Equilibrium RPG

Téma: Lesk a bída kurtizán
Fandom: Equilibrium (rpg)
„Ukážu ti cestu rájem.“ Slibovala mu šeptem do ucha a přitiskla ho zády na studenou zeď v postraní uličce. Leandros se jen spokojeně ušklíbl.
„Darovanému koni…“ zamumlal a vykasal jí sukni vysoko nad kolena. Pak ale strnul. Něco nebylo v pořádku. Dívka mu zabořila nos do ramene, ruce jí bezvládně klesly podél těla. K zemi se snesla už jen jako lehký popílek.
Chvilku na to nevěřícně zíral, přemítal, kde udělal chybu, ale když zvedl oči a spatřil plavovlasého muže se stříbrnou dýkou v ruce, pochopil.
„Ale no ták, dědo!“ obořil se na něj podrážděně. „Tohle byla tenhle týden už třetí!“

Njörl Zlatovousý, první majitel Meče rovnováhy a jeden z prvních upírobijců, strávil posledních pět století tím, že ostatní otravoval svými nudnými báchorkami. Nebýt Meče, tohohle idiota by sežral první kolemjdoucí upír, ale to si nechával pro sebe.
Arne, nevěda o samozvaném hrdinovi zhola nic, se ovšem k poslechu zlákat nechal. Njörl mu vyprávěl, jak s Mečem vyrazil, aby zachránil varjažskou princeznu ze zajetí upířího hraběte. Jak nalezli jeho hrad, vybili hromadu ghúlů, upírů, vesničanů a draků a nakonec rozsekali jak hraběte, tak podezřele vybledlou ženštinu po jeho boku.
„Klídek,“ uklidnil pak doteď spícího posluchače, „naše princezna byla v jiném hradě.“

Všeobecným názorem je, že obyvatelstvo Valhaly sestává z drsných mužů, co slzu neuronili ani tenkrát v roce 1352, kdy jim černá smrt pokosila půlku rodiny a štěňátko. Stejně jako jiné všeobecné názory je však i tento poněkud nepřesný.
Na Valhale totiž sídlila celá skupina drsných mužů, jejichž den se bez slz prakticky neobešel. Ráno co ráno se sešli, probudili zástupy pomocných skřítků a pak se s nimi dali do díla, při kterém nezůstalo suché ani to nejcyničtější oko.
Teprve když po obědě odložili bílé zástěry, mohli si kuchaři poblahopřát, kolik zase pod fenomenální pečínku pro nepředstavitelné kvantum strávníků nakrájeli cibule.

Byl to krásný den a letní sluníčko se opíralo do tlustých zdí starého skotského hradu. Paddy držel otce za ruku a zkoumavě pozoroval dav okolo. Nějak mu to nedocházelo. Strejda Iason brečel. Strejda Zach…taky brečel. Strejda Leandros navzdory tomu, že byl pokaždé samý smích a žert, brečel jakbysmet.
To, že brečela máma, se dalo pochopit. Je to přece holka. Ale že se leskly v očích slzy i tátovi, to už na něj bylo trochu moc. Zatahal ho za rukáv. András se k němu sklonil, pousmál se a rozcuchal mu vlasy.
Alespoň že nevěstě a ženichovi hrály na rtech úsměvy.

Došel do pokoje a popadl láhev whisky. Po chvíli přemýšlení přibral ještě jednu.
Dovnitř vtrhl Matěj s Kanibalem. Oba měli sukně z palmových listů, pestré květinové náhrdelníky a rumba koule.
„Co to…“ vyhrkl Liam.
„My přemýšlíme nad svatbou. Co takhle ala Hawai? Pizza, koktejly, limbo.“
V místnosti se prudce ochladilo.
„A co třeba carské Rusko? Kožichy, sáně tažené koňmi, ledové sochy…“ Matějova fantazie jela na plné obrátky.
Na oknech se pomalu tvořila jinovatka.
„Ne?“
„A co tradiční kanibalská svatba?“ nahodil kanibal.
Ticho.
„No co? Lidí je dost – a slouží jako jídlo i jako zábava“
Liam do sebe obrátil láhev. „Ven,“ řekl tiše.
„Tak jaké bude téma?“
„Hned.“ Liam je popadl a vystrčil ze dveří.
„No tak, Lee. Svatba potřebuje téma.“
Liam se na ně dlouze podíval. „Co třeba láska? Co jiného sakra k svatbě potřebuju?“
„Láska?“
„Srdíčka,“ vypadlo z Matěje.
„Růžová,“ přisadil si kanibal.
„Buď korektní- lososová.“
„Ach, ano, zapomněl jsem. Smetanové růže a smyčcový orchestr?“
„Geniální! A své ano si řeknou na pláži, při západu slunce a do vzduchu vzlétne tisíc holubiček.“
V té chvíli Liam zabouchl oběma svatbokazům dveře, plácl sebou do postele a snažil se zapudit myšlenky na budoucnost, která se zdála být teplejší než Elton John.

