DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Briga se hrozivě zmítala. V páchnoucím podpalubí se tísnilo na třicet mužů. Ve stínech pištěly krysy.
„Chcípneme tady,“ zaúpěl jeden z vězňů.
„Tu radost těm hajzlům neuděláš, Micheáli,“ zavrčel Fergus.
Tušil, že na téhle plavbě nebude moře jejich nejhorším nepřítelem.
A že mnozí se jejího konce nedočkají.

***

Katherine Miltonová zamířila k molu.
„Přivezli jsme vám nějaké zásoby, Frances,“ oznámila samozřejmě.
„Neměla jste si dělat škodu.“
„Nesmysl,“ namítla Katherine.
„Benjamin je na lodi?“
Frances zavrtěla hlavou.
„Chtěla jsem se rozloučit. A vy se také opatrujte.“
„Vyplujeme nejdřív za týden.“
Až se ty zatracené vězeňské necky zhoufují.
Ještě bude příležitost rozloučit se.

„Jsem ti říkal, že jsme měli na tom druhém rohu zatočit doprava, teď jsme minuli most a určitě se do skrýše nedostaneme dřív, než nás začne nahánět hlídka, sakra,“ ulevil si Jožka Bezucho.

„Přestaň plašit,“ snažil se ho uklidnit jeho komplic Arnošt Nešvara. „Vezmeme to teď tady mezi těma stromama na lávku do Stínova a tam už se nějak ztratíme v docích.“

„Jsi debil, tudy jít nemůžeme, koukej, u cesty je hlídka!“ zavyl Jožka nešťastně. „Kvůli tobě nás zavřou!“

Arnošt odbočil k řece. „Klídek, tohle je Ankh, po tom se dá chodit, už jsem to dělal mockrát, dívej!“

DOBRÝ DEN.

Pan Kaplan povstal, významně si odkašlal a začal číst: „Slavná polední slova...“
„Co? Polední sova?“ podivila se slečna Mitnicková. „Dyk sova je noční pták.“
„Vy pletete. Nočník není pták,“ vpadl jí do řeči pan Bloom.
„Ona neštrikuje,“ oponoval pan Nathan.
Profesor Parkhill si povzdechl a začal vysvětlovat. „Pan Bloom použil slovo plete se ve významu mýlí se.“
„Já nemýlím,“ dotčeně oponovala slečna Mitnicková.
„My víme, že nemyslíte,“ konejšil ji pan Blattberg.
„On mě tiskl.“
„Já na vás nesahal.“
„Vy mně razil, vlastně urazil.“
„Žádnou jsem vám nevrazil. Já ženy nebít.“
Pan Kaplan zvýšil hlas. „Nechat mě mluvit!“
Profesor Parkhill zbledl.

Ještě jednou.
Ještě jednou udělat všechno, za co by ho žádný doktor nepochválil.
Ještě jednou parádní doutník. Tu Kubánku, co ho lisovala mezi opálenými stehny, znal důvěrně. Kouř vyfukuje za mohutného kašlání.
Ještě jednou dvojité daiquiri. Dva pořádné panáky rumu s grepovou šťávou tečou jícnem a pálí. Stejně je to nejlepší panák v životě.
Ještě jednou si vzpomenout. Kde začít? Rozdrcenou nohou? Nebo snad raději myslet na Afriku?
Ještě jednou říct sbohem synům. Hladí jejich vybledlé fotografie.
Ještě jednou naplnit kocourovi misku, aby ho nezačal hned ohlodávat.
Ještě naposledy zkontrolovat hlaveň brokovnice.
"Dobrou noc, číčo."
A pak už jen stisknout.

Čekání ztratilo smysl. Sestoupila jsem do údolí.
Z těžkého bahna periodicky zaplavovaného vodou čouhaly bělavé kosti mužů, kteří slyšeli jeden druhého sténat. Únava, horečka, trápení, smrt.
Jen semena zůstala pro život.
Ztvrdlé paty už je nepošlapou, dychtivé ruce nevyrvou, nenasytná ústa nerozdrtí.
Nový život vyrazí z mršiny civilizace. Vyklíčí z vody.
První výhonky odolných travin zašelestí zelenou písní. Divoké kosatce zatančí pod jarním nebem. Tiché lístky ptačích třešní zasypou stydlivé prvosenky. Vůně bude věčná.
Zaslechla jsem je. Nechci zůstat sama, protože poslední.
Svlékla jsem se a nahá ulehla na zem. Daruju jim svoje tělo.
Cítím, jak nade mnou rostou květy.

