Lehce se mi prolíná časování kapitol - tahle je z pohledu Honzy a odehrává se v době minulé kapitoly - konkrétně v čase, kdy chodil Ferda-děda s Evou po doktorech.
Pocit radosti, že se mi podařilo přes mámu nějak sdělit pár věcí Pavlovi, nevydržel moc dlouho. Asi už to mám takhle v povaze. Měl jsem kliku, že Pavel už měl sám podobné informace, jinak by tomu určitě vůbec nevěřil. Teď bude sice asi trochu zmatenej, ale na Krízla si dá majzla. Měl jsem pocit, že bych na Pavla měl trochu dávat pozor, ale nešlo být na víc místech najednou.
Laborku a klub v Zámostí sledoval Vářa. Byl dost rozhozenej z toho, že nemá jak zkontrolovat kvalitu materiálu a v klubu byl o prázdninách jen minimální provoz, takže i to na to zhodnocení podle účinků nebylo moc prostoru.
Vyrazil jsem zase sledovat Krízla. Byla to dost bezzubá činnost, ale nic lepšího mě nenapadlo.
Ráno jsem za ním šel do práce. Pořád jsem měl divnej pocit, koukat odjinud na své vlastní pracoviště. U mýho bejvalýho stolu seděl už nějakou dobu mladej energickej mládenec. Překvapilo mě neobvyklé jméno, žádnýho jinýho Ferdinanda jsem neznal. Chlapi ho, jako nejmladšího, bohatě zásobovali těmi nejméně oblíbenými činnostmi a dělali si zněj sradnu, že ,Ferda mravenec, práce všeho druhu´. Ale bylo vidět, že jsou to jen povrchní srandičky, že ho jinak berou vážně, protože mu to fakt pálilo.
Zahlásili novej případ. Úplně jsem viděl, jak nadskočil očekáváním. Div se nezabil na schodech cestou k autu. Jak přesně jsem si tenhle pocit vybavoval, úplně jsem měl jsem chuť jet s nima. Ale Krízl zůstal na úplně vylidněném baráku, tak jsem tam zůstal taky.
Dobře jsem udělal. Krízl udělal pár papírů, pak si zkontroloval, že nikde nikdo není, a vyrazil k mému stolu (vlastně ke stolu toho šikovnýho mladýho) a začal ho detailně prohledávat.
Když jsem kouknul na stůl, tak mě zarazilo uspořádání. Vypadalo to, jako lehce narafičenej nepořádek. Papíry na lehce nepravidelné hromádce, tužka, jakoby odpadlá od ruky. Vybavil se mi pohled, který Ferdinand věnoval stolu, když odcházel. I když v něm bublal adrenalin z nového případu, stejně si přesně zkontroloval polohu věcí na stole. Nebyl jsem si jist, nakolik si to uvědomil Krízl, ale byl jsem dost přesvědčen, že si Ferda prohledaného stolu všimne.
Krízl prohrabal papíry, vše vypadalo jako standardní pracovní věci. Zarazil se nad svazkem klíčů na dně spodního šuplete mezi různými nepříliš často používanými kancelářskými drobnostmi. Byly to staré klíče od archivů – nějak mi tam zůstaly ležet i pár let po tom, co se systém zamykání předělal na čipové karty. Pobavilo mě, že je Krízl nepoznal (asi měl na běhání do archivu lidi). Zaváhal a strčil je do kapsy a jal se věnovat počítači. Mladej ho měl předpisově zaheslovanej a Krízl nové heslo neznal a tak mohl tak akorát tiše nadávat.
Vrátil se pro bundu a seběhl do auta. Myslel jsem, že jede na ten novej případ – vypadalo to na něco velkýho, když se barák tak vylidnil, ale namířil si to na sídliště Pod Strání. Domovníma dveřma ho pustila nějaká paní, procházel patra a koukal na jmenovky až narazil na Ferdinanda Palounka.
Teda ten je pěkně paranoidní.
Zatímco zkoušel svazek starejch klíčů od archivu k Palounkovejm dveřím, tak jsem se nad tou paranoidností pozastavil. Došlo mi, že Ferdinand je na baráku jedinej, koho Krízl nezná leta zpátky a na koho asi zatím nic nemá. A to on má nějak zavázanýho úplně každýho. I já mu musel bejt vděčnej, že mi domluvil rychlejší přijetí mámy do pečovateláku.
Krízl zatím tiše sakroval, když zjistil, že klíče nepasujou. Vytahl pakl šperháků. Kouknul jsem na ten zámek a říkal si, že si teda fandí, tohle hned tak někdo otevřít neumí. Přesto se mi vůbec nelíbilo, že by se mu to mělo povést. Vyrazil jsem se mu plést do díla. Sedl jsem si do úrovně jeho očí a pokoušel se ho rozhodit napovídáním opačných pohybů, než právě dělal. Moc to nezabíralo, sice mu to narušovalo soustředění, ale neznamenalo to, že se mu to doopravdy nepodaří.
Rozhodl jsem se kouknout po sousedech. Ve vedlejším bytě klímala nějaká starší paní u televize. Zaváhal jsem – přece nebudu strašit chudáka starou babičku. Stejně jsem to udělal.
Sedl jsem si těsně vedle jejího ucha a naléhavě jsem řekl: „Babi, na chodbě je někdo cizej!“
Paní se s trhnutím probudila, vypla televizi a chvilku poslouchala.
Teď je ta správá chvíle. Vyrazil jsem bafnout na Krízla.
Povedlo se, vypadly mu klíče z ruky. Zvuk rezonoval celým schodištěm.
Bábi šla se podívat: „Co tady děláte, že na vás zavolám policajty!“
„Ale babi, mě se tu jen něco rozsypalo,“ snažil se Krízl bezstarostně šveholit. Posbíral svý paklíče a byl pryč.
Paní Vonásková (už jsem si stihl přečíst i jméno na dveřích) počkala až za Krízlem zabouchnou domovní dveře a až pak zašla zpátky do bytu.
Najednou mi to došlo, poprvé jsem doopravdy vědomě někoho strašil.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit