Bonus č. 5 pro 20. 4. 2012. Téma: Okno

Poznámka: Tak strašně jsem chtěla vytvořit něco v klasickém metru... ale zjistila jsem, že na to nemám (nemohla jsem z hlavy dostat rytmus alexandrínu...) a zabásnila jsem si jen tak obyčejně :)
Hrníček s čajem na parapetu
krásné ráno s medem z květu
paprsky slunce bíle zářící
chlapec s kolem o závod běžící
společnost smutná s konvicí čaje
sníh na střechách s jarem pomalu taje
bílý ubrus s pomněnkami
čekám marně se vzpomínkami
na tvůj návrat daleký
řekni, že za dveřmi jsi to ty.
Potichu brouká si auto na ulici
talíře smutně koukají na polici
prázdný hrnek a ty tu stále nejsi
chci ti dát talíř a říct ti: Dej si
snídaně je ponurá osamělá
koukám z okna posmutnělá
slunce je v poledni a já stále sama
ne, nemám ráda tahle rána.

Napsal jsem takový rozšířený akrostich. První písmena jednotlivých řádků dávají slovo. Navíc každý první a čtvrtý řádek začíná vždy stejným slovem.
Otevřu oči a koukám se tam,
Kam nikdy jsem nechtěl vyrazit,
Nevím zda vůbec dojdu tam sám,
Oko se pokusím porazit.
Otevřu mysl a přemítám,
Kraj se už za zády vzdaluje,
Netuším čemu vstříc utíkám,
Oko žhne rudě a spaluje.
Otevřu dlaň a v ní prsten mám,
Kov pálí jak tisíc svic,
Nevěřím v bezpečný návrat k vám,
Oko už září mi vstříc.
Otevřu srdce své bolavé,
Komu však svěřit se mám,
Nespatřím nikdy už přátele,
Oko už blíží se k nám.
Otevřu okno a nehnutě,
Koukám na zlověstné temno,
Někdy snad hledíš moc nadutě,
Oko, do tvé duše okno.

Ještě jednou mimo soutěž, protože mě to prostě baví. :D A můžu... A cítím neskutečnou potřebu vynahradit si zadky, plemenitby a slepice. :P
Název by se z norštiny nejspíš dal přeložit jako Lamač srdce/í nebo Utlačovatel srdce/í, ale to zní hrozně divně, tak jsem zneužila toho, že mi písnička od Kaizers Orchestra už tři dny nejde z hlavy a použila jsem její název.
Prý jen zlomenina,
však velikost okna má.
Pro mě.
I když ty o ní nevíš,
a lidé okolo ji nevidí.
Tráva zežloutla,
na nebi, jak splašení koně,
mraky se honí.
Přichází soudný den?
Nebo jen umírám
na zlomené srdce?
Nepřijdeš už nikdy?
Skutečně ne?
Jdou roky smazat
mávnutím ruky
a úsměvem jiné?
Zřejmě jdou,
najednou
je ve mně díra.
A zrůda šklebící se
v mé hlavě hlodá
z mozku je máslo,
ze srdce střep,
ruce se klepou.
Přijde jiný?
Zachrání mě?
Naučí mě,
znovu si připadat živá?
Být člověkem?
A jde to?
Posbírat a slepit
mě?
Posbírat a slepit?
Pche!

V místnosti temné samotný seděl,
vstříc dešti za oknem bezmocně hleděl.
Kapka za kapkou k zemi se snáší
a světla věží zármutkem zháší.
V odrazu na okně zahlédl tvář,
padlého anděla vyhaslou svatozář.
Masku tak hrozivou, nelze popsat slovy,
matoucí duši mělkými hroby.
Vypouklé oči, děsivá huba,
za kterou přebývá nezkrotná zloba.
Přiskočil k oknu, ocelovou pěstí
jeho lesk proměnil ve zmařené štěstí.
Skleněné střípky rozlétly se ven,
neseny pryč větrným poryvem.
Chtěl vrhnout se za nimi, skončit svůj žal,
avšak smrti perutí strašlivě se bál.
Smůlu máš, anděli černý, jen si to přeber.
Anakin je mrtev, zrodil se Vader.

