Bonus č. 5 pro 20. 4. 2012. Téma: Okno

Varování: Celá báseň (včetně názvu) je naprosto náhodná ;).
Poznámka: Nemám nic proti Praze a zajímalo by mě, jestli nějaký Brňák pozná, kde je to okno.
Koukám se z okna
velkého jako dům
s namalovanými ptáčky
Vidím až na Vinohradský kopec
a není to Praha
čekám tě, čekám
dvanáctá dávno odbila!
už jsem si pro tebe vymyslela kondolence
něco s šalinou a tak
ale jsi tady a je dobře
Koukám se z okna
sklo už úplně zmizelo
Jen růžový neon se třepotá v dešti
a není to Praha
dost té melancholie
holota se dala do práce
100 slov je pro báseň až příliš mnoho
nejsem Transformátor ani Lukášek
tohleto je čistá travestie
nekonečné okno dohlédne až na Vinohradský kopec
není to Praha!
Uranové doly hlásí zelenou
***
Poznámka druhá: Nechci sice omezovat v interpretacích, nicméně přesto poukáži na to, že se v žádné části nejedná o milostnou lyriku. (*přemýšlí, jestli někomu nezkazila radost*)

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Nechtěla jsem hodit ručník do ringu. Pokus o styl Karla Jaromíra Erbena.
Ale ten počet slov! To byl boj!
Kdes v horách duní vodopád
doň když nahlédneš, nijak rád,
uvidíš za dne jasného
otvor do světa jiného.
Srdce tvé asi zabolí,
když uzříš ono údolí.
Kde bílé, čisté vesnice,
tam nyní planou hranice.
Ze dveří, oken, okenic
nezbylo téměř vůbec nic,
jen prázdné, temné otvory
co, zdá se, plodí netvory
A kdesi dále, po cestách,
dunící kroky víří prach.
Sune se tudy armáda,
o tvoji zemi požádá.
Údolím hledíš stále dál.
Ponuré zbytky katedrál
smutně se tyčí k obloze
a Bůh se cítí uboze.
Na ono místo proklaté
nikdo nechodí dvakráte.
Otvor ten, totiž, nastokrát,
ukazuje, co nechceš znát.

(z tvorby světově uznávaného barda Mňaurigolda*)
Mňoukalinka kočička,
měla velká očička,
její otčím chlípný Fouk,
moc rád by jí ho tam fouk.
Otčím ovládaný pudy,
nahnal micku do věže,
utéct nebude mít kudy,
nasadí jí otěže.
Mňoukalinka mazaná,
svůdně začla mňoukat,
v mžiku měla v hlavě páku,
otčím bude koukat.
„Nech mi koupel připravit,
myši z doupat dopravit,
smetany káď, na co civíš,
nechápu, čemu se divíš?!“
Připravil ji, co si řekla,
užila si, princezna,
pak mu z věže oknem foukla,
rozkoše s ní nepozná.
Kocour přišel o kočku,
kéž by jí měl za hračku,
žádná micka s ním tu není,
bylo s tím jen moře…
* Kocour ze všech kocourů nejkocourovatější

Varování: historie nebývá pěkná 15+ smrt
Malinká bílá místnost,
ztichlá svatyně předků,
pohřbena sama sebou.
Rozbitá, malá sklenka,
esence duše rýže,
na upatlané podlaze.
Zašedlé lístky sakur,
bez barvy a jasu,
svědci umírajícího času.
Blýskavé střípky sklíček,
jiskřivé slzy domů,
pohaslé, slepé oči.
Zlámaný meč důstojníka,
vedle malinká dýka,
poslední marný boj.
Bezlisté mrtvé stromy,
před svatyní stojí,
dokola zbytky domů.
Osmahlé bílé stěny,
jasně vypálené stíny,
zachycené poslední vteřiny.
Porůznu leží mrtví,
ba ještě hůř,
někteří pořád živí.
Nad umírajícím městem,
kreslí stříbřité šípy,
jasně bílé stuhy.
Zní šeptání motorů,
svist křídel smrti,
mrazivý, hrubý umíráček.
Jako varující prst,
stoupající hřibový oblak,
děsivý náhrobek Hirošimy.

