25. Duchařina - Bibinka

Bibinkova zvědavost mě fascinovala. Chvíli jsem váhal, jestli bych neměl jít sledovat, co dělá Macháň, ale pak jsem si řekl, že prostě bude shánět někoho, kdo by mohl vařit, a ten někdo se velmi brzy objeví přímo pod nosem Vářovi. Takže to vlastně úplně v klidu můžu nechat chvíli plavat.

S Bibinkou jsme se usadili ve větvích jednoho z dubů na hrázi. Bibinka se spokojeně houpal nad vodou. „To mi tu nasázeli krásný duby, co?“
Nasázeli duby? Dyť budou snad sto let starý?! Napadlo mě.
Bibinka (stejně jako mi to dělala běžně Lída) zachytil nevyřčené a komentoval: „To se mi na nich právě moc líbí, že tu chvíli vydržej. To nejni jak vrba, ta nic nevydrží, to si vodník furt musí hledat nějaký nový pohovění. Todle je jiná.“
„Promiň, nějak mě vůbec nenapadlo, že bys tu mohl být tak dlouho, abys pamatoval, kdy je sázeli.“ Přiznal jsem trochu zmateně.
„Jéje, tobě to přijde dlouho? Mě přijde, že je sázeli před chvílí. To víš, jednou tu koukáš na kluka, jak loví ryby na kousek provázku se špendlíkem, za chvíli tu chodí na dostaveníčko a než se naděješ, tak sotva popadá dech za honícíma se vnoučatama,“ smál se. „A do toho vidíš, jak jeden z těch jeho vnoučků už zase vymejšlí, na co by se tady daly lovit ryby. Tohle mě hrozně baví sledovat.“

Teprve mi začalo docházet, jak dlouho tu Bibinka straší. Zarazil jsem se. Straší? Tohle slovo se mi hrozně nelíbilo. Ale na mudrování nebyl čas. Bibinkova zvědavost byla neodbytná. A tak jsem vyprávěl. O mámě a o Pavlovi, o Lídě a o Vářovi a nakonec i všechno kolem Simony a Michala Krízla. Až mě překvapilo, jak moc mi to udělalo dobře. Bibinku zajímalo úplně všechno a mě to pomohlo utřídit myšlenky a vlastně i uklidnit se. Dějou se věci, jsou blbý, ale z pohledu staletí, co tu na ně ze svýho dubu Bibinka kouká, jsou skoro všechny katastrofy pomíjivý (i ten vysušenej rybník se dá obnovit, když na to přijde). Jen kdyby kolem toho nemuselo bejt to zbytečný utrpení.

Napadlo mne, že by Bibinka mohl vědět něco o komunikaci s živými, tak jsem se ho na to zeptal.
Bibinka pokrčil rameny: „Moc to nezkoušim, jen když se mi někdo chce topit v rybníce, to nemám rád. Taková škoda. Vždyť by mohl udělat takovejch dobrejch věcí, žejo?“ koukl na mne jestli tomu rozumim a chystal se pokračovat, ale uviděl moje překvapení. Nějak jsem si myslel, že se Bibinka utopil sám (protože společnost nerozuměla tomu, že se mu ,hoši líbili víc než děvčata´).
Jen smutně zavrtěl hlavou: „Představ si, že to mě nikdy nenapadlo, vždycky jsem chtěl bejt na světě k něčemu platnej, i když mi lidi moc nerozuměli. Vlastně to byla jen taková smůla. Kluci z vesnice mě honili a házeli kamení, oni se mi smáli, že jsem rád nosil hodně barevné věci. Jo, barvičky, ty se mi líbí pořád moc.“
Kluci a kamení? To ho snad nemohlo zabít?
„To jsem si myslel taky. Dělali to často, ne že bych byl rád, ale nikdy jsem nevzal kámen, abych jim to vrátil, dyť to byli jen kluci. Tehdy jsem utíkal po hrázi rybníka a asi jsem dostal kamenem do hlavy (kluci se vždycky snažili trefit klobouk, byl fakt hezkej) a asi jsem spadnul do rybníka a pak se utopil. Já si to vlastně vůbec nepamatuju.“ Pokrčil rameny. „Jak říkám, vlastně to byla jen smůla.“

