Muž s tváří anděla 2 Tam, kde spí Odpuštění

Milá Bilkis, tumáš pokračování. A už to bude přibývat rychleji, slibuju.
Varování: Je to klišé. Je to klišé. Je to klišé. A je to schválně.

Byl zvědavý, co příjezd komediantů ve skutečnosti přinese. Chtěl vědět, jak jeho prostí lidé, jeho věřící, jeho městečko ponese přítomnost cizinců, těch, kteří přicházejí a odcházejí s větrem, těch, kteří žijí ze slunečních paprsků a podzimních jablek, těch, kteří se vznášejí v oparu pronikavých vůní a směsici zářivých barev, tak znepokojivých a zneklidňujících ve své volnosti a jiskřivosti.
To proto, jen proto zamířil ono slunné odpoledne na náměstí. Aby se díval, aby poslouchal, učil se a učil ostatní, aby zažehnal hrozící nepokoje, požehnal těm několika, kteří budou vyžadovat duchovní útěchu v obavách z možného hříchu, který vtrhl do jejich klidného světa. Sám kejklíře jako nebezpečí nevnímal. Neměl ve zvyku soudit dřív, než bude seznámen se všemi okolnostmi. Doufal, že ho lidé poslechnou, že se obrátí ke svému svatému muži s pokorou a snahou o neuskutečnitelné – o pochopení.
Ale na náměstí seznal, že veškerá jeho naděje byla zcela marná.
Uprostřed kruhového prostoru, slujícího názvem Square of Errands, se vždy odehrávaly ty nejdůležitější události. Především místní trh, tak potřebný pro hospodyně a mladé neprovdané ženy, hledající povyražení, tak osvěžující pro drobotinu, které bylo v Avisborough vždycky dost, tak úlevný a utěšující pro něj, osamělého služebníka Páně. V té době vyžadovalo svátost zpovědi jen málo lidí a ti, kteří přece jen přišli, aby svou hříchy obtíženou duši zbavili břemene, netrpělivě těkali očima ze strany na stranu, nedočkaví a netrpěliví, aby se co nejdříve vrátili do víru počestných radovánek.
Samozřejmě, pokud se někdo provinil natolik, že bylo potřeba udělit exemplární trest (schválený vyšší mocí z blízkého provinčního města), stál tu rovněž hrozivě vypadající pranýř. A ovšem i popravčí špalek. Nezbytná hrůzostrašná rekvizita, spíše přežitek, než předmět denní potřeby. Za jeho působení zde se použil jen jednou.
Nyní se kolem něj utvořil takový shluk lidí, že mu nezbývalo než přistoupit blíž a pokusit se sjednat si pořádek svým rozhodným vystupováním a především vzhledem: před důstojným otcem Remem Lupinem snad ještě couvnou. Naskytl se mu obraz, který mu téměř zmrazil krev v žilách.
U špalku klečel mladý muž, oděný v tmavočervené volné košili, dříve možná prostě, leč kvalitně šité a čisté, nyní však v ubohé potrhané zablácené směsi látky, knoflíků a vyztuženého horního okraje. I jeho kalhoty vykazovaly známky tvrdého zacházení. Obličej, neklasicky řezaný, ale proto možná krásnější, než šlechtěné a hladce vyholené tváře těch, kteří ho obklopovaly, měl uprášený a zakrvácený; nebrali si servítky. Z té podivuhodné opálené tváře svítily tmavošedé oči, přivřené bolestí a pravděpodobně i strachem. Rty měl muž pootevřené, jak namáhavě dýchal, a v levém koutku rozbité. Tmavé vlasy mu zcuchaně padaly pod ramena, červený kousek provázku, který zplihle visel na jednom prameni, je nejspíš spoutat nedokázal.
Pravou ruku měl ten podivuhodný muž – jeden z kejklířů, pravděpodobně, o čemž svědčil jeho divoký vzhled i záře v očích, kterou se usedlí měšťané vyznačovali jen a pouze ve stavu náboženského vytržení – položenou na špalku; přidržovali ji tam kovář Roderick a sedlář O’Leary. Muže samotného držel na místě nejsilnější obyvatel Avisborough, obchodník Manet, a ještě měl co dělat, aby zabránil vzpouzejícímu se viníkovi vytrhnout se z jeho sevření. Nad těmito třemi muži stál místní ras, Danilo Simonescu, statný, sporý a tmavý Rumun, a v rukou, zvednutých nad hlavu, svíral nabroušenou sekyru, která mu už mnohokrát prokázala nemalou službu.
