Opravnik oblíbených otištěných omylů

Okolo ohně dvanáct sedátek, na nich jedenáct ztahaných měsíčků.
"Prosinec zase nedorazil?" zafuněl Listopad. "Komu mám předat žezlo?"
"Nebudu o měsíc přesluhovat,“ bránil se Leden.
Listopad vrčel dál.
"Maruška byla ještě v pohodě, ale pak došla Holena a popletla dědkovi hlavu. On teď dře na šatičky, botičky, šminčičky a kabelčičky. A my dřeme za něj."
"Nějak se podělíme. Nemohl bys nasněžit?"
"Vždyť on ještě neudělal čerstvej sníh."
"Vem loňskej z díry pod bukem."
"Fí, ten je hnusnej… Jenže lepší nemáme."
Na zem se začala sypat hnusná směska vody, hlíny a vloček. A tak to zřejmě bude až do Prosincova rozvodu.

Old Shatterhand pije whisky po galonech a tahá kočky za ocas (kdysi v Sasku měla matka starého smradlavého kocoura, co mu čural do bot).
Sherlock Holmes nosí kilt a místo na housle hraje na dudy (vzpomínka na první lásku, kterou mu tatínek zakázal).
Hercule Poirot nenápadně hůlčičkou postrkuje obrazy, aby visely nakřivo (pedantská babička nutila malého Herkulka odměřovat provázkem vzdálenosti mezi obrazy a porcelánovými figurkami).
Medvídek Pú publikuje v odborných časopisech a sbírá doktoráty stejně jako hrnky s medem (Kryštůfek Robin neměl říkat, že je hloupoučký medvěd).
Babička na Barunku kašle a vstává až v poledne. Ano, šťastná to žena.

Jak to bylo, pohádko?
Rozhlédl se Kuřátko.
Kalným zrakem polem bloudí,
myslel si, že nezabloudí.
A teď volá: „Soudruhu!
Chodím stále do kruhu!
Řekni milý Ječmínku,
jak mám zvolit pěšinku?“
„Navol si do džípíes,
ať tě vede přes oves!
Uvnitř pšenice a žita
nebude ti cesta skryta!“
„Koukám vzhůru, koukám dole,
co mi to jen radiš, vole?
To nemůžeš po mně chtít,
to vobilí rozlišit!
Tomu říkám na prd rada,
zachraň jinak kamaráda!“
„Našpicuj si tedy uši,
odkud koně v stáji buší!
Dupou u vás za chalupou,
najdeš to i s hlavou dutou!“
A tak postel zakrátko
našel Franta Kuřátko.

Princezna se zlatou hvězdou miluje myši, zvláště jejich kožichy. Ráda se zdržuje v kuchyních. Hvězdu má vytetovanou… stydím se říkat kde, ale princům se to líbí.
Růženka Šípková je masochistka zatížená na piercing, ale přadlena na baterky, obě ruce levé.
Pyšnou princeznu přitahují adrenalinové sporty (jízda na kládách), moučné pleťové masky a exotické květiny.
Zlatovláska si pro udržení imidže denně odbarvuje vlasy. Má velkou spotřebu příčesků, nemyje se (aby ji poznala moucha).
Popelka mívá špinavé nehty, kuří oka, vši a boty dvaačtyřicítky (proto taky nikomu nepadly).
Sněhurka má úchylku na velké údy, eh, úklidy, a dále na muže malé postavy.

„Podívej, ženo, chytil jsem zlatou rybku!“
„Dej ji sem! Přát si budu já!“
Rybářka popadla rybku a zvedla si ji před obličej.
„Koukej všechno do puntíku splnit, jinak pomažeš na pekáč! Chci: barák plný sloužících, být krásná a mít jen krásné starosti. A honem!“
Rybka se přání podivila, pokrčila ploutvemi a mrkla.
V té chvíli na dveře zaklepal soudružský výbor, který rybářovi okamžitě znárodnil sítě a poté vyhlásil, že chaloupka je od nynějška majetkem všeho lidu. Vzápětí se rybářka změnila ve starou, divou ženštinu s červenými vlasy.
Rybář zůstal stát jak solný sloup.
„Rybko?“
„Я сделала все, что она хотела…“

