DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

V generálním štábu se sešli nejvýznamnější admirálové, aby projednali budoucí plány Imperiálního námořnictva.
„Pánové, situace je vážná,“ zahájil zasedání admirál Kaavit. „Musíme vymyslet nějakou operaci, která bude mít viditelný přínos, jinak nám císař seškrtá rozpočet.“
Přítomní admirálové se hluboce zamysleli.
„Co takhle nějaká krátká vítězná válka?“ nadnesl admirál Zener. „Dobudeme nějaké území a dokážeme císaři, že jsme pořád užiteční.“
Kaavit zobrazil holografickou mapu sektoru. „Mohli bychom zkusit zabrat Svobodné Soustavy – nebyl by to těžký soupeř. Jak je ale vyprovokovat, aby na nás zaútočili oni?“
Admirál Morthy se křivě usmál. „Vím přesně o jedné lodi, které by se to mohlo podařit.“

Posadím se ke stolu.
Povzdechnu si.
V žaludku mi zakručí.
"Patricie?"
Polekaně sebou trhnu, když do místnosti vrazí jeden z mých mužů.
"Co se děje?"
"Vincent!"
"Co je s ním?"
"Zatkla ho policie!"
"Proč proboha?"
"Vloupal se do márnice, aby zjistil něco o tom chlápkovi z rána."
"A vy jste ho nechali?"
Ticho.
Hrobové ticho, které mluví samo za sebe.
"Vy jste se snad zbláznili! Všichni! Máte vy vůbec mozky?"
"Mozky?"
"Ano, mozky! Takový ty věci ve vašich hlavách. Ty věci, které máte určené k myšlení."
"No..."
"Tak je sakra používejte!"
Zavrčím a vyskočím na nohy.
Tohle bude dlouhý den.

"Tady to nemá žádnou úroveň!" rozčiloval se Frank u operačního stolu. "Už máme dost vašich hloupých vtipů. Vaše chování je odporné!"
"Mluv za sebe, Burnsi," ozval se Henry.
"Plukovníku! Čekal bych od vás jakožto nadřízeného důstojníka podporu! Tohle půjde do mého hlášení!" Frankovi se rozčilením rozšiřovaly nozdry.
"Franku, náš humor je možná ubohý, ale naše mozky jsou na rozdíl od toho tvého schopny pochopit takovou primitivní věc, jakou humor je. Možná to bude souviset s tím, že vůbec nějaké mozky máme," řekl Hawkeye a zašklebil se na něj. Frank zalapal po dechu.
Henry si povzdychl. Proboha, jen ne další hlášení...

Když Alžběta uslyšela, že četař Golovin si zítra dohodl souboj kvůli urážce, dokulhala až do zákristie, kde zádumčivě seděl.
Projednou se neusmál.
„To vám nestačí bolševici? Musíte se ještě sami snažit pobít?“
Golovin prudce odvětil: „Tomu vy nemůžete rozumět!“
„Protože jsem ženská?“ ucedila Bětka.
„Samozřejmě!“
Alžběta vykřikla: „Jistě, jak bych mohla? Na to ženské nemají uzpůsobené mozky, jak říká doktor Weber!“ Otřela si slzy. „Jen jsem to nečekala od vás.“
Golovinovy oči se leskly. „Alžběto, to jsem nemyslel! Já vím, že jste chytrá a odvážná... Prosím vás, dovolte mi to vysvětlit! Když přijdete o půlnoci, budeme na hlídce... prosím, přijďte.“

A pak jim vzali sny. Zmizely radostné sny plné vzpomínek a lásky. Zmizely ale také noční můry plné démonů, strachu a bolesti. Někteří z nich by možná kvůli tomu mohli cítit úlevu.
Ale necítili nic, naprosto nic.
Jenom mozky v obalu z masa, nazývali je. Bez úsměvů, bez pocitů, bez pláče.
Mechanicky vykonávali, co měli zadáno. Neměli morální zábrany, necítili lítost ani bolest.
Lidé vždy říkali - radši mě zabijte, než abych se stal jedním z nich. Proces je přece nezvratitelný, jakmile dostaneš slunce na čelo, tvá duše je mrtvá.
Lhali nám i jim. Nic není ztraceno.
Můžeš být zase člověkem...

