DMD č. 30. pro 30. 4. 2019. Téma: Rozděl (se) a panuj

Už při cestě do Phong Nha kámoška vyrazila o hodinu dřív než já, protože já jsem ráno nepoužitelnej a ona jede pomalu. Docela se to osvědčilo, tak jsme se při cestě do Vinh zase rozdělili.

Fakt se to vyplatí. Kdybych měl řídít už ve dvanáct, tak se budu ploužit pomaleji, navíc věčně o něco popředu, a čekat každých deset kilometrů, jestli kámošce zas nestávkuje skůtr. Takhle si jedu jak pán, hodinovej náskok za ty tři až čtyři hoďky doženu, a kdyby kámošce stávkoval skůtr, tak holt půl hoďky počká.

My to evidentně v posledních dnech zvládnem i vyladit k dokonalosti!

Nalevnici jsou velice dulezitou soucasti prirody. Dosud je popsano asi dva tisice druhu. Najdete mezi nimi morske rasy. Patri sem osklivi paraziti. Kdyz budete plavat v mori, urcite okolo vas propluje nalevnik. Kdyz na ture slapnete do vysokohorskeho potucku, mozna si na bote odnesete nalevnika. Kdyz se podivate krave do bachoru, co najdete? No jasne. Nalevnika.
Maji nejslozitejsi stavbu bunek mezi vsemi organismy. Protoze jsou jednobunecni. Jejich jedna bunka umi vsechno s prehledem. Jo a taky maji biciky. Co by si mel jednobunecny organismus vic prat? Mohli tu vladnout naporad. Mozna.
Jenze to by nesmeli prijit virnicci. A rozdelit se.

Trojice poutníků sedí v hostinci u jednoho stolu.
Večeře prostá, ale ne úplně chudá, rozeznáme pečínku i košíček s lákavým ovocem.
Neznámý pocestný, dlouhovlasý mladík v rudé tunice, se jme rozdílet chléb.
Rozlomí ho a přežehná, tvář zalitá světlem se zdá být soustředěná jen na ten úkon a povznesená nad okolní svět.
A tu ho oba poznávají. Nyní vypadá mladší, jaksi nedotčený světskými útrapami. Ale je to on, jejich Mistr! Navrácen ze smrti!
V úžasu prudce rozhazují rukama a vyskakují, zatímco hostinský na to s podivem hledí.
Nelze už pochybovat, že Mistr je skutečně tím, jemuž náleží vláda nade všemi.

Když jsem udělal zkoušky, sešla se celá má rodina a slavila mé úspěšné přijetí. Na konci všech zábav a oslav mi tatínek dal čokoládu. Načal jsem ji a začal lámat na kousky, pak jsem je rozdělil a řekl jsem bratrovi a sestře, ať si vezmou. Ale nejdříve jsem jim pověděl:
"Počkejte, nejdříve mi musíte slíbit, že mi koupíte hru, kterou si budu přát."
Moji sourozenci se po sobě podívali a řekli mi, ať neříkám blbosti, a zeptali se mě, proč by mi měli dávat nějakou hru.
"Protože já jsem vítěz a tím i král," odpověděl jsem a vypnul jsem hruď.

Svíral zakřivenou čepel a zuřivě rázoval tam a zase zpátky před svou skupinkou zajatců. Dva z nich drželi hlavy tvrdošíjně sklopené, zatímco třetí sledovala každý jeho pohyb se vzdornou jiskrou v očích.
Nechápal to.
Jak to, že mu nikdo z nich ještě neprozradil umístění tajné základny?
Vyslýchal je přesně podle návodu: Rozděl- mluvil s každým zvlášť- a panuj. Druhý bod zatím poněkud pokulhával, jen co je pravda.
Byl tak zabraný v myšlenkách, že si cizí přítomnosti všiml až ve chvíli, kdy dostal palicí přes zátylek.
Nově příchozí se na něj z výšky ušklíbl.
"Je to: Rozděl se a panuj, chytráku."

