DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

„Bože, Frantíku, co je s tým klukem? K práci není, ani se do chlíva na krávu nende podívat, jen jakési drátky ho zajímají.“
„Maminko, ale však prácu udělá.“
„Ale až ho k temu přinutíš. To Otóšek, ten se k práci měl, všechno sám udělal, říkat se mu nemoselo, o všechno se zajímal, hospodářství rozuměl.“
„Laďo, co to zase děláš? Nekázal jsem ti snad, abys jel ke stařečkům pomahat? Zase se v těch zgarbech přehrabuješ a k práci nési!“
„Ale tato, já sestavuju krystalku, podívej, už to budu mět hotový.“
„Zhnilé si a dělat se ti nechce! Co z tebe bode?“

Už jako malý kluk měl velmi šikovné ruce. Často bavil své kamarády v ulicích různými kabaretními triky, jako vytahování mincí z nosů a uší, nebo sypání karet z rukávu.
Mnohem víc, než nechávat věci se objevit, ho bavilo nechávat věci zmizet. Přesněji řečeno, nechávat je mizet z cizích kapes do těch jeho.
Když ho jednou nachytala maminka, nebyla zrovna nadšená. Když se to opakovalo, uvědomila si, že nemá cenu jeho talentu bránit.
Přihlásila ho do Cechu zlodějů.
Pan Flanelnoha byl velmi vděčný, že se mu dostalo tak dobrého vzdělání.
Spokojený další dobře vykonanou prací vstoupil do své kanceláře představeného Cechu.

Dooperovali pacienta, David pohlédl na Romana vedle sebe.
"Dobrá práce," řekl a povzbudivě se usmál.
Růžičková se napřímila a založila si ruce v bok.
"Slyším dobře, že jste nás pochválil, pane doktore?" Samolibě se usmála.
"Vás ne, zvládnete to jistě sama." Ironicky odsekl David.
"Už se z toho nevykroutíte," pokračovala. "Když teď máme tak dobré vztahy, co takhle v osm v nonstopu?"
"Pro mě za mně, buďte tam, já beru doktora Vilkina na večeři."
Růžičková nasupeně odkráčela, Roman nevěřícně kroutil hlavou.
"Jseš na mě nějakej milej," poznamenal. "Aby ti to náhodou nezůstalo."
"Na tebe vždycky," líbl ho David na tvář.

„Další šrám?“ pohoršoval se otec, když zrzavá Elis vylezla z vraku letadla. Lýtko krvácelo, jak se dívka pokoušela protáhnout do zadní části stroje. Do cesty se jí připletlo klubko nebezpečně trčících drátů. Vítězoslavný úsměv rychle pohasnul.
„Budu si dávat větší pozor… příště,“ zatvářila se provinile a už už se chystala třít si ránu rukou. Ale pak ucukla. „Pardon… infekce…já vím…“
„Ano, infekce…,“ vytahoval z tlumoku lahvičku s čistým lihem, „A taky by ti zůstaly ošklivé jizvy…“ Ránu důkladně vypláchl. Elis se kousala bolestí do rtu, koulela očima, ale ani nepípla.
„Musíš se to naučit, abys přežila… Já tady nebudu pořád…“

Malý střípek z diskuze, která se mohla, ale taky nemusela, odehrát ve Velké síni bradavického hradu…
„Vidíš ho? Zase se nese, jakoby mu to tady celé patřilo!“
„Takhle chodí, co si pamatuju, Rone. To sis na to ještě nezvykl?“
„Zvyknout si na Snapea? Nikdy!“
„To jen kvůli jeho pohybům ses nepřihlásil na Lektvary pro pokročilé?“
„Samozřejmě, že ne! Ale k famfrpálu lektvary zrovna nepotřebuješ, Hermiono.“
„Taky to vůbec není užitečná činnost...“
„Prosím?“
„Nezlob se, Harry, ale víš, že mám pravdu.“
…
„Přestaňte se šklebit, Weasley, jinak vám to zůstane.“
„To je v pořádku, pane profesore, hůř už vypadat nemůže.“
„No, Hermiono!“

