Zrzavá poletucha

Zrzavá poletucha
(Vánoční SOS nadílka pro Alexku)

Zapadající slunce rozzářilo její vlasy měděnými odlesky. Oběma rukama sevřela násadu koštěte. Připozdívalo se a ona si sotva ušetřila dvacet minut před večeří. Podzimní obloha bledla a chladla, vymetená větrem z vysočiny, ve věžích hradu se už rozsvěcela první okna.
Odrazila se od země a koště opsalo široký oblouk těsně kolem tribun. Níž, než by si bývala přála, její koště totiž nebylo nic moc. Vůbec to nebylo závodní koště, nejspíš i leckterý druhák měl lepší než ona.
Ginny byla ale zvyklá. Nikdy neměla nic nového, protože opravit staré hábity po bratrech znamenalo pro její mámu maličkost a každému svetru se dala změnit barva, aby vypadal víc holčičí. Neměla nové učebnice, boty, kotlík a ani to koště. No a co. Ginny uměla vyjít s málem.
Přitáhla násadu, přikrčila se a pokusila se prudkou otočkou odpálit proutím imaginární potlouk. Protočila se příliš. Nebyla spokojená, a tak oblétla obruče a vyzkoušela otočku znovu. A pak znovu a znovu. Prsty jí zkřehly.
Být takhle sama na hřišti a trénovat ale stálo za to. Ginny sice nedoufala, že by se třeba dostala do Nebelvírského družstva, ale famfrpál ji bavil a je lepší být připravená, než později litovat. Kdo ví, na co všechno by chtělo se připravit. Škola letos začala nějak divně. Že se jim po tom loňském blázinci s Ohnivým pohárem zase vystřídal učitel obrany proti černé magii asi nebylo žádné překvapení, ale…
Ginny se na chvíli zapomněla, než si všimla, jak vysoko vyletěla. Pro sebe se ušklíbla - trénuje snad na chytače?
Slunce klesalo mezi pahorkatinu. Obloha měla nebelvírské barvy. Ginny se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, po vzoru mámy. Myšlenka na to, že obranu proti černé magii, jeden snad z nejdůležitějších předmětů, letos učí hrouda cukrové vaty s oblibou v diktátech, ji ale neskutečně žrala. Ani krásný západ slunce s tím nic nezmohl.
Přitlačila násadu a pomalu klesala na trávník hřiště, který už ležel v hlubokém stínu. Na tu večeři stejně přijde pozdě. Netečně si prohlížela věže hradu, můstek k sovinci, kamenné schodiště, které bude muset vyběhnout, menhiry na kraji louky, označující konec školních pozemků…
Když v tom jí do oka padly dvě kráčející postavy. Jakmile jednu z nich poznala, málem zpanikařila. Strhla koště stranou, aby se schovala za věž tribuny. Zvědavost ji ale rychle přemohla. Kdo to pospíchá v patách profesora Snapea?
Ginny přistála mezi lavicemi a přikrčila se za ochozem. Udělala dobře, protože oba muži mířili od menhirů po cestě míjející hřiště. Profesor Snape pořád vypadal jako havran se zácpou, ale jeho společníka nemohla zařadit. Nebyl to nikdo, koho by byla zvyklá v Bradavicích potkávat. Měl na sobě perfektně střižený stříbrolesklý hábit, světlé vlasy, a v jedné ruce nešikovně svíral dlouhou šíthlou hůl a tmavozelený klobouk. Ginny přimhouřila oči. Už už si málem uvědomila, kdo to je. Kde ho jenom viděla!
“Severusi,” doneslo se k ní. Snape, který doposud vypadal, že hrozně spěchá, zvolnil krok a obrátil se ke svému společníkovi čelem.
Ginny neslyšela, co učitel říká. Bylo to samozřejmě temným polohlasem. Světlovlasý muž ale odpovídal dostatečně hlasitě, aby zachytila alespoň polovinu rozhovoru.
“Já vím, že bych za tebou neměl takhle chodit! … Ne, tohle NENÍ proti pravidlům… Mohl bych poručit… Čeho?! … Jí na tom vůbec nezáleží… Severusi! … Jak se trápím!”
Když druhý muž chytil Snapea za ruku, Ginny málem přepadla přes ochoz. Zaslechla jen Snapeovo “psst” a pak už se neodvážila ani pohnout, dokud oba nebyli z doslechu.
Jakmile to uznala za bezpečné, popadla koště a utíkala do hradu, jako by šlápla do rarašího hnízda.
Že přišla na večeři pozdě si naštěstí všimla jen profesorka MacGonagalová, která měla pro Ginny už od prváku slabost. Ginny se vecpala na lavici vedle svého bratra. Ten se po ní ohlédl, ale neřekl ani slovo. Zaprvé byl zvyklý na mladší sestru u stolu a za druhé měl plnou pusu dýňové taštičky. To Harry se na Ginny zadíval tázavě.
Ginny ani nevěděla, proč si mezi ně sedla. Asi potřebovala cítit nějakou jistotu a na to byla rodina nejlepší. Popadla poslední zbylou taštičku, ukousla si a zírala někam za Harryho rameno.
“Ginny? Děje se něco?” zeptal se najednou.
Zavrtěla hlavou.
“Vždycky se něco děje,” ozvala se Hermiona zpoza stránek Denního věštce. “Třeba tady čtu, že - “
Hermionin hlas se rozplynul v hluku ostatních večeřících studentů, zatímco Ginny vytřeštila oči na titulku novin, kde si nějací kouzelníci z ministerstva třásli pravicí. Vzpomněla si!
“Malfoy!”
“Ten může jít do háje,” odvětil Ron.
“Ne, jeho táta Malfoy!” sykla Ginny.
“Ten taky.”
Ginny protočila oči. “Je tady, v Bradavicích.”
“Určitě zase škemrá za synáčka,” zavrčel Ron. “Přitom ropucha ho zbožňuje, tak nevim.”
“Kdes ho viděla?” zeptal se Harry. Aspoň on má rozum, pomyslela si Ginny. A přitom jemu letos nikdo nevěří, co viděl…
“U hřiště,” zašeptala. “Hučel tam do Snapea.”
Hermiona se významně zadívala. Věděla, že Ginny trénuje, a určitě měla chuť jí vytknout, že kvůli tomu přišla pozdě.
Ron měl svůj názor hotový hned. “Zas sponzoruje zmijozelský družstvo! To je TAK nefér!”
“Letos jim to nedarujeme,” ujistil ho Harry.
Kluci se pustili do dohadů o složení zmijozelského družstva tak zapáleně, že už se Ginny nedostala ke slovu. Nechtělo se jí čekat, než se jí Hermiona začne vyptávat, jestli před svým tréninkem stihla úkoly, a tak si smetla drobky dýňové taštičky z prstů a bez rozloučení pospíchala pryč.

