Poezie

Vlní se hebce v lesní tůni,
šupiny sčítá novoluní.
V meandrech hladí zimostráz,
pak zuby znovu zkouší hráz.

Rozvírá žábry do věčnosti,
ve tmě všech tem zná staré kosti.
Člověčí ryba, rybí člověk snad.
Jeskyní se vine jako obří had.

Hluboko vskrytu víry rozechvívá
bytost bez očí, leč stále živá.
Ozvěna se ztrácí, mizí stíny,
přesto vždy najde tělo obětiny.

Na dně studny mezi střepy
stvoly řas si hnízdo lepí.
Možná žena, co tam žije,
o půlnocích češe si je.

Za víčky dál z očí stéká
nevědomá prudká řeka.
K čemu háčky, k čemu sítě?
Tichá voda najde si tě.

Že základem sladu je ječmen všichni víme.
Jak ale slad vzniká?

Z jara se osení
na poli zelení,
nutný je čas.

Nežli se osení
k podzimu promění
ve zlatý klas.

Pak v pole pospíchá
mohutná technika,
by klasy skosila.

Od plev co zrno je
ze stroje do stroje
pečlivě prosila.

Zrno pak samotné
dochází v sladovně
namočení.

Až vody nasaje,
kolik jí třeba je
k vyklíčení.

Pak přijde sušení,
neboli hvozdění,
jak račte znát.

Následným drcením
zrno se promění
ve vlastní slad.

Sladu též užito -
Kdo tady neví to?
- bývá i k výrobě piva,

kteréžto prověrkou
retenčních schopností
štamgastů bývá.

Černá ovce, bílá vrána,
potkaly se takhle z rána
na firemním školení.

Nebo si to možná pletu,
vyrazily na osvětu
v čase téměř poledním .

Každopádně potkaly se
ty dva protiklady
a hned začly rozebírat
názorovych odlišností
zápory a klady.

Bílá vrána peří čechrá,
hájí svoje pozice,
dodržovat nařízení,
ať je moudré nebo není,
že je nejvíce.

Černá ovce odporuje,
hlavní prý je vždycky,
svobodný duch podporovat,
nařízení ignorovat,
jednat chaoticky.

Hádaly se, štěkaly se,
div, že se nepopraly.
Že má kousek
pravdy každá
by nikdy neuznaly.

Jak tak byly rozvášněné,
zapomněly hlídat krk,
než bys kýchnul,
obě sežral
korporátní vlk.

Ovečko černá, kam ses ztratila?
Co když tě tmavá vlna zalila
pod útesy na pobřeží,
které maják měsíc střeží?

Ovečko černá, kde tvůj zvonek cinká?
Jeho tón tě vede odmalinka.
Zní možná někde v dračím břichu,
v chřtánu vlka, v trollím smíchu.

Ovečko černá, slyš můj hlas.
Volám tě nocí zas a zas.
Moře i nebe oči klíží.
Venku se kradmé kroky plíží.

Ovečko černá, znám tě od jehňátka.
Ponechám ti otevřená vrátka.
Přivolám tě zpátky k nám
všemi kouzly, která znám.

Písnička tichá, slza soli,
pak třikrát udeřit mám holí.
Na pomoc ti vyšlu tmou
bílou vránu s lucernou.

Až děti večer půjdou spát,
až slunce ráno bude hřát,
až nebudu mít práci žádnou,
až i poslední mrazy padnou,
až bude prase nosit cop
a stromy hopsat hop, hop, hop.

Až v létě budou Vánoce,
až smrk ponese ovoce,
případně na svatého Dyndy,
a nebo pozděj', hlavně jindy.

Jsem mistrem světa ve váhání,
co vždy si nechá ujet vlak.
Život se změnil v přežívání
a ani nevím kdy a jak.

Až jednou umřu, můžete mi,
na hrob dát nápis pozlacený:
"Z náhrobku datum smrti víte,
však roky před ním? Neodžité!"

