39. Duchařina - Obnova

Nechal jsem chvíli Krízla Krízlem a šel se podívat za Vářou. Nebyl na oblíbeném kaštanu, tak jsem se zamyslel a našel jsem ho v obávané uličce u nádraží u té opravované Krízlovic nemovitosti. Bylo to místo velmi blízko vybydleného domu, kde přežívala velká část místních bezdomovců. Zase dokonalá lokalita – tyhle lidi si sice všimnou lecčeho, ale nikdo je nebere za věrohodnej zdroj informací. A že se tam policajti motaj hodně, ničemu moc nevadí, protože práce tu mají až dost a další už nečekají, inu, pod svícnem bývá tma.
Vářa sledoval Lízlera. Ten si prohlížel sklepní místnosti, kde už se momentálně nepracovalo, evidentně to bylo to místo, kam chtěli přesunout část provozu.
Vářa si mne všiml: „Ty vole, mě to tak sere, jak to maj propracovaný, v baráku se už dodělávají jen nějaký interiéry v bytech nahoře, tady dole nikdo otravovat nebude.“
Chvíli jsme mlčky pozorovali Lízlera, začal psát sms. Nahlídl jsem mu přes rameno – kontroloval si předchozí instrukce, měl vyrazit do Krakova dohodnout pokračování dodávek. To byla jedna z věcí, které jsem u Krízla ještě přečíst nestihl. Smutně jsem si řekl, že to je teda fakt fofr.
Vyptal jsem se Váři, co se dělo během zátahu v kasárnách.
„Hele vole, našli všechno, z mý vypiplaný laborky není nic,“ řekl naštvaně.
Chápal jsem, že ho to mrzí, ale zajímaly mě spíš jiný věci. „A ta pěstírna?“
„Tu vybrali taky, ale na to jsme zvyklí, obvykle bývala někde minimálně ještě jedna a semena na setí se schovávaly taky ještě někde jinde, je to dost pěkně vyšlechtěná sorta s velkým obsahem THC.“
„Sebrali Macháně a Pateru a ještě někoho?“
„Ještě jim tam nakráčel do náručí nic netušící Patrik. Pamatuješ? Ten, jak se mnou vařil.“
Kývl jsem.
„Trochu organizoval něco z prodeje, ale v poslední době už moc ne, hodně sešel a nebyl na něj moc spoleh. Však jsi ho viděl.“
„Ten by mohl něco pustit, ne?“
Vářa zavrtěl hlavou.
„Až bude mít absťák, tak to vyklopí všechno,“ řekl jsem přesvědčeněji, než jsem to doopravdy cítil.
„Nic neví, a to, co někdy věděl, se mu z tý kebule tím hulením vykouřilo.“
Nevypadalo to zrovna optimisticky.
„Jak vypadal Patera?“
„Strhaně,“ odpověděl Vářa jednoslovně. Pak si to rozmyslel a pokračoval: „Možná mi přijde reálnější, že něco pustí on, než Patrik, už chvíli bylo vidět, že ho to hodně štve, hlavně to, že se nehledí na bezpečnost. Ale pochybuju – nebude riskovat, že ho pak někdo z Kulhánkovic klanu sejme. Navíc podle mě taky nic podstatnýho neví. Jestli to celý organizuje Krízl se Simonou, tak je to super sofistikovaný…“
Lízler sedal do auta a přetrhl proud našich spekulací.
„Jak jsi vlastně přišel na to, že se máš pověsit zrovna na Lízlera?“
„Obcházel to tam u kasáren až teď před chvílí, velmi opatrně se snažil zjistit stav věcí. No, a je to známá firma, s Javůrkem to byli Kulhánkovi elitní bouchači.“ Vářa se odmlčel a nezvykle plaše dodal: „Měl jsem tu čest je poznat z vlastní zkušenosti.“
„Jak jsi tehdy navedl Pavla na tu špatnou várku pervitinu?“
Vářa to nerozváděl, jen kývl hlavou, asi to byl opravdu nehezký zážitek.
Lízler zatím vyjížděl ze dvora, tak jsem za ním vyslal Vářu na sledovačku. Pak jsem si zkontroloval, že Krízl spí, a šel se stavit jen na chvilku za mámou.
…
Příští den se u Krízla stran naší věci nic moc nedělo. Hned ráno se zásahovkou sebral toho vraha, pak na něj hodinu dvě kontinuálně ječel, až se dotyčnej sesypal a vyklopil to. Tyhle věci chtěl vždycky dělat osobně. Rutina ho nebavila, ale když se mohl exponovat, to bylo něco pro něj. To, že to vlastně celý nakonec rozlouskl ten mladej Ferda, jistě do oficiálních záznamů neproleze, smetánku vždycky slízne šéfík.
Pozastavil jsem se nad tím, jak hodně jsem se posunul od doby, kdy jsem za tím Ferdovým stolem seděl sám a dělo se to mně. Krízl to dovedl tak uhrát, že týmová práce a tak, že mi to ani nepřišlo, že si všechnu slávu stahuje na sebe. Bylo tak snadné podlehnout jeho vlivu.