V mozku máme podle některých zdrojů až 100 miliard neuronů. A tohle se v něm děje, když máme dojem, že nám to nemyslí.
1: „Ty vooole, dneska je to samej vzruch.“
2: „Nepindej a přenášej! Jak dlouho na to maj ty moje synapse čekat.“
3: „Cože? Co máš v kapse?
2: „Ty se do toho nepleť. Ty seš pseudounipolární.“
3: „Zato Ty seš nějak moc elektricky negativní.“
2: „Sem elektricky negativní, protože nepřenáší.“
1: „Beztak přenáším jen nějakej tik, ťak, tik, ťak.“
2: „No, tak jen ať Ti ten tik nezůstane! Minule ses přecpal neuroregulátorama a přenes si jen půlku.“

Ať si to chtěli přiznat nebo ne, všichni tři měli zlozvyky. Více či méně důležité, které více či méně ovlivnily jejich životy; ale nikdo přece není dokonalý.
Sirius si myslel, že dokonalý je. Mnohé děvče by s ním jistě souhlasilo (a v mnohých ohledech by nebylo daleko od pravdy...), ovšem nic se nemá přehánět. Zůstalo mu to? Trochu určitě.
James rád pokřikoval na Lily. Možná, že se změnil, možná si ho vzala právě proto.
Dá se přeměna v "krvelačnou bestii" vůbec považovat za zlozvyk? Pokud ne, tak sebepodceňování jistě.
Všichni měli své "vady". Máme je rádi právě kvůli téhle lidskosti?

Na zem se snáší brk, kapky inkoustu odlétají v piruetkách, dětské prsty se zvědavě natahují.
„Dítě, co to provádíš!“ Počmáraná košilka, rty tmavé od inkoustu bublají smíchem.
*
Pokradmu poslouchá hlasy ze salonku. Potutelně se směje. Večer poprvé rodině čte, co napsala. Ovace vestoje.
*
Dáma ze sousedství, jíž leží na srdci jen dobro všech (a dozírat na ně musí svým patřičně nenechavým nosem), šeptá její matce.
„...děvčata v jejím věku myslívají na vdavky...“
„Prý ať ti to psaní nezůstane,“ slzí smíchy sestra.
„Doufám, že jí vysvětlila, že jsem ztracený případ.“
*
Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž...
(Ovšemže jí to zůstalo.)

Pan Ortega si prohlížel vpichy na svých předloktích. Začal si svědivé ranky škrábat.
„Nech toho, zůstane ti to!“ napomenula ho naoko přísným hlasem manželka. „Řekneš mi už konečně, kdo tě chtěl prošpikovat? Abych mu to mohla oplatit?“
Usmál se na ni a lehnul si k ní do postele. „Než odjedeme, chci jít darovat krev. Sám doktor mi to před časem navrhnul s tím, že bych byl vhodný dárce, tak jsem byl ještě jednou na vyšetření a odběrech.“
Políbila ho na tvář. „Jsi úžasný.“
„Jenom aby mi to nezůstalo!“
Dloubla do něj loktem. „A jak se cítíš?“
„Nikdy mi nebylo líp.“

K famfrpálovému hřišti přichází Oliver a Katie, ruku v ruce.
“Ále, Olivere, ty jdeš pozdě? Co se děje? Svět se hroutí!” vítá kapitána Fred, který je, stejně jako zbytek týmu, už dávno převlečen a připraven na trénink.
“Tohle se stalo naposled s Nickem! Tak co jste dělali, holoubci?” přisadí si George. Oliver zrudne a snaží se vymanit ruku z té Katiiny, ale ta ho chytne ještě pevněji.
“Co když to nechcete vědět?” otočí se s úsměvem na dvojčata. Teď jsou v rozpacích oni.
“Sakra! Až tak?”
Oliver se snaží stát polovidem.
“Tak jo. Jen ne, že budeš chodit pozdě pravidelně!”