Vinař si popotáhl kšandy.
„Rozhodli jsme…,“ pohlédl na Vitovu matku, která blahosklonně přikývla, „že se spolu přestěhujeme do domku poblíž vinohradu. Oba máme rádi klid a čerstvý vzduch. Že ano, drahá?“
„Jistě, kocourku,“ zatokala Pupella a pošimrala vinaře na ovárku.
„No a vám dvěma zůstane tenhle dům a vinárna jako živnost…“
„Takže to znamená…?“ nadechoval se Vito. Matka ho důrazně kopla do holeně pod stolem, aniž by jí zmizel slavnostní úsměv ze rtů. „Totiž děkujeme…“
„Tak to bychom měli.“ Vinař spokojeně zapráskal navoskovaným knírem.
Vito poklekl a vzal Giuliettinu ruku do své.
„Ano, ano…,“ vykřikla dřív, než se stihl zeptat.

Na začátku letošního DMD jsem rozhodně neplánovala ho celé věnovat mexické dovolené. Spíš jsem předpokládala, že při příležitosti poslední série Hry o trůny budu ještě jednou psát o těch super postavách stvořených panem Martinem (jejichž charaktery filmoví producenti čím dál více ničí).

Teď na konci přemýšlím, jestli jsem na své hlavní hrdiny nebyla příliš tvrdá. Zajímalo by mě, jak by některé zážitky vylíčili oni.

Nicméně role zapisovatele mi byla svěřena. Zejména jsem teda zapisovala a rozpočítávala společné útraty, ale to je detail. Dostala jsem funkci a té jsem využila. Je na posouzení ostatních, jestli jsem byla vládcem přísným či nikoli.

Velitel se otočil na sluhu a poprosil ho, aby mu podal zprávu. Když si ji pročetl, zaujala ho poslední slova.
Rozděl se a panuj.
Slovo "se" bylo méně zřetelné než ostatní, ale to kapitána moc nezajímalo. Zaujal ho spíš smysl téhle věty. Proč by se měli rozdělovat, zrovna když mají vše pod kontrolou. Rozhodl se ho splnit. Když se neplnily Caesarovi rozkazy, byly z toho problémy. Vydal tedy rozkazy k přesunu svých vojáků.
Nemile ho překvapilo, když dostal dopis, který nařizoval jeho propuštění. Napsal tedy Caesarovi:
Nevadí mi to, že nepíšete silně, ale to, že po sobě ty dopisy nečtete.

Tragédie je prostá.
Poryv větru nad mořem, které není rozbouřené. Bouře je všude okolo.
Pět odstínů červené. Jste-li Francouz, trocha okru. Jste-li Angličan, hodně. Bílá jako plachty. Bílá jako smrt.
Tragedie tak prostá, že trvá roky, než ji přijme plátno. To ústa jsou jí plná hned.
Hladová ústa... Mrtvá ústa...
Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo...
Tiché smíření oběti. A hněv.
Vezmi mě za ruku, bratře. Obejmi mě, sestro. Není tak zlé spočinout bok po boku na dně moře.
V náručí velryby.

Co řekneš dětem, až se budou ptát?
Nebylo to Středozemní moře.
Zázrak se nestal.

Služebnictvo se zdá jaksi skleslé. Rozdám pár útěšných úsměvů a hned je líp. Mám to s nimi těžké, jsou velmi náladoví a často až hrubiánští. Někdy mám podezření, že zneužívají toho, že jiné najmout nemohu. Ten kdo vymyslel, že se služebnictvo dědí, musel mít na vlastní služebnictvo štěstí, jinak by ho to nenapadlo.
Naštěstí vím, jak si poradit, když si některý staví hlavu. Jednoduše mu odepřu svou pozornost a odměním místo něj někoho jiného. Podařilo se mi mezi nimi udržet zdravou rivalitu. Když nemá mou přízeň nikdo jistou, pracují lépe.

Víme, za co nás má. Přesto dál sloužíme, zamilovaní otroci.