Po chvilce pokračoval. „A asi už chápu, proč se ptáš na to povídání s živými. Už dlouho jsem o tom nepřemejšlel, ale na začátku vlastně docela hodně. Jednoho z těch kluků jsem tu totiž docela často vídal, ani nevím, jestli to byl ten, co mě zrovna trefil. No prostě, když dorost a dostal trochu rozumu, tak ho to hodně trápilo. Mrzelo mě, že jsem mu nemohl říct, že jsem vlastně spokojenej. Až když umřel, tak jsme si dlouho povídali. Možná, že kdyby jako malej kluk neudělal takovouhle hloupost, tak by mu spousta věcí nedošla a nežil by tak užitečnej život – celej život učil děti - nejen číst, psát a počítat, ale hlavně, aby na sebe byly hodný.“

Jo, asi jsou takový lidi, ale v práci jsem to vídal spíš naopak, z malejch sígrů rostli jen větší. I když já jsem vlastně ty polepšený nepotkával, tak možná…

„Ale ty ses vlastně ptal na to, jak to jde, a ne, jak to nejde.“ Bibinka mě vytrhl z úvah a když viděl můj nechápavý pohled, tak se zasmál, a dodal „No to, jak se s lidma bavit.“
Jo, tak to mě opravdu zajímalo.
„No moc tě asi nepotěšim. Spíš to nejde, než jde,“ povzdechl si Bibinka. „Nějak to vždycky víc záleži na tom, co mají ty lidi v hlavě. Nejvíc se bojim, když se chce topit člověk, co má hlavu furt ve světě živejch, je nešťastnej z toho, co se mu děje, na ty druhý okolo sebe se spíš zlobí. Ten to většinou s tím topením moc vážně nemyslí, ale jak má tu hlavu furt ve světě živejch, tak se s ním nedomluvíš. Co někdy jde, je trochu je strašit, aby si nedali pořádně šutrů do kapes, nebo aby špatně uvázali uzel, když si přivazujou někam zátěž. Vždycky se k nim snažim jít hodně z blízka, třeba šeptat něco do ucha, sice moc nerozuměj, ale většinou si mě všimnou a to je vyděsí a dost často jen todle stačí na to, aby se jim celý topení nepovedlo…“

Bibinka si povzdechl: „Když to lidi myslí doopravdy vážně, tak už jsou hlavou napůl u nás. To se s nima někdy dá mluvit a bejvá to smutný povídání. Zlý nemoce, útěk před vlastními zlými skutky… Někomu to rozmluvim, ale většině ne, i když se třeba rozhodnou neutopit (i třeba proto, že by nechtěli, aby je viděli příbuzný, až budou po smrti vypadat jak já). I tohle povídání jsem se musel chvíli učit. Prostě posloucháš, co jim jde hlavou a pak jim do toho sem tam nějakou tu myšlenku podsuneš.“

„Ty dokážeš vnímat, co si myslí živí lidi?“

„Jen někdy. Buď musí mít hlavu tak na půl u nás nebo musí něco na něco myslet opravdu hodně soustředěně.“ Pousmál se. „Dokonale je rozumět, když tu děti vymejšlej nějaký lotrovinky. Takovejch zajímavejch návodů na lovení ryb, to by tě nikdy nenapadlo, na co ty rošťáci nepřijdou. Vůbec dětem se do myšlenek leze snáz, i si tě spíš všimnou. Když jsem si tohle povídání chtěl nacvičit, tak jsem to zkoušel hlavně s dětma, co se nebály. Někdy to byla fakt legrace.“

Tak tohle stálo za úvahu. Nicméně už jsem zdržel docela dlouho, musel jsem se poohlédnout po tom, jak to pokračuje s vařením. Tak jsem se rozloučil.
Starosti jsem měl furt, ale bylo mi fajn, věděl jsem, že mám dalšího skvělýho kamaráda.