Tahali jsme sirky. Tohle byl běh, u kterýho šlo o kejhák, a to jako vážně. Můžete třikrát hádat, na koho to vyšlo.
„Tak jo,“ nadechla se Janine. „Potřebujeme odlákat zombíky od základny a to co možná nejrychleji. Tohle by je mohlo přimět pohnout zadkem.“
Podíval jsem se do kýble. Byl z polovičky plnej něčeho, co připomínalo zvratky namíchaný s gumídkama.
„Fajn,“ řek‘ jsem, „nechci vě…“
Janine vzala kýbl a převrhla mi ho na hlavu.
Zaječel jsem jak ženská. Prostě to ze mě vylítlo.
„Se pobleju! Smrdim jako tejden starý mozky!“
„Smrdíš jako čerstvý mozky. A teď běž.“
Běžel jsem. Rychle.

„Doctore, taky se cítíš tak divně?“
„Jak divně.“
„Omámeně.“
„Když nad tím uvažuji, tak ano.“
„A vidíš taky rozmazaně.“
„Spíš průzračně čistě.“
„No já vidím šmouhovatě, když to řeknu takhle.“
„Já mám dokonalý výhled na tu vedlejší polici s mozky.“
„S čím že?!“
„Chtěl jsem říct s luxy, Claro. To víš, starý člověk, časté přeřekávání.“
„Doctore, co se děje?“
„Nic s čím bych si neporadil, možná.“
„Řekni mi, co se děje a proč se nemůžu hýbat!“
„Dobrý den Doctore a slečno Claro. Vítám vás v mém skromném příbytku. Jmenuji se doktor Hannibal Lecter a těším se, až se blíže seznámíme.“

Zakousla se do rukávu, když jí oplatil její vlastní medicínu.
„Ti vás teda zřídili.“ Čekal, že mu odpoví. Místo toho k němu jen natáhla ruku. Mezi prsty svírala útržek papíru.
Zítra. Druhý zvon prostřední hlídky.
„Vy mu věříte?“ zeptal se, když se natáhl na pryčnu. Zamyšleně žmoulal vzkaz v dlani.
„Máte lepší nápad?“ Čelo jí brázdily hluboké vrásky.
„Proč by nám pomáhal… Vy jste ty depeše nezničila, že?“
„Kdo nic neví, nic neřekne.“
„A mně nevěříte.“ Ani teď. Stín nedůvěry ho nepřestával užírat.
Unavený stisk ruky vydal za sto slov.
První důstojník nemusí vědět vše, aby byl kapitánovou druhou myslí.

Dívka pohlížela očima plnýma obdivu na přitažlivého mladíka vedle sebe. Když se dozvěděla, že je nemrtvý, nejdřív měla trochu strach. Také ji ale přitahoval tím víc. A teď s ním byla poprvé sama v bytě.
„Víš, stejně je to zvláštní,“ řekla opatrně. „Že se o vás říká tolik věcí, co nejsou pravda.“
„Jako třeba?“ zeptal se tiše.
„No třeba, že pijete krev. Ale to dělají jen ti horší a ty k nim nepatříš.“
Zářivě se usmála a nechala se obejmout.
„Máš pravdu," usmál se. „Já jsem nemrtvý úplně jiného druhu.“
Přiblížil svou tvář k její.
„Nemám rád krev, ale mozky.“

Jednou jsem byla vyslána na služební cestu se třemi kolegy na výstavu do Prahy.
Vyrazili jsme brzo a jeli jsme zkratkou mimo dálnici, takže auto kixlo v liduprázdné pustině.
„Pánové, musíme dát mozky dohromady,“ pronesl výrobní náměstek a všichni se důležitě sklonili nad motorem.
„Já bych taky jukla,“ nabídla jsem.
„Ty seď, ty jsi ženská, tohle je práce pro chlapy,“ usadili mě.
Po hodině brainstormingu, odborných řečí, a vyndání a znovunamontování všeho, co poznali, šli pánové na cigáro, takže jsem nakoukla.
„Tahle hadička má končit ve vzduchu?“ zeptala jsem se.
Husté dusno panovalo zbytek cesty. Jejich mozky porazila ženská logika.