V mezičase jsem se stavoval za Vářou, Lízler byl v noci v Krakově a dovezl pervitin i nějakou trávu. Možná, že tentokrát byla opravdu jen jedna pěstírna, Macháňovu naturelu by to odpovídalo, nepočítat se zadními vrátky. Vybrané prostory se postupně plnily zásobami a začali se tam stahovat lidi, který Vářa znal z dřívějška. Navíc bylo zjevné, že ti nejlepší Macháňovi kámoši se neobjevili. Říkal jsem si, jestli je možné, že by Macháň tak zpíval a Vacek je stihl tak rychle sebrat, ale spíš mi to přišlo nepravděpodobné. Spíš jsem si říkal, že to je Krízlův záměr. Výběr Lízlera na organizaci toho všeho by tomu plánu dokonale odpovídal, většinu Macháňovy éry byl zašitej, tak tahal lidi z původní Kulhánkovic party, protože ty poslední spolupracovníky ani neznal.
Každopádně rychlost a systematičnost s jakou se obnovovala distribuční síť, mě velmi nemile překvapila.

Večer už jsem byl u mámy, když mi najednou blesklo velmi naléhavě: Pavel! Věděl jsem, že je něco děsně špatně. Přemístil jsem se za ním na parkoviště blízko jeho bytovky.
Lízler ho střídavě mydlil baseballovou pálkou a střídavě na něj křičel, ať vybalí, co a komu napráskal.
Vzedmul se ve mně ohromnej vztek. Nalítnul jsem na Lízlera a zařval.
Ani to s ním nehnulo. S úžasem jsem zjistil, že má to mlácení jen jako rutinu, metodicky vybíral lokality, kde neudělá moc zle, ale kde to bude zatraceně bolet. Vůbec žádný emoce. Profesionální bouchač, tomu se do hlavy nedostanu.
Pavel byl na zemi, stále při vědomí, jeho šance na obranu byly nulový. A moje šance na vyvedení Lízlera z míry taky. Ale něco musím udělat a fakt rychle.
Obhlídnul jsem nejbližší okna. V prvním byla na stole hromada různých lahví, večírek v běhu, ti se angažovat nebudou. Zkusil jsem to o byt vedle. Unavená skoro klimbající maminka zrovna uspávala nemluvně. To půjde.
„Pojď k oknu, honem. Honem!“ Seděl jsem jí přímo před očima, ani jsem to nemusel opakovat. Nevím, jestli mě přímo viděla, ale bylo vidět, že se hrozně vyděsila – vyrazila rovnou k oknu a uviděla, co se děje. Otevřela ho a začala křičet.
Vyrušenej Lízler vztekle zaječel: „Ty hajzle jeden bonzáckej!“ Zjevně se pěkně vytočil, protože na něj přišli, než z Pavla dostal cokoliv podstatného. Za tohle ho šéf rozhodně nepochválí. Poslední ránu prásknul vztekle s daleko větší silou než předchozí, metodičnost byla v čudu. Otočil se a zdrhal.
Pavel ležel bezvládně na chodníku a rozklepaná maminka začala vytáčet číslo na záchranku. Skoro uspané dítě se hlasitě rozplakalo.

Záchranka byla v prázdných večerních ulicích superrychlá, dovnitř jsem nelezl, nechtěl jsem rušit, jen jsem zpovzdálí sledoval. Pavla vezli rovnou na sál. Zavolal jsem na Lídu. Vteřinku se tam ometala a už smutně hlásila: „Prasklá slezina, hodně velká ztráta krve. A s těma všema jeho dalšíma chorobama, to nevypadá moc dobře.“
„Resuscitujeme!“ ozvalo se hlasitě.
Na chodbě vedle mne se objevil další duch – křehká blonďatá holčina kolem dvacítky, vystrojená jak na rande.
„Věrko?“