DMD č. 9 pro 9.4.2011 Téma: Kluci nepláčou

Bzučící koule visela ve vzduchu.
Otáčela se, zaměřovala cíl.
Malého padawana, který ji však neviděl.
Oči měl zakryté neprůhledným štítem výcvikové přilby.
Jen Silou mohl vytušit, odkud přijde úder.
Oranžový blesk zasyčel vzduchem.
Učedník zažehl světelný meč.
Bolestně zaskučel.
Marně se snažil vykrývat rány, které na něj pršely jako elektrický déšť.
Strhl si přilbu, odhodil na zem.
Očima plnýma slz vyčítavě pohlédl na Mistra Kenobiho.
„Vzchop se, Anakine. Přece bys neplakal. Zkus to ještě jednou.“
Ponížení přešlo v hořkost.
Hořkost se změnila ve vztek.
Odkopl přilbu.
Zuřivě se vrhl na bzučící kouli.
Tehdy poprvé si představil, že útočí na Obi-wana.

"Mám tě, uličníku! Jak se jmenuješ?"
"Kapitán Hromovous!"
"Já ti dám kapitána! Kde bydlíš?"
Jirka pohlédl na své druhy ve zbrani, kteří se schovávali za plotem. Hrdinně jim pokynul, aby se ztratili, protože jen on, kapitán, je schopen vypořádat se s podlým nepřítelem, který může žalovat rodičům. Obrátil se na hlídače: "Já ta jabka klidně vrátím, zase tak nutně je nepotřebuju. Stejně jsou nezralá."
Byl uvržen na celý týden do temného žaláře a dokonce mu odebrali jeho pirátský poklad týdenního kapesného. Ani nemrknul.
O týden později si musel rozpárat podšívku v kapse, aby se mu tam všechna ta jablka vešla.

O všechny přišla. Postupně a nekrvavě.
Odcházeli. Na jiné školy. Za jinými zálibami. Za dalšími vztahy.
Co na tom, že si přála jít také. Na vysněnou školu, kam se neodvážila přihlásit, protože ji nikdo nepovzbudil, že za zkoušku nic nedá. Co na tom, že nedostala šanci rozvinout žádný ze svých talentů, protože nikdy neuvěřila, že nějaké má. Co na tom, že nepoznala lásku, protože věděla, že ji nikdo nemůže milovat.
Nakonec zůstala sama. Se všemi těmi přáními štěstí a slovy povzbuzení, které upřímně rozdávala na všechny strany. A teprve pak se rozplakala.
Když pláče kluk, dá se to ještě snést...

Upozornenie: Drabble patrí do kategórie megahlúpostí. Ale dnes asi nič iné nedám :/
Hollywood šalel.
Schwarzeneggerovi muselo preskočiť, keď vyzval na súboj o najsilnejšieho herca Norrisa. Arnie sa snažil. Ťahal jeden, potom hneď päť kamiónov...
Ale Chuck bol proste Chuck...
Prišiel mahut so slonom. Žiaden problém...
Ibaže slon si sadol na Chuckov bok, do ktorého prednedávnom narazil vlak. Bol síce do poslednej matice zničený, ale on svoj bok cítil. Väčšinou, keď malo prísť k zmene počasia. Nepríjemná, otravná bolesť. A teraz na ňom sedel ON...
Auvajsss...
„Chuckie, lesknú sa ti oči. Chlapci predsa neplačú...“
„Neplačem, to sa mi len potia oči,“ usmial sa. „Osem ton je osem ton...“
Nech ten slon už vypadne!

Kluci pláčou a dost. Opravdu se snažíme být těmi správnými muži, máme vás rádi, ale nemůžete čekat, že vám budeme padat ke kolenům. Máme vás rádi víc, něž to sděluje naše chování. Trpíme, když vás máme rádi tolik, že to nemůžete opětovat. Drásá nás, když vás máme rádi nadarmo. Jednou, opravdu jednou, bych chtěl přijít z kalby domů a říct si fajn, ať večer stál za sračku, ty ležíš vedle mě. Dneska to tak není, dneska nasranost bude můj spoluležník. Když chceš málo, máš toho moc, když chceš vzít celou krabici, dostaneš jen šňůrky. Seru na Disney, tohle je život.

