DMD č. 2. pro 2. 4. 2023. Téma: Mentální gymnastika

"Máš všechno?" zeptal se Keith. "Jo. Mám." odpověděla a dál dělala, že nexistuje.
Ale teď už jí to v hlavě nedalo. Má ssebou tu správnou paměťovou kartu? Nahrála tam všechno? Tohle její mozek dělal vždycky. V hlavě jí jelo paralelně asi tak padesát scénářů toho, co by se mohlo teoreticky posrat.
Nenápadně se natáhla pro batoh a začla šátrat v přední kapse. Klíče, sušenka, pytlík od bonbónů, žvýkačky ... ale kartu nahmatat nemohla. Vzala si batoh na klín a začla se v něm zoufale hrabat.
Koutkem oka zahlédla, jak se ji Keith snaží probodnout pohledem. "Co zas nemáš?" Zeptal se nevrle.

„She’s a million years old!“ Says the guy who’s banging a thirty-year-old (if that) in his eighties. Choke on that one, pop.

Roman doesn’t need any mental gymnastics to like Gerri. And he can handle his dad when they’s arguing in his head. Perfect comebacks, seamless insults, fantastic fucking finishing touches. God, he wants to fuck Gerri. No, it’s worse. He wants to hold her hand, to kiss her in the morning, he wants to make her feel like a fucking goddess.

He just wished he could express all that without sending a dick pic to his father.

Kdybych měla přirovnat rodičovství k nějakému sportu, asi by se to v průběhu doby různě měnilo. Rozhodně už první trénink v podobě těhotenství je hodný vrcholového sportu. Žena se občas dostane na pokraj sil, nevyspání a únava jsou její kolegové. Ani po porodu nenastane kýžený klid (bohužel podle starších a zkušenějších toto období už nenastane nikdy). Žena se změní ve vzpěrače nejprve lehkých a později těžkých břemen. Období batolecí zase trénuje vytrvalostní běh, skok přes překážky a desetiboj. Pak se překulí předškolní a rané školní období, které je klidnější až nastane obávaná puberta. Mozek je napnutý k prasknutí každý den.

„Holky, stalo se vám někdy, že jste se přeřekly?“ ptala se Julie.
„Jak to myslíš, přeřekly?“ zajímalo Imogenu.
„No když jsme předstíraly, že jsme kluci. Ale tebe se to asi netýká, když jsi Angličanka.“
„Britonka, když dovolíš. A mluvím i latinsky, takže ano, taky jsem se občas netrefila.“
„Mistrovi se to psalo, v angličtině. Že my si to musíme odžít italsky, nebo dokonce latinsky, po tom ani nevzdechl,“ konstatovala Porcie.
„Takže já jsem jediná, kdo si tyhle jazykové přemety mohl odpustit?“ divila se Rosalinda.
„Já už to pak pletla schválně, ale copak mě ten můj pitomec vnímal?“ posteskla si Viola.

„Humphrey, naše vláda má v programu úspory ve státní správě a vy přijdete s plánem na založení nového úřadu! Jestli premiérovi navrhnu něco takového, usmaží mě ve vlastní šťávě.“
Zatímco Bernard spolkl svou připomínku, že ve vlastní šťávě se dusí, nikoli smaží, sir Humphrey argumentoval:
„Ale pane ministře, tak rozsáhlý plán úspor nemůžete realizovat úplně sám. Domníval jsem se, že nechcete slevovat ze svých ambic.“
„No, tedy… ano. Žádná polovičatá řešení. Ale přesto… Ty náklady mi přijdou poněkud…“
„Kvalita má svou cenu.“
„Asi máte pravdu, Humphrey. A koneckonců, naše vláda slíbila i nová pracovní místa, že ano…“
„Jistě, pane ministře.“

"...tak už to konečně pochop, kočičko, vy ženský jste prostě příliš emociální, nad všim hned brečíte, nemáte vůbec odstup. Už od přírody jste zařízený vařit, uklízet a starat se. Hned vás všechno rozhodí, každýmu nutkání hned podlehnete, nedokážete používat chladný rozumm, o všem musíte tisíckrát mluvit, všechno řešit, vůbec nemáte buňky na rozhodování a všeobecně se necháte zmítat pocitama a emocema.
To chlapi vůbec nemají. Co řekneme, to platí. Nic nás nerozhodí, nepodléháme žádnému volání přírody, to u nás nehrozí. Proto jsme výš, chápeš.
Ale když si holka vezme krátkou sukni, tak se nemůžeme udržet, to je něco jinýho, rozumíš."