Šli mlčky, jako vždy. V noci se nehodí mluvit. V noci se naslouchá. Našlapovali opatrně, ale i tak občas nějaká větévka praskla. Noc byla tmavá, přes srpek měsíce přebíhaly temné mraky.
Januš najednou zastavil a zvedl ruku. Anina k sobě přitiskla dítě.
„Jezdci,“ sykl. „Za námi!“
Opatrně ustoupili do tmy. Skryli se za stromy a čekali.
Tři muži. Koně hubení, jezdci otrhaní.
„Tudy,“ ukázal jeden. „Za chvíli je máme. Jeho prodáme vojákům. A ji…“ přes tvář mu přeběhl úšklebek.
„To budou lehce vydělaný prachy,“ zaskřípal smích druhého.
„A eště si užijem,“ mlaskl třetí.
Dítě Meda otevřelo oči a otočilo hlavu.

Nebe pláče. Cáry výstřelů ho trhají na kusy. Soumračné rány se barví kovovou krví. Svět je nahoře a hned zase dole. Bůh ho štítivě vzal do dvou prstů a pohazuje si s ním jako dítě, které si hraje a neví, že přitom ubližuje. Smrt voní jako koňský pot. S každým dalším skokem je blíž.
Nakonec se nebe i země zastaví. Duše se upokojí. Brzy bude konec.
Ruka na jeho čele, veškeré znamení života. Křížek a slzy.
"Můj pane!"
„Mám dost, příteli, ty se zachraň,“ zachrčí a zemře.
Nikdo se nedozví, kdy a jak.
Jen proto ten den švédské vojsko neprohraje.

Po deseti minutách to Crybabyho přestalo bavit. Kručelo mu v břiše, smrděl jak prostěradlo v huttím paláci, chtěl začít pracovat na přístupu na holonet, který už klukům měsíc sliboval…
A medik byl hvězdy ví kde.
Nejspíš po lokty v něčím žaludku. Zraněných bylo spoustu, a Crybaby měl štěstí, že vyvázl jen s škrábancem na předloktí. Skoro to ani nekrvácelo. A na stolku kousek od něj ležela medicínská svorkovačka.
Co na tom může být těžkého, zašeptal hlásek v jeho hlavě. Stačí namířit a zmáčknout.
Usmál se.

Corric, který mu o týden později tahal svorky z hnisající rány, se bavil podstatně méně.

“Jene Ámosi, ty to vidíš,” rázoval Antonín po pokoji. Pohlédl na obraz, s kterým často vedl dialog. Jednostranný, ale účinný. “Mám o ni starost. Zase přibrala. Ne na těle, práci si přibrala! Nemá rozum, žena moje! Sám jsi napsal: Kvaltování hovadům více než lidem připadající. Máš pravdu! Za pár týdnů skončí škola. Vymyslel jsem nádherný výlet, panevropskou funerální turistiku! Père Lachaise! Friedrichswerderscher Friedhof! Invazní hřbitovy! A ona? Zorganizuje letní školu! Chtěl jsem, aby zvolnila. Aby si vzala dovolenou. Menší úvazek. A víš, čím naše dohady vždy skončí?”
Pohlédl na obraz. Jan Ámos evidentně nevěděl.
“A učit za mě bude kdo?”

„Ještě jednou děkujeme za pomoc,“ zopakovala paní Nováková, zatímco její manžel s Evženem na kraji stolu přepočítávali bankovky. „Vážíme si toho, že jste se obtěžovali takovou dálku. Nevím, co bychom si jinak počali.“
„Rádo se stalo.“ Xénie vtiskla zákaznici do dlaně sáček se sušenými bylinkami. „Hlavně nezapomeňte tohle koření každý úplněk nasypat čerstvé. Stačí štipka pod práh.“
„Nezapomeneme.“ Pan Novák horlivě potřásl Evženovi rukou.
Vyprovodil je před dům. Znepokojeně se zamračil: „To se ale zhoršilo počasí. Zvedá se vichr a bude chumelit. Nechcete raději přespat tady?“
„Ne, díky, spěcháme,“ odmítl Evžen s úsměvem. „Za chvilku jsme doma, nic nám nehrozí.“