Nesoutěžní drabble, věnované Andreji Gjuričovi a jeho krásné knížce. Těm, kdo nečetli, doporučuji.
Jsem okno, co vidí
do srdcí lidí,
co za ním žijí.
Ne proto, že slídím –
sami mi říkají
i to, co neznají.
Vezmu jejich obavy,
strachy a únavy,
čeho se bojí,
co se jim v hlavách rojí,
a pak to vyperu
světlem slunce a měsíce.
Těch věcí jsou tisíce
a já je skládám
a nit k niti spřádám
aby se vědělo
i to, co se říct nesmělo.
Všemu, co zapadlo,
nastavím zrcadlo,
a až tu skládanku složím,
zpět jim ji do myslí vložím,
aby se vrátilo
na svoje místo
co se kde ztratilo
a oni zas měli na stole čisto

pozn.aut.: Částečně z vlastní zkušenosti. Ano, jeden z těch nesprávných veršů jsem skutečně při přednesu Máje řekla.
Toto drabble je poklonou všem učitelům naší krásné mateřštiny, před kterými se obvykle třesu strachy.
„Sem se učil, pančelko…
Karel Mácha… Ráj… Máj.
Okolo lesa pole lán… teda…
byl pozdní večer, první máj,
večerní máj, byl lásky čas…“
„Hrdliččin…“
„Hrdý čin zval ku…“
„Lásce…“
„Krásce zas. O lásce…“
„Ts… nee… kde borový…“
„Kde bohovi zaváněl háj…“
„O lásce…“
„O lásce… mech… strom lhal… slavík zpíval… růže…“
„Růžinu jevil…“
„Růženo, jé vyl… vzdychal…“
„Jezero…“
„Ach nechoď, nechoď na jezero…“
„Jezero hladké, vole.“
„Nechoď na hladké jezero…“
„Zvučelo temně tajný bol.“
„Zurčelo té mé tajný bol. Jasně… břeh jej objímal kolem kol…“
„Slunce jasná…“
„Já vim! Bloudila blanitými pásy padnoucí tam, co…“
„Slzy lásky.“
„Slizy sázky? Cože?“

Poznámka: Druhé nesoutěžní drabble. Velmi volná inspirace knížkou Lord Mord od Miloše Urbana (velmi volná, protože jsem to ještě nedočetla). A taky za to trochu může Lejdynka, jejíž drabble mě krásně naladilo na Prahu.

Já tě miloval,
A tys mne zradila,
Já nepodváděl,
Tys však hřešila.
Jiným mužům,
Oddávala ses celé noci,
Nebylo ti ku pomoci,
Já přestal vzhlížet k dalším prázdným dnům.
Teď oknem hledím do zahrad,
Toho domu co pro nás dva jsem stavěl,
Tolik síly a lásky co dal jsem v něj,
Avšak čert to teďka všechno vem.
Já vzdal jsem se víry na lásku,
Tvá zrada mě hluboce ranila,
A žádná dívka není tak spanilá,
Jako kdy tys byla.
A tak stojím zde sám a přemýšlím,
Za přítele a společnici láhev vína,
A bezduše zde popíjím,
Aby má mysl zapomněla.

Bylo nebylo, kdesi v širém světě
stála za vsí, v zahrádce, která kvete
chaloupka skromná, porostlá
fazolemi, psím vínem
na běloučké zdi okénko
s myrtou a rozmarýnem.
Každý snad dávno víte, jak to bývá;
za oknem nejmenším nejhezčí děvče zpívá;
čím méně mincí schováno
do váčku z tenké kůže,
tím nádhernější na tvářích
jí rozkvétají růže.
Kdopak ji odvede, kdo krasavici získá?
Dávno nemá stání, chaloupka je jí nízká.
Štěstí však chudým dívenkám
se svatbou málo přeje.
Jenom to srdce horoucí
po nocích děvče hřeje.
S uzlíkem vyšla ze dveří; buďte tu zdrávi!
Za modrým obzorem někde bude ten pravý.
Znáte pohádky Zuzany Novákové? Jsou nejlepší! A znáte Zuzanu Novákovou? Jestli někdo ano, vyřiďte jí, prosím, že ji nekriticky obdivuju a nad jejími veršovanými úvody k pohádkám se rozplývám v čirý obdiv už od svých cca dvanácti let.

A/N: Nesoutěžní, aneb co člověka napadne ve vlaku
TA DA, TA DA, TA DA, TA DA
Cesta je k domovu strašlivě daleká, TA DA, TA DA
Mašinka s vagónky radostně haleká, TA DA, TA DA
TA DA
Slunko jarní hřeje mou tvář, TA DA, TA DA
Větřík pak vlahý chladí tu zář, TA DA, TA DA
TA DA
Za oknem louka je oděna v zelené, TA DA, TA DA
Je jarní krása, všude je zeleně, TA DA, TA DA
TA DA
Na louce pobíhá zajíců pár, TA DA, TA DA
Dle jejich pohledů píšu prý škvár… TA DA, TA DA
TA DA, TA DA, TA DA, TA DA