"... takže jsme neváhali a poslali Mary k příbuzným pana Collinse v Irsku," vyložila matička Bennetová triumfálně.
"Dostali jste skrze něj pozvání?"
"Ne docela, ale je to přeci přízeň..."
"Co tomu říkal pan Bennet?"
"Co by tomu měl říkat? Nemá přehled, víte? Nepředvídá, jako já," pochválila se.
"Jejich vrchnost má několik dětí, potřebují guvernantku. A ten vzdálený bratranec má nezadané bratry... za nějaký týden za ní budeme moci poslat Kitty. Kariéra nebo vdavky, alespoň jedno musí vyjít."
Susan se snažila udržet obočí na správném okraji čela.
"Po tomto mentálním cvičení budu potřebovat také nějakou duševní hygienu," zasípal zpoza novin pan Burnwood.

Trismegistos: „Můj synu Tate, doufám, že jsi procvičoval: očistil ses od nerozumné látky, oprostil od pout a částečnosti, vyšel ze sebe sama, setřásl přeludy světa jako spánek a opilost a připravil svoji mysl na to, aby se vztáhla v tajemném chvalozpěvu Mlčení k božské Velikosti? Dnes spolu ve světelném nazření projdeme skrze sedm skloubených planetárních sfér, aniž by jejich strážci zaznamenali, vystoupáme do Osmé sféry stálic, krátce si odpočineme, a pokud nikam nezahučíme, přejdeme v mysli do Deváté, krystalické sféry, až ke hranici nepochytitelné hlubiny Božství … synu?“
Tat: „Hm …“
Trismegistos: „Mohl bys sakra projednou odložit ten mobil a poslouchat mě?“

Nový majitel zanedbaný zámek zrenovoval a zpřístupnil veřejnosti. Zdánlivou idylu ale mírní odpor obyvatel přilehlé obce Kverulantov.

„Já s tím nesouhlasím. Vždyť nám tu naši Cihlu vykoukají,“ stěžuje si postarší žena na předzahrádce oprýskaného domku.

A není sama. Za pravdu jí dává i Petr Neruda, základoškolský učitel fyziky a starosta obce.

„Zákon akce a reakce říká, že když těleso A působí na těleso B, působí těleso B opačnou silou na těleso A,“ vysvětluje Neruda a doplňuje: „Zámek na turisty samozřejmě působí. Pozitivně. Pokud tedy oni mají na Cihlu působit opačně, musí jí zákonitě škodit. To jsou zákony fyziky, ty neoblafnete.“

Lenochodí gymnasté žádají Mezizvířecí olympijský výbor o zařazení nové gymnastické disciplíny mezi olympijské sporty.

„Jedná se o takzvanou mentální gymnastiku,“ vysvětluje mluvčí výboru. „Nejspíš jediném sportu, v němž lenochodi excelují.“
Soutěžící při něm visí na větvi a popisují, jaký prvek sestavy v myšlenkách právě provádějí. Boduje se poutavost vyprávění.
Není však příliš pravděpodobné, že výbor žádosti vyhoví.

„Nejde o divácky atraktivní sport. Z něčeho takového budou na větvi pouze samotní soutěžící,“ komentuje situaci mluvčí. „Kromě toho bychom pak museli zavést třeba i myšlenkový sprint, kdy by se běžci posadili na startovní čáru a vykřikli, za jaký čas trať uběhli,“ dodává.