—

S Lunou se zvládla potkat až druhý den těsně před hodinou bylinkářství. Už když se převlékaly do pracovních hábitů, začala jí šeptem popisovat svůj včerejší zážitek, včetně slov, které si z rozhovoru Snapea a Malfoye pamatovala.
“Říkal, ach, jak se trápím, nebo tak nějak,” šeptala.
Luna vykulila oči. “A pak ho chytil za ruku?”
Ginny se zamyslela. “Eee, asi jo, až pak ho chytil za ruku.”
“Lovegoodová, Weasleyová, kde máte rukavice? No šup, šup,” ozval se hlas profesorky Prýtové.
Děvčata poslechla, i když Luna s velkou nevolí. Celou dobu, co profesorka vykládala o prhľavě skotské, kterou dnes měli zaštipovat, sebou šila, rozhlížela se po skleníku a sama sebe různými způsoby chytala za ruku.
Až nad svým květníkem s prhľavami si zase mohly začít povídat. Nemusely ani šeptat, protože někoho ze spolužáků bylina žahla a strhl se povyk.
“Ron si myslí, že to bylo kvůli famfrpálu,” řekla Ginny, “ale já ti nevím. Co když má… ten blonďák…” Pro jistotu jeho jméno nevyslovila. “Co když má za lubem něco… Ty víš co? Nějakou smrtijedskou politiku!”
Luně chvilku trvalo, než si promyslela odpověď. “Hmmm, ale když ho chytil za tu ruku. Třeba nesleduje žádné ty-víš-jaké zájmy, ale jen svoje vlastní.”
“He?”
“Něco jako přátelství, ale… Víc!”
Ginny nakrčila obočí. “Jak, víc?”
Luna udělala takový obličej, že si jí všimla profesorka Prýtová a přispěchala se zeptat, zda se taky nepožahala. Pak už celý zbytek hodiny žáky starostlivě obcházela, takže z pořádného rozhovoru, v který Ginny doufala, se dostalo jen na útržky Luniných fantazií. Malfoyův otec a profesor lektvarů podle ní byli: jako dva protipóly, yin a yang, možnost udělat Snapea šťastným, přísně střežené tajemství, ozvěny školní lásky, a kdoví co dalšího.
Luna byla skvělá kamarádka, ale v tomhle případě byla v možnostech odhalit konspiraci někde… o dost jinde. Až, přiznávala si Ginny, dost mimo.
Jenže už když se o přestávce rozloučily a Ginny se ve skupince nebelvírských čtvrťáků vydala na přeměňování, náhodné setkání jí v hlavě roztočilo kolečka na plné obrátky. Spěchali podloubím jednoho ze školních dvorů, když se kolem nich prohnala parta studentů ze Zmijozelu. A ne ledasjaká. Byl mezi nimi i Draco Malfoy a tvářil se tak kysele, že by citronové bonbony zbledly závistí. Na předloktí měl pověšenou černovlásku jménem Pansy a vrčel: “On tu snad i spal! Všechno to prásknu mámě!”
Ginny bezděčně zvolnila krok. Jejich pohledy se setkaly. Mladému Malfoyovi sršely z očí blesky a jen houkl “Uhni, Weasleyová!”, na což Ginny prohodila obligátní “zalez do sklepa, Malfoyi”. Ještě se po něm ale ohlédla. Nevěřila svým uším.
Draco stoprocentně mluvil o svém otci. Proč ale tak vztekle? Určitě ne kvůli nějakému kupování famfrpálových titulů, to by se spíš nafukoval. Malfoy starší tu musí být z důvodu, na který jeho syn není ale vůbec pyšný…
Vrtalo jí to hlavou ještě po vyučování, když běžela na hřiště. Měla tam dnes sraz se svým kamarádem Michaelem, který jí slíbil, že jí bude nahazovat camrál. Nebo, model camrálu. Prostě míč. Všechno bylo lepší, než se protáčet naprázdno. Už tam na ni čekal a když nasedla na koště, všechny nezodpovězené otázky se jí alespoň na chvilku vykouřily z hlavy.
