33. Duchařina - Strašidlo?

Nějak mi to strašení neudělalo dobře, chtěl bych to s někým probrat, ale veděl jsem, že by tomu Vářa nerozuměl, ten nějak začal strašit sám od sebe a ani mu to nepřišlo divný. Asi bych na to měl nahlížet podobně, ale furt mi na tom něco nesedělo. Tak jsem si tak řekl, že se vypravím za Lídou. Od té události s Olinkou jsem s ní vlastně nemluvil.

„Ahoj Honzo!“ Lída vypadala, že mě ráda vidí, i když už jsem se docela dlouhou dobu neukázal.

„Ahoj,“ nějak jsem se uklidnil už jen tím vlídným přijetím.

Sedli jsme si na naši oblíbenou mezičku za nemocnicí a já jsem to postupně všechno vysypal. Hromadu změn kolem výpadku stálého dodavate, novej neověřenej dodavatel pervitinu. Naše neschopnost zjistit kvalitu materiálu.

„Hele, kdyby se mi tu někdo objevil s příznakama intoxikace amfetaminy, tak ti dám vědět. Pokud to pujde, tak zkusim někoho navést, aby poslal něco na vyšetření na toxikologii,“ řekla Lída s naprostou samozřejmostí, jako by ovlivňování světa živých byla ta nejsamozřejmější věc.

„To by bylo fajn,“ vypadlo ze mě nemastně neslaně.

„Co seš tak rozhozenej?“ zachytila Lída moji náladu.

Tak jsem vyklopil i ten zbytek. Užitečné rady od Bibinky, komunikaci s Pavlem přes mamku i to vlastní strašení, kterým jsem asi vyděsil víc sám sebe než své okolí.
Lída se rozesmála. Ne škodolibě, tak nějak úlevně.

„Jak jsme se posledně viděli, tak jsem pak mluvila s Olinkou, mluvila o tobě jako o bláznovi, že nejsi normální. Ale já tomu rozumím, já jsem sama měla (no možná že trochu pořád mám) těžkou hlavu z toho, co dělám manželovi, když si zase najde nějakou další nanynku. Ale prostě jsme duchové, tak to je normální.“

„Furt se mi nechce bejt strašidlo,“ usekl jsem paličatě, ale už zdaleka ne tak sklesle.

„Úá. Já jsem strašné strašidlo,“ rozesmála se Lída.

Rozesmál jsem se taky, i když ne úplně od srdce, protože se mi při těch slovech vybavila Olinka letící s miminkem do toho víru kostlivců.

„Řekla ti Olinka něco o tom divném místě?“ změnil jsem téma.

„Že ty se pořád bojíš strašidel!?“ škádlila mě Lída, ale pokračovala už vážně. „Ptala jsem se jí, co se dělo. Řekla víceméně to, co jsme si mysleli, že nebyli blízcí příbuzní, který by byli ochotní si to dítko přebrat a na tom místě že zemřel někdo z dávné historie rodu toho drobečka a potřeboval nějakej dobrej skutek, protože toho udělal mnoho zlého za života. No, a postarat se o příbuzného do dobrejch skutků patří. Prej to pro ni taky bylo poprvé, co tam byla. A nemysli si, taky z toho nebyla úplně v pohodě.“

„Takže jsme se trefili i s tím popravištěm?“

Lída kývla hlavou. „Hele, Olinka ještě říkala, že jestli chceš opravdu něco odvrátit, tak si musíš sehnat pomoc od dalších duchů a že až přijdeš trochu k rozumu, že jí mám dát vědět.“

Šlo mi hlavou, kolik bych potřeboval lidí „na sledovačce“. Ale nabídka pomoci od Olinky mě trochu překvapila.

Lída reagovala na proud mých myšlenek. „Olinka je tvrďák, ale když jsem se stala duchem, tak mi nikdo tolik nepomohl jako ona. Víš, jak to je, když umře někdo mladej z nepříliš soudržné rodiny. Prababičky už se nezajímaly a moje milovaná babička je pořád na živu.“ Posmutněle dodala: „Už ji ty roky dohánějí, za chvíli si se mnou asi bude povídat, jak tvoje máma s tebou.“

Seděl jsem tiše, hlavou se mi rojila hromada myšlenek – na mámu, na možné zapojení dalších duchů a nějak se mi to do ničeho rozumného neposkládávalo.

Lída poposedla. „Hele, musim letět, mám práci.“ Rozverně dodala už po cestě: „Ozvi se mi, až sebereš odvahu na tu Olinku.“

Přesunul jsem se na oblíbený dub, že to s tím poskládáváním myšlenek budu ještě chvíli zkoušet.