„Přestaňte!“ vykřikl dřív, než si vůbec stačil uvědomit, co to dělá, a proč vlastně.
Obrátili své tvrdé pohledy jeho směrem, a v mnohých tvářích se objevilo něco, ne tak úplně nepodobné hluboké úctě. A také úlevě. Teď už může zodpovědnost stejně dobře převzít někdo jiný, a krev toho zatraceného zplozence pekel neposkvrní jejich ruce.
„Smím se zeptat, co tu činíte s tím nešťastným mužem?“ zvýšil hlas a přejel je všechny pevným, jistým pohledem toho, kdo má právo vynášet soudy a trestat.
„Otče, dovol, abych tuto situaci vysvětlil,“ přihlásil se o slovo kupec Trough. „Přistihli jsme tohoto...,“ uplivl si, jakoby snad v jeho slovníku neexistovalo slovo, kterým by mohl klečícího otitulovat, „...jak se pokouší zcizit bochník chleba. Přímo z mého obchodu, považte. Ten drzoun měl tu odvahu vejít dovnitř, jakoby mu to tam snad patřilo, pokládat mi otázky, co se týče obsahu mého zboží, a pak si poručil libru onoho vzácného východního koření, která je skladem v zadních místnostech mého krámku. Neptal jsem se ho, čímpak hodlá platit, jsem přeci slušný obchodník, tolerantní dokonce i ke spodině společnosti, a tak jsem šel vyžádané zboží opatřit. Jen jsem se ještě otočil, to mi nikdo nemůže zazlívat...jsem prostě od přírody podezřívavý, a k mému povolání nedůvěra trochu patří. Ten rabiát zastrkával pod košili jeden z mých nejlepších bochníků, měkoučký a bílý, přímo nakousnutí, můžete sám ochut...tedy,“ zarazil se trochu a pode káravým pohledem otce Lupina zčervenal. „ Zkrátka a dobře, přistihl jsem tuto osobu při krádeži. Sám dobře víte, jak se toto provinění v našem městečku trestá. Mám od zákona právo žádat, aby zloděj přišel o pravou ruku, a přesně to také žádám!“ vykřikl skoro.
„Synu, tobě nepřísluší soudit,“ odpověděl mu klidně otec Lupin, ač se v duchu nad tou jedovatou, záštiplnou a nenávistnou řečí otřásl.
„Přísluší mi vyžadovat náhradu, a jeho ruka je dostatečné zadostiučinění,“ trval na svém tvrdohlavě kupec, a ras Simonescu opět zvedl nad hlavu sekyru, kterou během kupcova proslovu svěsil.
„Říkám, dost už!“ zakřikl ho. „ Což si nevzpomínáte na obsah mých kázání? Nevíte, že náš Pán nám káže, abychom odpouštěli našim viníkům, jako nám On sám odpouští naše viny? Nevíte, že pokud vás někdo udeří, máte nastavit druhou tvář, a že na ránu kamenem odpovídáte podáním ruky a soustem chleba?“
„Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem,“ poznamenal potichu, ale relativně klidně klečící kejklíř. „Možná bys měl vyzpovídat své ovečky dříve, než se vrhnou na vlka a pohltí ho, otče.“
„Slyšíte to?“ rozkřikl se kovář Roderick a udeřil promlouvajícího do tváře. „Vysmívá se vám, otče! Neúcta...rouhačství...,“ samým rozčilením ztratil nejen dech, ale i nit svého proslovu.
„Říká to správně,“ potvrdil ke všeobecnému překvapení otec Lupin. „Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem. Vím dobře o vašich proviněních, a říkám vám, mnohé z nich by si zasloužily ještě více hanby a pokoření, než čin tohoto muže. Proto vás tedy prosím, rozejděte se v klidu a míru, a již nepomýšlejte na zbytečné násilí.“
„Oko za oko!“ ozvalo se z davu a někdo – opravdu, jakoby se tak svatému muži smál přímo do očí – hodil kamenem. S neuvěřitelnou přesností zasáhl klečícího do ramene. Ten jen zasykl a shrbil se, ale jeho oči se zaleskly potlačovaným hněvem.