Sebastian zazíval a unaveně si protřel oči. Pořád se mu nedařilo najít správný postup a na stole tak místo dalšího nemrtvého ležela hromada pseudokostí.
Došel do kuchyně, vzal hrníček, naplnil ho krví, nastavil mikrovlnku na dvě minuty a těšil se na pozdní večeři. A na klid.
„Na něj!“ ozvalo se z chodby a Sebastiana zasálo do očí ostré světlo.„Hele kluci, on se nějak nezpopelnil.“ Hlasy zněly zklamaně.
„Já jsem Vyšší upír. Na mne to neplatí,“ zašeptal zmoženě.
„Hm… škoda. Tak to jdem zkusit na nějakého, který má pod metr šedesát.“
Zmizeli. Sebastian si povzdechl a radši se věnoval večeři.

Sotva se za ním zavřely dveře, zahulákal někam do útrob domu obvyklé: „Zlato, jsem doma!“ Ale místo ní ho přivítal jen štiplavý zápach kouře a spáleniny. V předtuše živelné katastrofy opatrně prošel okolo ohořelých závěsů a pak se mu naskytl velmi smutný pohled. Mezi hromádkami popela ležely zbytky něčeho, co ještě před tisíci stupni celsia býval jeho milovaný Apple.
„Čím si to ten chudák zasloužil?“ zeptal se zrzek ztrápeně a pak si všiml hořícího stvoření naproti. Mělo nezaměnitelné ženské tvary a naštvaný výraz ve tváři.
„Hádej.“ Ucedila fénix a zkřížila ruce na prsou. „Můžeš třikrát.“
„Ale no tak, plamínku…“ povzdechl si a pak ji oheň neoheň přivinul do náruče. „Bylo to jen jídlo, Agnes, tak už se nezlob.“ Políbil ji na špičku pihatého nosu, když konečně zhasla.
Zamračila se na něj. „Jídlo…to tvrdíš pokaždé.“
„Měl jsem hlad, nic víc v tom nebylo. Vážně.“ Pokrčil inkubus rameny. A když jí nevěřícný výraz stále nemizel z tváře, ještě pro jistotu dodal: „Ale fakt! Přísahám.“
Stiskla rty, ale nakonec si s povzdechem položila hlavu na jeho rameno.
„Podívej, Liame, když si sem tam vymeteš nějaký fast food, to mi nevadí. Na to už jsem si zvykla. Ale na večeři choď laskavě domů!“

Na Valhale začínal další všední den.
Odinova armáda einherjů pochodovala na nedaleké pole, aby se tam tradičně utkala se svými známými z armády Freyjiny. Dnes je čekalo malé překvapení.
Edvin, dhampír a Odinova elitní podržtaška, právě mečem přeměnil dva německé minometčíky na ražniči a chystal se posilnit jejich krví, když se země otřásla a uprostřed bojiště ožilo nové slunce. Válečníci obou stran zastavili krvavou řež a sledovali, jak se k nim žene oslepující světlo.
Někteří mu šli naproti, jiní jen stáli a civěli, ostatní prchli, ovšem nakonec se všichni prakticky vypařili. Trpaslíkům se test jaderné pumy prostě vydařil na výbornou.

Andrášku?“
Zvedl oči od papírů na stole a unaveně se na ni pousmál. „Ano, Irén?“
Popošla těch pár kroků k němu, opřela se o dřevěnou desku a zadívala se na něj. Velmi výmluvně.
„Měl bys na mě chvilku?“
„Samozřejmě.“ Povzdechl si. „Copak potřebuješ?“
„Víš,“ obešla stůl a posadila se mu na klín. Ruce mu obtočila okolo krku. „Poslední dobou se příliš soustředíš na práci a zanedbáváš partnerské povinnosti.“
„Miláčku, ale já-“
Položila mu prst na ústa, políbila ho na čelo a vyhoupla se mezi papíry.
Kdyby nebyla světlem jeho života, asi by na to celé rezignoval a šel na ryby.

Vystoupili.
Kočár se znovu rozdrkocal a pomalu se šinul podél strže.
Začali se drápat nahoru na sráz.
Kočár zrychloval. Stmívalo se.
Ze zatáčky náhle vyběhli psi a se štěkotem se vrhli na koně. Následoval je dav třímající pochodně a vidle. Koně se splašili a přes veškeré snahy kočího se kočár zřítil dolů do propasti. Ozval se výkřik, rána, praskání dřeva a vítězný smích vesničanů.
Postavy na kopci se dívaly do hlubin.
„Věčná škoda,“ prohlásil černovlasý. Jeho zrzavý kumpán mu položil ruku na rameno.
„Já vím, Vlade, byl to dobrý sluha.“
Černovlasý vztekle nakopl nejbližší kámen. „Kdo mluví o něm?“ zavrčel.