„Ještě jeden, pane doktore,“ zašeptala sestřička.
„Pojďte dál, pane Otesánku,“ zavolala do čekárny.
Do ordinace vešel obr, v obličeji celý zelený.
„Copak?“ pravil lékař.
„Břicho! Bolí!“ ukázal Otesánek.
„Co jste spap… sně… sežral?“
„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a tebe… už nesním, bolí mě bříško!
„Sestro, pište: jasná přecpanitýda nevybíravá. Recept: 50 kilo banánů, oloupat, sníst. Jsou projímavé, pomohou. Slupky rozházet kolem sebe a hodně chodit!“
„Doufám, že po nich uklouzne, spadne a pukne, žrout jeden,“ dodal, když pacient odešel.

Eulálie si uhladila pečlivě nakadeřené vlasy a obrátila se na sestru Sofronii, která se v nových šatech podobala čerstvě natočené cukrové vatě.
„A chovej se roztomile. To, že nám Popeluša klofla prince, ještě neznamená, že nemůžeme ulovit někoho jiného.“
Na zámku se sestrám roztomilost poněkud vymkla v okamžiku, kdy na jejich kadeřích a růžových šatech přistály šrapnely od půvabných pávíků – holoubků z Popelčina chovu.
Král obdivně sleduje přesnost nalétávajících opeřenců, kteří upouštějí svůj náklad v tu pravou chvíli.
Popelka uličnicky pokrčí rameny. „No co, trénuju je na to už pět let, akorát, že na statku ještě neměli tak přesnou mušku.“

Král Míroslav, potáceje se, na obraz Krasomily hleděl. Dlouze rozmýšlel, zda kráska jeho lásky hodna jest. Jak přemýšlení pohárky vína zapíjel, Krasomila krásněla a touha rostla. I rozhodl se obraz svůj princezně poslati. Čekati na malíře ovšem nebude, sám se zná nejlépe!
Za pár týdnů, mazanec u snídaně pojídaje, málem se udusil, když do síně nakráčel posel s obrazem na krku naraženým.
"Takovou mazaninu princezna ještě neviděla a mazavku na obraze zachyceného ani viděti nechce," vyřídil posel smutně.
"Nechce? Tak já první, kterou potkám, za ženu pojmu!"
Na chodbě o kuchtu zakopne, zlatá hvězda zaplane a dvě království se spojí.

Anonymní udání nás navedlo na text podezřelé písně. Náš odborník vyčetl, že se stal krutý zločin. Muž a žena se pohádali a on ji zavraždil.
„Proč o tebe zakopávám dál?“ Bezvládné tělo leží na podlaze.
„Kam se kouknu, kousek tebe mám.“ Vrah oběť patrně rozřezal.
„Vyvanulý sprej“. Žena se pokoušela bránit, ale její pepřový sprej byl prázdný.
„Telefon, cos přestřihla mu šňůru.“ Proč? Možná chtěla zavolat pomoc, pachatel se s ní o aparát přetahoval a šňůru vytrhli.
Autor písně byl vzat do vazby. Pravděpodobně bude bručet. Děkujeme a doufáme, že s námi budete dále spolupracovat při odhalování zločinů populární hudby.

"Babi? Od čeho máš tu jizvu?“
"To mě kdysi kousl žralok."
„Bolelo to?“
„Si pište. To není legrace, když tě napůl sežere taková bestie.“
Vnoučata se kolem nadšeně hemží. Tohle vypadá jako náramný příběh.
"Kousla jsi ho taky?" ptá se nejmladší.
„Jak bych mohla? Visela jsem zrovna na háčku jednoho rybáře. Byl to pořádný boj, “
Vnoučata mají oči navrch hlavy, stará ryba vypráví dál.
„Ale vlastně to byl dobrák. Bylo mu mě líto, před žralokama mě zachránil a pak mě pustil.“
„Jé, a co jsi udělala?“
„Co by? Přinesla jsem mu převelikou perlu. Nikdo nebude vykládat, že jsou ryby nevděčný.“