„Což jsme v pohanském hříšném Babylónu?“ zaburácel otec Lupin – ani nevěděl, kde se vzala ta nečekaná a neobvyklá síla v jeho hlase. „Zákoník, který platil tehdy, se ukázal býti lichým, marným a přespříliš tvrdým. Náš Pán nám dal jiný, mírnější a ohleduplnější k lidským pokleskům, které, ač si to možná nechcete připouštět, má každý z vás. Ne oko za oko žádej, ale druhou tvář nastav, když se ti děje příkoří. Pamatujte se, lidé dobří, pamatujte se a nečiňte více bezpráví tomuto člověku. Nehřešte před Jeho očima, dláždíte si cestu do pekla. Rozejděte se, jinak ani dva tucty pokání nepřinesou úlevu vaším duším!“
Lidé užasle zmlkli a hleděli na otce Lupina s nově probuzeným respektem. Takhle ostře k nim ten jemný, tichý muž v kněžském rouchu ještě nikdy nemluvil.
První poslechl Simonescu, a svou sekyru odložil na pranýř. Pomalu se přidávali ostatní, rozestupovali se, klopili oči, mnohdy bylo možno zaslechnout i šeptaná slova kajícné modlitby k Bohu.
Ale kupec se pořád nechtěl vzdát.
„Co bude s mými penězi?“ otázal se rozmrzele. „Dobrý bochník chleba stojí pěkných pár zlatých, kdybych měl rozdávat, co sám nemám, brzy by má živnost...“
„Pokud ti jde o těch pár nicotných mincí,“ přerušil ho otec Lupin unaveně, „zaplatím škodu, kterou ti tento muž způsobil. Tady, vezmi si to,“ podal mu cosi v dlani, otočil se a bez jediného slova pomáhal zbitému vstát.
Trough po něm střelil nevěřícným pohledem, ale s otcem Lupinem se již víc hádat nechtěl. Rychlými pohyby prstů přepočítal ‚tržbu,‘ peníze zastrčil do jedné ze svých objemných kapes a otočil se k odchodu.
Teď už jen několik opozdilců nedůvěřivě přihlíželo tomu, jak jejich respektu a obdivu hodný kněz zvedá ze země někoho, koho by se obyčejný, slušný člověk štítil dotknout i jen prstem. Muž vstával jen ztěžka, bylo vidět, že ho rozezlení měšťané nešetřili.
„Pokud očekáváte ještě nějaké lidové představení, přijďte se podívat zítra touhle dobrou, na vysoké umění kejklířské. Teď už tu nic k vidění není,“ broukl napůl neslyšně, zatímco si oprašoval oblečení.
„Neradil bych ti, abys bouřil jejich horkou krev podobnými poznámkami. Pokud je ti tvé zdraví milé,“ upozornil ho otec Lupin.
„Vždyť já si jen tak pro sebe povídám,“ usmál se na něj dotyčný a pak zkřivil tvář, jako ho zabolela rozbitá ústa.
„Utrpěl jsi mnohá zranění?“ otázal se starostlivě kněz.
„Ne, pokud mohu soudit. Jen několik drobných ran, tři čtyři podlitiny, a uražená hrdost,“ odvětil kejklíř, dalo by se říci, že téměř vesele. „Mimochodem, za tvou pomoc děkuji, při mém povolání se ruka oželet nedá.“
Odmávl jeho díky drobným rozpačitým gestem. „Pojď se mnou, raději se podívám, do jaké míry jsou tvá tvrzení pravdivá. Jak říkáš, při tvém povolání není příliš dobré sžívat se s poraněními.“
„Otče, to není potřeba, jsem v pořádku. Do zítřejšího představení na tento drobný incident zapomenu,“ zatvářil se nejistě.
„Postarám se pouze o to, aby zapomněly i tvé rány,“ ukázal kněz na nevelké stavení, asi tři tucty yardů vzdálené. „Neodporuj, a věř, že jsem svá předešlá slova k davu myslel vážně.“
Muž na okamžik sklonil hlavu, pak vzhlédl a usmál se; tentokrát i očima.
„Děkuji, otče,“ učinil nepatrný pohyb, jako by se chtěl sklonit k jeho ruce, ale ten v poslední chvíli ucukl.
Společně pomalu zamířili k budově, kterou obývalo již mnoho generací kněží dávno předtím, než se v Avisborough objevil otec Lupin. Podle toho také vypadala. Obrostlá břečťanem, který se místní již kolikrát marně pokoušeli odstranit, lišejníkem, sladce a trochu hnilobně vonícím, s místy oprýskaným zdivem, drolícím se při sebemenším neopatrném pohybu. Okna zírala do krajiny jen dvě z každé strany, a mnoho světla nepropouštěla. Ani dveře se nenacházely ve stavu, který by bylo možno označit slovem ‚přijatelný.‘ Ale byl to Remův domov. Jediný domov.