Hrrnk je docela fajn. Na vědeckého důstojníka.
Vědečtí důstojníci mají své specifické problémy. Hrrnkovým je to, že si doslova bere práci domů – vždycky, když zkoumáme nějakou zaniklou civilizaci, tak se natolik ponoří do její kultury, až mu kolikrát není rozumět.
A kromě toho si rád hraje na psychologa.
Jako právě teď.
Quallk sedí nad dopisem z domova a kanou mu kroupy. Všichni zdvořile odvracejí tykadla. Jen Hrrnk si k němu přisedl.
„Vzmuž se,“ poklepal mu na ulitu. „Kluci nepláčou.“
„A to znamená co?“
„No, jak bych ti to... tahle civilizace měla dvě pohlaví a...“
„Dvě pohlaví? Fuj, to je nechutný!“

Daniel nejvíc plakal v šesti letech, když se v muzeu najednou ozvala velká rána a maminka s tatínkem se pod sutinami nehýbali.
Jackova vzpomínka na první tajné slzy nás přenáší do jednoho lednového dne roku padesát sedm. Kluk odvedle se nemohl smířit s tím, že prohrál zápas, a tak Jackovi rozbil hokejku od dědečka.
George se rozplakal v devíti letech, když rodiče oznámili, že se kvůli práci musí přestěhovat z Texasu až kamsi do Pennsylvánie. Tatínek to uviděl a křičel na něj jako nikdy předtím.
Charlie plakal, když mu táta zakázal kuličkovku. Pak se rozhodl, že si půjčí skutečnou zbraň.

A/N: Obávám se, že mě zas napadl silně okrajový fandom. A ještě k tomu jsem poprvé v životě spáchala slash.
http://www.youtube.com/watch?v=nY6EHiX-S8I
Vyznat city Andrému nebo Pierrovi byla hračka… Teď je všechna duchaplnost v háji. Adrian sbíral odvahu zatraceně dlouho a už se ani nedokázal bavit ironií situace.
Až to z něj konečně vypadlo. „Miluju tě,“ šeptl nesměle. A jako na potvoru měl music box zrovna pauzu.
Eva vzala nejdůležitější sdělení jeho života vážně a smutně na vědomí. Potom odešla marně snít o tom chlapovi, co… ehm… radši taktně pomlčet. Ozve se jako vždycky, až se zas bude potřebovat vypovídat nejlepší kamarádce. Do prdele, proč se zrovna on musel zamilovat do ženský?
Chtělo se mu brečet. Aspoň že tohle si dovolit může.

Au, brácha mi dal facku. Chtěl jsem začít plakat, ale maminka zavrčela: „Kluci nepláčou!“
Hrajeme si na dvorku na honěnou. Prohrál jsem a všichni se mi smějou. Slzy se mi derou do očí, ale ovládnu se. Kluci nepláčou.
Chci se nadlábnout, ale ségra mi všechno snědla. Vyplazuje na mě jazyk a směje se mi. Mám hlad, je mi smutno, ale ovládnu se. Kluci nepláčou.
Sebrali mi mou nejoblíbenější hračku a utíkají s ní pryč. „Chyť si nás, bambulo!“
Slzy se mi derou do očí. Kluci ne… K čertu s tím! Budu plakat! Já nejsem kluk, já jsem ještě malý štěňátko!

Všeobecným názorem je, že obyvatelstvo Valhaly sestává z drsných mužů, co slzu neuronili ani tenkrát v roce 1352, kdy jim černá smrt pokosila půlku rodiny a štěňátko. Stejně jako jiné všeobecné názory je však i tento poněkud nepřesný.
Na Valhale totiž sídlila celá skupina drsných mužů, jejichž den se bez slz prakticky neobešel. Ráno co ráno se sešli, probudili zástupy pomocných skřítků a pak se s nimi dali do díla, při kterém nezůstalo suché ani to nejcyničtější oko.
Teprve když po obědě odložili bílé zástěry, mohli si kuchaři poblahopřát, kolik zase pod fenomenální pečínku pro nepředstavitelné kvantum strávníků nakrájeli cibule.