Michael poslušně nahazoval a volal nadšené “wow!”, kdykoli Ginny chytila nebo rovnou odbila. Samozřejmě se jí snažil zavděčit, protože spolu jako chodili. Tak proč ne, myslela si Ginny. Je to docela fajn kluk.
“Ginny, přinesl jsem ještě něco, poslyš. Je to míček, jako, na hru, co se jí říká golf, jo? Co kdybych ti ho zkusil hodit nahoru a ty ho jako chytneš!” ozval se ve chvíli, kdy to už poněkolikáté schytal falešným camrálem do hlavy.
“Jen jako?” dobírala si ho, i když jí ho bylo trochu líto. Ale co, sám se nabídl.
“No, ty ho určitě chytneš doopravdy,” křenil se Michael.
Trénuju teda na chytače? Usmála se Ginny pro sebe a představila si Harryho a všechny jeho nejlepší kousky. “Tak házej!”
Mudlovský míček měl na Zlatonku perfektní velikost. Nebyl to taky první golfový míček, který kdy viděla - její táta jich měl úctyhodnou sbírku. Michael si pohledem změřil výšku, v jaké se vznášela, napřáhl se a - svist! Míček vyletěl k nebi.
Ginny se musela pustit jednou rukou násady a neztratit rovnováhu, když se snažila odhadnout dráhu padajícího míčku. Napětím zadržela dech.
“Mám ho!”
“WOOOOOW!”
“A do háje.” Ginny se snesla na trávník, popadla koště do jedné ruky a Michaelův loket do druhé. “Pojď, vypadnem. Už sem jdou zmijozelští na trénink.”
Michael protočil oči. “Jestli oni nemají zase nejvíc vypsaných hodin! Jak já je nesnáším, a ty jejich sprostý urážky taky.”
Ginny ho táhla dál. Neměla chuť se se zmijozelskými potkat spíš z principu, ale…
Bohužel se s nimi srazili zrovna ve vchodu.
“Ale ale ale,” vřískla páťačka jménem Pansy. “Weasleyová tady má rande!”
Michael se nadechl k odpovědi, ale Ginny v tomhle byla trochu větší profík. “A ty tu máš zkoušku roztleskávaček?” odsekla bez zaváhání.
“Zmijozelská děvčata aspoň mají čemu fandit,” pravil Malfoy.
A tu Ginny probleskl hlavou nápad. Vždyť je to vlastně skvělá příležitost! “Jasně, hlavně všemu, co ti zaplatí tatík, že?”
Draco zaťal čelist, až mu na spáncích vystoupily vzteklé žilky.
“Nebo proč jsem ho zrovna včera potkalaaaa… ve škole? Měl nějakej dáreček i pro Snapea?”
Draco zrudl. “Drž hubu, Weasleyová, a jestli o tom někde cekneš -“ Probodl ji ukazovákem.
“O čem?” naléhala Ginny. “Že vám sponzoruje družstvo se snad ví dávno, ne?”
Zbytek zmijozelských se na ně díval nebývale nejistě. Jako by se báli, že mladý Malfoy vybuchne.
“Samozřejmě!” vložila se do toho Pansy. “O čemž se žebrákům jako jsi ty může jenom zdát!”
Michael se zase nadechl, ale Ginny ho pevně držela. “Fajn, fajn, nenabijte si zadky, dobrou!” prohlásila hlasitě a odtáhla svého kluka ze hřiště pryč.
“Zmijozelská děvčata jsou hlavně trapná!” zavolal ještě Michael, který se nechtěl nechat zahanbit.
Až když byli v půli cesty do hradu, přestal na zmijozelské soptit síru. Na druhou polovinu cesty se vzpamatoval a začal Ginny chválit její leteckou techniku. Byl to, vážně, docela fajn kluk.

