DMD č. 11. pro 11. 4. 2012. Téma: Danajský dar

Ségry narozeniny jsou vždycky hrozná událost. Matka upeče dort, mně navlečou do obleku (culím se jako idiot a kasíruju tetičky); ségra samozřejmě dostane hromadu dárků. Jak se valí po schodech s plnou náručí balíků, jakoby náhodou do mě vrazí.
„Uhni, Patricku!“
Jenomže teď… teď je ve škole. Já ne, protože jsem ráno hodil teploměr do čaje.
Na holku má ve svým pokoji neskutečnej bordel. Ty šminky, co dostala, nechala klidně roztahaný na nočním stolku. Stejně se namalovat neumí, vypadá jak televizní klaun. Otevřu první stíny – shodou náhody zrovna zlatohnědé – a posadím se k zrcadlu. Mám pro sebe celé dlouhé dopoledne.

Poznámka: Děj drabble je situovaný do doby, kdy Daniel von Drak pracoval ve sbírkách teprve krátce.
---
„Danajský dar jest upomínkou trojské války, kdy chrabrý Odysseus své spolubojovníky do města propašoval a pokořil tak jeho pýchu,“ předříkával zvučný hlas, před kterým se i pavučiny zachvívaly.
Ve stejnou chvíli kráčel sálem unavený muž. Předměty v policích už ho neděsily, vždyť šlo jen o vycpaniny a haraburdí, zvykl si i na bludičky u stropu, výrony magie ho nechávaly lhostejným. Viděl, i zažil horší věci.
Jenomže právě propustil studenty o půl hodiny dříve, protože na jeho bolest hlavy prášky nezabíraly.
Ze stínů vylétl poltergeist. Zakvílel. Skončil v kouli u stropu.
„Tuhle práci mi byl čert dlužen,“ zasténal Daniel von Drak.

„Brzy dostanete dárek,“ stará dáma otočila další kartu, „přinese vám jen samé neštěstí.“
Markéta se polekala. Nikdy nevěřila kartářkám, ale tahle působila až příliš věrohodně.
Věděla toho tolik…
***
„Všechno nejlepší!“
„Děkuju,“ Markéta se usmála a roztrhla ozdobný papír.
V krabičce ležel krásný medailon se zeleným kamenem.
„Zelená znamená štěstí,“ usmála se Kristýna.
***
Následující dny Markétě všechno padalo z rukou. Spálila se o žehličku, ztratila peněženku a nakonec ji srazilo auto.
Přežila to, ale měla na mále.
„Měla pravdu,“ posteskla si.
Štěstí se jí opravdu začalo vyhýbat.
Bylo to skutečně tím medailonem, nebo jen hloupou předpovědí?
A znamená přežít opravdu neštěstí?

Alex a Kamila dostali byt. Byt v rodinném domku. Byli štěstím bez sebe z možnosti vybudovat si hnízdečko lásky podle svých představ. Začali vskutku od podlahy. Vše opravili, přestavěli, vyšperkovali.
A pak se to začalo nějak plíživě…
Jak to věšíš to prádlo?
A proč ho věšíš vůbec teď?
Nekoupej se tolik!
V sobotu musí být vytřené schody co nejdříve!
Děti, jak se vám líbil ten film, který právě skončil?
Vy chcete psa? To by nešlo!
A dítě? To už vůbec ne!
Přece nebudete přistavovat!
Nervy! Měli toho právě dost!
Mladý pár si koupil raději svůj domeček a měli svatý klid!

Když mi Luthomar oznámil, že pan Antares se stane mým společníkem a bude mě denně doprovázet a hlídat, byla jsem zoufalá, ale nedala jsem nic najevo. Potřebovala jsem Luthomara a on to věděl. Proto mi dal tento „danajský dar“.
Kdo mohl tušit, že z člověka, který vypadal, že se neumí ani usmát, se stane můj dobrý přítel. Rádce, ochránce. Má vrba, která mne vždy vyslechne. A v neposlední řadě muž, který jednoho dne ukradne mé srdce, aniž bych si toho všimla.
Až po delší době jsem poznala, že ne každý dar musí být Danajským. A já jsem za něj ráda.

