaty.

Moje první DMD. V tvůrčí nouzi jsem sáhnul po fantasy světě, jehož střípky mi ležely v šuplíku: příběh o Raxinovi, studujícím magii, která občas selhává. A svět mi krásně ožil, začal se plnit drobnými příběhy postav, a ty mi také ožívaly, začaly se lépe rýsovat jejich charaktery…

Trošku informací o fandomu Raxin z Kozlova najdete v úvodu do fandomu.

V rámci DMD 2025: Drobné příhody z každodenního života Raxina a ostatních. Pod každým drabblem je chronologická navigace i navigace dle publikování. Pro ty, co preferují pořadí dle publikování a nevadí jim přeskakování v ději, začátek je zde.
Chronologicky:
rok 18 vlády krále Distira I. (5 drabblů)
rok 21 (3 drabbly)
rok 22 (18 drabblů)
mimo sérii (1 drabble)

Karmínina magie nečekaně vybuchla a nad Kozlovem se přehnala prudká bouřka s mnoha blesky. Nikdo nebyl zraněn, ale několik domů ztratilo střechu.
Karmína seděla v koutě a hleděla do prázdna. Pala ji mlčky objala. Nebýt Karmíny, nepřišla by do Kozlova, nepotkala Raxina, neměla svého vraboše…
Vraboš na jejím rameni začal pípat.
„Copak se děje, Kaštánku?“
Pak si všimla, že má u nohou malou myš. Myš pískala, vraboš pípal. Povídali si! Pak myš odběhla. Vrátila se po chvilce s krásným vlčím mákem a položila ho před Karmínu.
Ta se usmála. „Vím, co o vlčím máku psala maga Lorea. Dáváš mi naději.“

„Raxine, udělal bys, prosím, společnost dámě?“ zeptal se magus Esar a odvedl Karmínu na přezkoušení.
„Bude mi ctí strávit nějaký čas s kolegyní.“
„Já ale nejsem žádná kolegyně, ani dáma. Jsem Ílie.“
„No ale magii v sobě máte, a ta dívka jí doslova překypuje.“
„Jsem akolytka v ísdalském chrámu. Neumím kouzlit. Ale moc ráda bych, magusi Raxine.“
„Já nejsem magus, ani adept. Jen Raxin; mistr, občas říkají. Tykejme si.“
Vyšel na slunce a začal do ruky sbírat zlatavé paprsky. Vytvořil míč.
„Chytej!“
„Páni, ten hřeje! A já držím světlo! Chytej!“
Po 14 letech si Raxin opět hrál se slunečním míčem…

Je horko. Raxin studuje v přízemí, v chládku. Pootevřenými dveřmi nahlíží do obchodu. Trud časně ráno nasbíral náruč bylin. Třídí je. Najednou vyběhne na ulici s kopretinou. Za chviličku se vrací, bez bylinky.
Po chvilce zase vyběhne ven. Tentokrát s fialovým zběhovcem. Podobně se to opakuje ještě třikrát.
Raxin se jde podívat do obchodu; vidí Trudovu tvář posázenou pěti rudými polibky. Vyjde na ulici a za rohem potká Berenu s kyticí v ruce.
„Děkuju, Raxine, že jsi na Truda tak hodný!“
„Vážně mi pomáhá, i když ho rozptyluješ. Jak dlouho ještě budeš obcházet náš dům?“
„Až do večera,“ zasměje se.

„Palo, něco ti nesu!“ volal Raxin.
Všichni se seběhli a zvědavě nahlíželi do malé bedničky. Uvnitř bylo hnízdo ze slámy vystlané peřím. A v hnízdě seděl malý tvoreček. Otevíral zobáček a pípal. Zamával křídly, přetočil se na záda a natahoval pařátky i zadní myšovité tlapky.
Pala natáhla ruku, stvoření se chytilo jejích prstů a vyhouplo se jí do dlaně, kde se uvelebilo. Tenký ocásek stočilo pod sebe.
„To je gryf?“ ptal se Korak.
“Je maličký!“ rozněžnila se Karmína.
„Připomíná vrabčáka,“ řekl Arku.
„Tohle je vraboš. Tak co na něj, Palo, říkáš?“
Pala byla dojatá k slzám. „Je nádherný! Děkuju, Raxine!“