Opravnik oblíbených otištěných omylů

Po našich toulkách na člunu a vlastních nohou zachtělo se nám nového dobrodružství. George navrhl, že moderním druhem přepravy jest přeprava vzduchem. Navíc velmi bezpracná a pohodlná. Vydali jsme se tedy na cestu balónem.
Montmorency měl jako obvykle námitky, ve vzduchu prý trpí výškovou nemocí, ale umluvili jsme ho.
Odstartovat se nám – navzdory proroctvím okolních aviatiků – podařilo, ale... proboha, tak vysoko ne...! Jak teď dolů?
"Montmorency???"
"Teď je vám starej zubatej pes dobrej, co?"
Přehryzal lana jedna báseň, bohužel jsme však neuvážili, že bez nadnášení horkým vzduchem bude se koš dolů řítit ďábelskou rychlostí.
Ještě, že Harris dostal spásný nápad.

„Jednadvacet a šup další kousek, Lucipere, co ještě máš? Kotle? Káčo, berem kotle?“
„Berem! Ale napřed ať je vycíděj, ať se blejskaj!“
„Eso za jedenáct a desítka, co máš ty, plivazjníku? Krále a osmu? Málo!“
„Další hru? Klidně! Jedem a držte si rohy, čertiska, jedeme z kopce! Osmnáct, jednadvacet, tos přehnal, krasavče, Káčo, co máme?“
„Dvě esa! Voko bere! Cha! Řetězy jsou naše! Vypíglovat! Kartáčkama na zuby, aby pořádně řinčely, když už jsou pekelný!“
„Ohně sázíš?“
„Prohráls!“
„Ale… princezno… kdo by řekl, že Její Jasnost bude takhle mastit karty… vemte si Martina, vemte si anděla, kotle i řetězy… hlavně zmizte!“

Do Pěruna, on toho kance fakt zabil a přitáhl až sem! A sestry, stejně jako davy okolo – ano, Libuško, už kynu, tedy davům – jásají a šílí! To bude smradu v chalupě! Vidíte to? Prase nese prase! Včera skuhral, jak ho bolej záda, to zas bude večer - nedrbej do mě, Libuno, vidíš, že kynu, jo usmívat se, aha, už se směju na celý kolo – i když je mi spíš do pláče. Teda jako silnej je, to jo, žádnej jinej by to zvíře sem nahoru nevytáhl, ale - nečum na něj tak mlsně, Tetuno, že tě praštím!"
„Ach Bivoji! Ty jsi tak úžasný!“

Žila byla jednou jedna moc šikovná holčička a ta měla pořád chuť něco recyklovat. A když recyklovala, neohlížela se na to, co si o tom kdo myslí. Tak třeba jednou ostříhala angorského králíka až na holou kůži, aby měla vlnu na novou čepici. Jindy zase vyškubala kohoutovi ocas, aby měla peří na náušnice a náhrdelník. A nakonec zrecyklovala celý kýbl mléka na kyšku a tento úspěch oslavila košíkem třešní. Ekologicky zezelenala a schovala se do domečku se srdíčkem.
Kráva se obrátila k pejskovi, který už delší dobu znalecky větřil: "Na co recykluje mé mléko?"
"Mám dojem, že na ekologické biohnojivo."

Chystala se na zámku svatba převeliká, shon panoval všude. Jen princezna, ač by měla štěstím zářiti, chodila po komnatách celá nesvá.
„Drahý, co ti tvoji kamarádi? Široký tuhle předváděl, jak vypije rybník a zalehl můj stříbrný míč! Je z něj placka! Dlouhý srazil už třetí lustr! A Bystro… ten co vidí daleko, kouká po služebných! Nechtějí už domů? Jen ať nám tu nakonec nezůstanou!“
Marně princ vysvětloval, že bez kamarádů by princeznu teď svatba nečekala.
Krasavice přesvědčovala, plakala, dupala nožkou.
Konečně zvítězila.
Následující den již v paláci nebyl ani Dlouhý, ani Široký, ani Bystrozraký.
Ale k úleku princezny ani princ.

Tatínek pyšně obhlédl čtyřicet za sebou vyrovnaných pluhů. Nebylo to jednoduché, ale dokázal to. Nevěděl přesně, na co je synek potřebuje, tušil však, že na něco velikého. Jen proto dokázal sousedy umluvit, aby pluhy půjčili.
Celou noc zněl kovárnou rachot perlíku a sykot měchů. Otec se neodvažoval vstoupit.
Ráno vyšel Mikeš, usměvavý, s obrovským sochorem přes rameno.
„Promiň, tatínku, kousek mi chyběl. Přibral jsem tvůj meč, stejně jen visel na zdi. Je skvělý, koukej.“
Rozmáchl se, provedl předpisovou kladivářskou otočku a…
Ujížděli tiše, ve dne v noci, jen aby je vesničané, kterým sochor z jejich pluhů zbořil i kostel, nechytili.

„Já jim ukážu, spratkům,“ skřípal zuby zlý kouzelník. „ Nadělám z nich kachny! Na pekáč! Ne! Budou hnusný krkavci! Všichni se jich budou štítit! Ne, udělám to jinak! Puč mi klobouk!“
Kouzeník se rozkročil, v jedné ruce vypůjčený klobouk, v druhé hůlku.
„Ajcemtrajcem, klouboukus fokus! Ze sedmi dětí sedm kachavců nadělám, sedm osmin krkavce, osmá osmina kachny, šupulus teďkus!“
„Je jich osm,“ suše podotkl kamarád bez klobouku.
„Tak osmá bude krkachnice, z osmi sedmin kachna, sedmá osmina krkavec!“
„Tos nějak poplet, ne?“
„Ty vole kolego, cos mi to pučil za hučku?“
„Pánové, vstávat a cvičit!“ vykoukli z klobouku Bob a Bobek.