Staré řecké báje a pověsti

Hele, ho, svini, jak si myslí, jakej není superhrdina, miláček davů, kříženec jeden zrádcovská, hlas by si odplivnul, kdyby měl ústa.
Ještě i teď se tváří, jako by mu to tady snad patřilo, prostě king, pán s velkým P, přitom by si mohl považovat za čest leštit nám mramor!
(Sdílené opovržení udělá radost kdekomu.)
A vůbec nejhorší je ta jeho ohavná nepokora, jako bychom snad my byli ti zlí a on ten klaďas, tahle demagogie mě fakt nepřestává dojímat. Místo aby se styděl až do morku těch svých prašivých střev, se pořád vidí jako obětující se hrdina lidstva. Prométheus, tfuj.

"Takže, když se tu přivážu a tak dále, město bude zachráněno?" Zeptala se Androméda. Mudrc nani chvíli koukal jako na omezenou a pak pomalu přikývl." Vážně jsou ty řetězy pevné? " Pokračovala Androméda... mudrc si odkašlal a řek " není z nich úniku slečno. " Princezna na něj mrkla a dala si spouzat ruce. že v jedné má naušnici, nebylo odhaleno.

Asi za patnáct minut práce byly řetězy na zemi a princezna volala " Zlato a drahoušku, poť si pro pusu... " brzy se vynořil kraken a natáhl svoji hlavu. Androméda si stříkla "lesk" na rty a políbyla mokřence. Když upadl do vody, vítězoslavně zavřískla.

Jmenuj jednoho hrdinu, který byl šťastný. Nemůžeš.
Nemůžu.
Patroklos se na sebe v zrcadle ve velitelském stanu podíval.
Zlaté brnění, honosné, ale nepříliš padnoucí boty a oblečení, bohy vyrobená zbroj i přilbice, která mu zakrývala tvář. Nic z toho mu nepatřilo, přesto všechny věci důvěrně poznával.
Já budu první. Přísahej.
Proč já?
Díval se na svůj odraz, ale pořád za brněním nedokázal vidět hrdinu, kterému právoplatně patřilo. Pořád to byl jenom on.
Protože toho budeš příčinou.
Zkusmo pozvedl meč a představil si, že mu po boku stojí Achilles. Vypjal ramena, pod přilbicí se usmál.
„Přísahám,“ řekl odrazu v zrcadle.
Přísahám.

Truhlička není velká. Po stranách padne přesně do rukou. Člověk cítí v prstech její dokonalý povrch, spolu s opojným mravenčením.
Jako by byla vytvořena přímo pro vás. Což je samozřejmě nesmysl.
Zdobí ji ornamenty, které působí známě, a přesto se dají stěží zařadit.
(Archeologové by byli bez sebe štěstím. Tohle však zatím není jejich věk, takže nemohou jásat nad rostlinnými vzory, snad mínojskými. Možná staršími.)
Přitom je v ní pouhý střípek krásy. Doslova. Uložila ho tam bohyně podsvětí.
„Pamatuj, nesmíš ji otevřít,“ připomene Persefona.
Psyché přikývne a poděkuje.
Jenže zákonitosti příběhů jsou neoblomné.
V tomto brzy přibude další mrtvá schránka.

" Měla jsi vidět, jak se tvářil, když jsem jej viděla naposledy... " pravila Echo.
Hera byla rozladěná z celé situace, ovšem to tlachání jí taky lezlo na nervy.
" Už tam budeme, tady to dobře znám... " Hera zatím vrtěla hlavou, jak někdo může být tak ukecaný.

Zašly za roh a objevily místnost s dveřmi dokořán. Na posteli si její bystré oči všimly labutího peří.
" To mě mrzí, přišli jsme... " začala Echo, když jí Hera skočila do řeči " To kvůli tobě. Kryla jsi mého pána blesků. Aby tě husa kopla... " blýskly jí oči a dodala "Jen když někdo promluví, budeš slyšet. " Stalo se tak.

Seděli ve stínu fíkovníku a zbloudilé paprsky slunce se opíraly do Achilleových zlatých vlasů. „Vážně chceš jet?“ zeptal se Patroklos tiše.
Před Achileem stálo rozhodnutí. Dle věštby buďto pojede do Tróje, což mu připraví věčnou slávu, ale krátký život hrdiny, nebo zůstane a čeká ho spokojené žití průměrného vladaře.
Oba věděli, kterou možnost zvolí. A že Patroklos pojede s ním.
„Přece pro mě nebudeš truchlit ještě před začátkem války,“ odbyl ho Achilles s úsměvem a propletl jeho prsty se svými. „Nemá cenu se teď trápit, určitě to celé dobře dopadne.“
Patroklos úsměv opětoval. „Snad máš pravdu.“
Je přece nic nerozdělí.

V temných zákoutí toho prašného labyrintu, nebylo možné nalézt cestu ven. Jak proradní byli naši rodiče, že nás neochránili. A všichni věděli, že jedeme na smrt, že nás viděli naposled, přec plní planoucího mladí a síly jsme.

Některé dívky zoufalstvím pláčou. Chlapci se zbaběle hroutí k zemi. Vlastně tu není nikdo silný, který by dokázal vymyslet, jak se zachráníme. Jsme oběti dohody a nikdo se nás neptal. Život by to byl asi pěkný, plný slunečního svitu a radosti.

Nyní jsme v koncích. Takové hořké mladí okusili jsme a život byl tak krátký.

Už řve, už jde.

Stvůra s býčí hlavou.

Všichni v hloubce tušíc, že dnes v dopoledních hodinách popluje loď kdesi na otevřeném moři.

To budou žně!

Inu shromáždilo se zasedání Sirén. Kdo to dneska zapěje svou libou píseň pro uši nešťastných námořníků?
Všichni souhlasně kývají hlavou při vyslovení jmen Skylla & Charybdis, jsou to staré mistryně ve zpěvu a vábení. No, popravdě, věkem sice jsou staré a někdy i obludné, ale zpěv předčí veškeré nedostatky.
A tak se mořské obludky vydávají na lov. Měla by to být loď plná řeckých krasavců.
Vynoří své hlavičky na hladinu a započnou svůj žalozpěv po mužích.

Ale ne! Uši voskové a těla přivázána!