To proto, že věčné váhání
člověku v žití zabrání.

Láska studí, láska hřeje,
láska vrásky kreslí,
láska je cesta z beznaděje,
do níž jsme pro ni klesli.

Láska je pravda, láska je lež,
láska je všechno cokoliv chceš.
Láska je peklo, bez nějž ráj není,
láska je sladkost ranního snění.
Láska je v slzách ukrytý smích,
láska je první člověka hřích.

Láska je vesmír, kde pluje náš svět,
o lásce padlo už tisíce vět.
A přece vždycky najdou se tací,
kteří se k lásce pokorně vrací.
Ať písně, próza či poezie,
ve slovech láska na věky žije.
A dokud lidstvu neskončí čas,
na věky láska bude žít v nás.

První slůvka táta, máma,
první cesty do neznáma
po čtyřech pod nízkou seslí.
První dílo umělecké,
které prsty do talíře
rozmáchlými gesty kreslíš.

Svět je plátno sotva naplé,
barvy pro něj teprv mícháš,
jeho taje zatím prvně
vidíš, slyšíš, chutnáš, dýcháš.

Tvrdost skály, měkkost mechu,
rachot bouře, tichost dechu,
světlo dne a temno noci,
bolest touhy, sladkost moci,
konejšivou náruč snění
než tě vzbudí rozednění.

Do obrazu barvy skládáš,
někdy víš a někdy hádáš,
někdy ke tvé malbě jiný
přidá barvy nebo stíny.

Každý má svůj obraz světa,
měníme ho jak jdou léta.
Neskončíme s tímhle dílem,
dokud nedojdeme cíle

V starém hradě po setmění
sténání strach nahání.
To bílá paní po cimbuří
vesele se prohání.

Meluzína v komíně
byť se tváří nevině,
když večer spustí svoji píseň,
tak celou noc nespíme.

Z pohádek to dobře známe,
strašidla jsou všude.
A o jednom speciálním
moje píseň bude.

Neuhádneš, dej se poddat,
mnohým generacím
Ferda straší, milí braši,
v traktu zažívacím.

Střeva kroutí, žbluňká, škrundá,
nafoukne ti břicho,
ve vypjatých situacích
narušuje ticho.

A pak když to nejmíň čekáš,
nejlíp v ctěné společnosti,
posledního dění Ferda
slavnostně se zhostí.

Místnost rychle zaplňuje
neodbytný puch,
a kolem tebe poletuje
Ferda, volný duch.

Na jedné straně my
A na druhé ty druzí
To život oněmí
Ve válce mlčí múzy

Stavíme barikády
Odkloňme davy lůzy
Kdo je tam a kdo tady?
Ve válce mlčí múzy

Už není kam se schovat
Střelba se mísí s chůzí
Lepší je neriskovat
Ve válce mlčí múzy

Duše je na smutné cáry
A mizí v chřtánu hrůzy
Naděje plní máry
Ve válce mlčí múzy

A ti, co bloudí sami
To nejsou dobrodruzi
Ti byli kdysi námi
Ve válce mlčí múzy

Než se mi zlomí hlas
Řeknu vám bez iluzí
Ten boj zuří i v nás
Ve válce mlčí múzy

Uvadly kytky v květináči
a prach jim sedl na listy.
Zamlklým městem smrtka kráčí,
nikdo se za ní neotáčí,
každý si hlídá vlastní stín.

Umlkly tóny šalmaje,
už nezpívá se nehraje,
už není důvod k smíchu.

Teď strach se drží u moci
a múze není pomoci
v stísněném noci tichu.

A přes den velký úspěch slaví
zoufalství, strachu sestra bledá,
když po nebi jak ptáci draví
se ženou k městu špatné zprávy
a každý úkryt rychle hledá.

Teď místo písně klavíru
zní rachot kulometů,
rozbité klapky na jílu
zemřely možná pro víru
však hroby ryté na míru
žalují trpce světu.