Zavedl svého hosta do místnosti, kde se cítil jakž takž bezpečně a klidně, tedy do kuchyně. Usadil ho na mírně zaprášenou židli, nepoužívanou už dlouhá léta (návštěvy obvykle vodil spíše do úpravné a reprezentativní hlavní místnosti), a odebral se do tmavých prostor chladné, na západ obrácené místnůstky, kterou používal jako zásobárnu. Z jejích poliček si vybral uklidňující bylinkovou mast. Vrátil se do kuchyně a našel svého hosta, jak si překvapeně prohlíží tuto skrovnou místnost, jakoby ještě nikdy neviděl obyčejnou a nicneříkající domácnost starého mládence. Však také pravděpodobně neviděl; na svých cestách se musel setkávat s onačejšími a podivuhodnějšími věcmi. Trochu se nad tím pousmál.
„Svlékni si košili,“ vyzval svého hosta, „abych měl lepší přístup k ranám.
Kejklíř se na něj podíval, ale beze slova poslechl. Pod červenou látkou se objevilo štíhlé, ale silné tělo, s hladkou, tmavě odstínovanou kůží, nyní poznamenanou drobnými i většími oděrkami.
Remus otevřel krabičku s vonící mastí, a přistoupil blíže. „Neboj se,“ ujistil svým tichým hlasem hosta, „ neublížím ti. Rozhodně ne víc, než to udělali oni.“
„Ale proč?“ přerušil ho téměř nezdvořile mladý muž. „ Proč zrovna ty, který chodíš v rouchu služebníka božího? Krádež je hřích, nesčetněkrát jsi přeci musel kázat svým farníkům o podobných proviněních. Proč jsi mne neodsoudil, proč jsi je nenechal udělat to, co považovali za správné a nutné, to, co je podle vašeho Boha jedinou možnou odplatou?“
„Možná proto, že neodsuzuji, dokud si nejsem jistý, že je to na místě?“ navrhl otec Lupin, zatímco opatrně vtíral mast do jeho ran. „ Možná proto, že, ač kněz a dle mnohých i svatý muž, nejsem nepřístupný lidskosti a rozumnému jednání. Možná proto, že bych chtěl slyšet od tebe, co tě donutilo k takovému činu, raději, než poslouchat to ústy jiných, zaujatých.“
Kejklíř chvíli mlčel.
„Měl jsi hlad?“ vyzval ho k přímé odpovědi.
Němé zavrtění hlavou. „ Já ne. K obživě nepotřebuji mnoho. Ale sestra a její děti ano.“
Pokýval hlavou a dál v otázkách nepokračoval.
„A teď, otče? Co mi povíš teď? Co odpovíš tomu, který se musel snížit k něčemu, čím v hloubi své duše – pokud nějakou má – pohrdá, a co se mu příčí? Připadá ti jako dostatečný důvod, že se nechci dožít toho, až děti mé sestry začnou mřít?“
„Připadá,“ přisvědčil klidně a nádobku s mastí opět zavřel. „Věř nebo ne, ale ano, připadá.“
„Natolik, že jsi si kvůli tomu musel udělat škodu?“
„Těch pár mincí? Nemluv o škodě, k žádné nedošlo.“
„Jsi zvláštní muž, otče,“ zavrtěl hlavou kejklíř, a zvedl se. „Děkuji za tvou pomoc, a i za...,“ neohrabaně ukázal na sebe. „Raději se odeberu ke svým lidem, abys v očích jiných nedošel k úhoně.“
„V tomto ohledu mi na názorech ostatních nezáleží,“ podal mu ruku otec Lupin a když ji muž váhavě stiskl, usmál se na něj. „Nemusíš odcházet tak nakvap, pokud se tím pouze pokoušíš ušetřit můj jemnocit.“
„I to byla část mého úmyslu, hádáš správně. Ale především...ostatní si budou dělat starosti, a je třeba připravit se na zítřejší představení,“ usmál se muž, vřele a teple. „Jsi zván, pokud chceš. Nevím, s jakým publikem budeme moci po dnešku počítat, a tak bude každá hlava dobrá. Navíc...rád tě tam uvidím,“ dodal ještě.
„Pokusím se přijít,“ slíbil, a sám nevěděl, proč ho náhle vyhlídka na večer, strávený při pohledu na divý rej těch, kteří kráčejí s větrem, tolik potěšila.
Ještě dlouho sledoval tmavou siluetu odcházejícího kejklíře a ptal se svého svědomí, zda smí kněz pomýšlet na světské radovánky natolik, že...
A pak si uvědomil, že se podivuhodného mladého muže ani nezeptal na jméno.