Nikdy nenapsaná píseň Sváti Karáska. ;)
Seš venku z lapáku
Seděls za pravdu, víru
A chtěl bys pracovat
A úřad plivá síru
Bejval si farářem
Kdo chtěl by tě teď krejt?
Buď chlape sakra rád
Že smíš tu vokna mejt
Procházíš ulicí
s kyblíkem, stěrkou v davu
Někdo tě pozdraví
Někdo odvrátí hlavu
Stoupneš si k výloze
A začneš vodu lejt
Jiný jsou nahoře
Ty musíš vokna mejt
Vzpomínáš na Krista
Taky ho poplivali
Na horu vyvedli
Pro pravdu křižovali
Cítíš, že nejsi sám
A že to tak má bejt
Pískáš si starý blues
Jdeš další vokno mejt
Víš, že to tak má bejt
Jdeš mejt

nesoutěžní... vzniklo cestou do školy, na koleni v tramvaji... třeba to někoho pobaví
----
Tafonomické okno, Lagerstätte
už se mi to pěkně plete.
Vápence a břidlice,
motá se mi palice.
Z plavuní se tvoří uhlí,
už mám mozek celý ztuhlý.
Že nepoznám araukarit,
to se můžu rovnou sbalit.
Prý mám popsat ostrakoda,
to zas bude pěkná pruda.
Koráli čtyřčetní a šestičetní,
musíme zůstat příčetní.
Plži, mlži, hlavonožci,
to už jsou lepší ostnokožci.
Přisedlí jsou dendroidi,
asi bych se měla klidit.
Trny mají acantodi,
tupě na tabuli hledím.
Z plazů vyvinuli se savci,
to proto asi nejsou plavci.
Že ptáci jsou dinosauři,
to tvrdí nám profesoři.
Tak protože zvrácené mám chutě,
zaměřím se na mamutě.

Vločka za vločkou
A tvůj mlžný dech
Na skle se sráží
Vločka za vločkou
S dechem tvým
Vločka za vločkou
Z mlhy tvoří květ
Neviděný lidmi snad
Vločka za vločkou
A na skle zmrzlý květ
Vločka za vločkou
Z nebe se snáší
Na ten z vody květ
Vločka za vločkou
Na okno se snáší
Vločka za vločkou
Na okně zavátém
Dech tvůj kruhy
Vločka za vločkou
Na okně vytváří
Vločka za vločkou
Touhy brána studená
Tabule ta okenní
Vločka za vločkou
Touhy brána skleněná
Vločka za vločkou
K oknu přilétají
Zamženého dechem tvým
Vločka za vločkou
K oknu za tebou

AN: Moje první báseň (taky podle toho vypadá).
Když před spaním se dlouží dech,
smrtelníku okno snění otevře se
do Eldamaru v říši pohádek,
kde zpěv labutí se větrem nese.
Pak Taniquetil spatří bělostný
a mořské břehy stříbropěnné,
vzpomínka ráno taje jako sníh
a mysl cestu zpátky najít nedovede.
Posedlý touhou nalézt Valimar
vydá se na Moře se svou lodí,
Zakletých ostrovů čarovný val,
však blíž mu připlout nedovolí.
Je Avalónnë v mlhách ukryto,
je jemu cesta navždy uzavřena,
utajen zůstává překrásný Tirion
i Calacyrie, nádherný průsmyk světla.
Ztracena pro něj krása,
z níž duše trne a dech se tají,
nezbývá, než dál jen snít
o nedostupném kraji.

(Nesoutěžní, protože se mi to téma líbí a protože můžu, huzzah)
There was a poor fellow from Wicklow
Who started dating a widow.
When he found out she’s black,
It was too late to go back
And was thrown out of a window.
There was also this digger in Dublin
Who kept exploring a drumlin.
One morning, alas!
He ended with grass
And ditches in town started doubling.
Another case, from Glass:
Boy broke a window-glass.
He was caught red-handed
And afterwards ended
With a thoroughly bruised ass.
At last, but not least,
There was a man out of Heaste,
Scottish as fock
Yet windows unlocked,
Providing birds with a feast.

(4k, i když tohle konkrétní se odehrává někde během cesty z roku 4002 do roku 2011)
„To správné okno v čase vidí teď,
tak možná chvíle změny přišla již,
neb má-li potkat zašlý sebe sám,
tak trapně stejné styly zněly by,“
přemítal Edvin, obavy v hlase,
letící pračkou sám k sobě zpět v čase,
tentokrát ovšem po dost bludné trase.
„Ten starý se mi líbil víc,
hádám, že si nedáš říct?“
tázala se neteř jeho, momentálně v zácviku,
méně, nežli bylo zvykem, nadělala cavyků.
„Ač tvojich rad si vždycky vážil moc,“
teď, přiznejme si, trochu slečně lhal,
„tak tohle příliš závažná je věc
a vesmír jemu důvěry dal díl,
že s novou stopou vyrazit dál chce.“