Mít dítě... To je dar. Dítko se roztomile culí a směje. Anebo brečí a řve, až uši zaléhají. Ani jedno z toho však nezabrání matkám či jiným příbuzným, na dítě dennodenně šišlat. Pokud je známo, ani žádný jiný obyčejný prostředek ne. Snad, kdyby dítě tuto matku ani jiné příbuzé nemělo... To pak...
„Pani ředitelka věděla, že už má namále, tak jí pustila dovnitř, jenže to už se to začalo hrnout ven. Porodila v předsíni, řekla jenom jeho jméno a pak umřela.“ mlela opatrovnice ze sirotčince, kde se světu dostalo dalšího 'dětského daru'. Toho, jenž později měl být zván lord Voldemort.

Rybářský kutr pomalu rozrážel vlny.
Slunce rozpalovalo palubu.
Několik stinných míst dýchalo horkem.
Nikdo je neopouštěl.
Horko nevadilo jen delfínům.
Muži v černém hábitu na přídi.
Sledoval jejich hrátky.
Trochu smutně.
Už deset let nebyl kapitánem.
Deset let nevkročil na palubu.
Nový život, práce.
Země.
Ohlédl se.
Lehký vánek mu rozechvěl vousy.
Vlasy. Skoro lví hřívu.
Usmál se. Skočil.
Nikdo se nezvedl.
Nepodíval.
V horku pluli dál
Bez ohlédnutí.
***
"Leonidas je opravdu dáreček, že?" řekl Harry. Zaklapl pouta.
Kapitán pašerácké lodi to ještě pořád nechápal.
Bystrozoři na něj obvykle nevyskakovali z moře.
Připlul dřív. Vyrušil Lva při plavání s delfíny.
Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis. a BJB...

Veselil se. Tancoval. Domácí skřítek Poduška dostal svůj první kus oblečení. Je svobodný! Může si dělat, co se mu zachce! Třeba ležet pěkně na sluníčku, nožičky opírat o parapet a vůbec nic nedělat. Za týden se začal nudit.
Přihlásil se do školy pro skřítky. To nadšení, když dostal jedničku! A druhou, třetí! Nosil se pyšně a knihy odhazoval do kouta. Za měsíc dostal první svou první pětku.
Konečně bydlel sám ve vlastním domě. Moc se o něj nestaral, nikdo mu přece nebude nic přikazovat. Ani on sám sobě ne!
Za padesát let se rozplakal, když umíral ve špíně a sám.

pozn.: navazuje na drabble Nevhodný vánoční dárek od Sid
Andrásova tvář musela v tu chvíli všem připadat jak vytesaná z kamene. Byla bledá a nehybná. Tohle bylo snad poprvé, co by nejraději přeskočil stůl a Irenu doopravdy uškrtil. Jestli na to měl chuť i někdy předtím, tak to byl jen slabý odvar toho, jaký vztek v něm bublal teď.
Leandros se naopak uculoval jak sluníčko. Poukázku hypnotizoval očima a všichni jen čekali, kdy ji samou radostí zmačká a sežere. Což by situaci okolo tohohle opravdu velmi nevhodného dárku vyřešilo s konečnou platností. Nakonec to rozlouskl sám beta.
„Víš, Ireno, já už se ladně hýbat umím. Tak ti to věnuju.“

Scorch se původně domníval, že najít si družku je jako dostat po jídle zákusek. Teď zjistil, že hledání partnera vychází z hluboké potřeby být s někým, v jehož přítomnosti necítíte prázdnotu a kdo vás obdarovává jen tím, že vás přijímá.
Neprosil o tohle poznání. Kaminoani jim dali život, ale nikoli čas. Vybavili je znalostmi pro přežití, ale upřeli jim svobodu. Vštípili jim poslušnost, ale nevysvětlili jim, jak naložit s city. Rozplést ty emoce bylo složitější, než vyhodit něco do vzduchu.
Přesně to teď toužil udělat, když se snažil vést duchaplný rozhovor s Jedi.
„Kolik je ti let, Scorchi?“
„Dvanáct,“ odpověděl.