—

S Hermionou se Ginny setkávala každý čtvrtek v knihovně. Hermiona měla dojem, že ji doučuje, ale Ginny si s ní chtěla prostě popovídat a jinak než pod touhle záminkou to většinou nešlo. Seděly u pootevřeného okna, zpoza kterého se ozývalo nadšené pištění prváků a vzdálené šumění lesa. Hermiona listovala učebnicí, kde měla Ginny zakroužkované důležité odstavce.
“Základní formule na přeměnu pevného předmětu ve sklo. Pojď.”
“Vitruvio - něco. Musím se tě na něco důležitýho zeptat.”
“Vi-TRU-vio,” opravila jí Hermiona výslovnost.
“Vi-trůůůůů-vio,” opáčila Ginny. “Kdyby byl ve škole nějaký Smrtijed -“
“Vi-TRU - cože?!”
Ginny se nahnula přes stolek a začala šeptat. “Očividně sem přijel Malfoyův tatík…”
Hermiona bleskurychle zvedla hůlku a zakouzlila kolem nich zvukotěsnou bublinu. Šumění lesa i pištění prváků utichlo. Ginny zazněl její vlastní hlas tak divně a dutě, že nedořekla větu.
Hermiona netrpělivě zaklepala prsty o stůl. “No, to jsi říkala už předevčírem. A ano, Malfoyův otec je podezřelý chlap - věřím Harrymu úplně, úplně všechno, samozřejmě - ale že by si jel domlouvat nějaké smrtijedské plány Brumbálovi pod nosem?”
“Tak jasně,” řekla Ginny. “Ale poslyš. On ještě pořád neodjel. Co tu tak dlouho dělá? A dolejzá podle všeho za Snapem. Kdyby to byla MacGonagalová, už by seděl ve vlaku do Londýna. Ona nesnáší, když sem rodiče jezdí zbytečně…”
Hermiona němě přikývla, ale pořád vypadala, že ji víc zajímají kouzelné formule.
“No ale, prostě…” pokračovala Ginny, rozhodnutá jít k věci. Ve zkratce vyložila kamarádce všechno, co zatím věděla. “Chci zjistit, co tu doopravdy dělá! Co když tu něco hledá, chápeš! Něco, o čem ani nemáme tušení…” Věděla, že z ní mluví paranoia. Ale raději se ujistit, než litovat.
Hermiona nakrčila obočí. “Pokusím se něco zjistit, ale upřímně, pololetní zkoušky mají trochu větší důležitost. A to i pro tebe.”
“Je polovina října!”
Hermiona se zatvářila zděšeně. “No právě! A teď mi řekni základní formuli pro přeměnu tekutiny v páru.” A zase začala listovat učebnicí.
Ginny se na ni poněkud zlobila. Z pergamenu to nevyčteš, co Malfoy a Snape plánují v naší škole, pomyslela se trpce. Z pergamenu těžko…
V tu chvíli ji osvítil geniální nápad.
Večer ve společenské místnosti se vecpala na křeslo u krbu, kde už seděl její bratr Ron.
“Co děláš, prosím tě?” houkl na ni, ale nevystrčil ji.
“Potřebovala bych pomoct, brácho,” udělala na něj psí oči. “S něčím moc důležitým. A musím ti to pošeptat.”
Z protějšího křesla na ně Harry vrhl pobavený pohled.
“Ach, ty sestry,” rozhodil Ron rukama. Ginny ho popadla za ucho, po vzoru mámy, a zašeptala z takové blízkosti, že sebou trhl. “Půjč mi mapu!”
“Ani náhodou!” vyjekl Ron. “A vůbec takový věci ani nešeptej, ses zbláznila?”
Polovina společenské místnosti se po něm otočila. Ginny někdy opravdu měla dojem, že je její bratr mamlas. Zásoba chytrosti se asi vyplýtvala, když se narodili Fred a George.
“No dobře, no,” protočila oči a vysoukala se z křesla. Bude to muset vymyslet trochu odvážněji.

—

Spolubydlící se poněkud divily, když si do ložnice donesla koště, ale už míň, když ho začala čistit a rozmotávat a spravovat polámané proutky. Pak se už děvčata shodla na tom, že každá může mít nějaký koníček a Ginny má holt famfrpál. I když to říkaly dost nepřesvědčivě. Ginny jim pak asi půl hodiny vykládala o svých oblíbených manévrech a v jakých knížkách jsou nejlíp zaznamenané slavné zápasy, až z toho spolubydlící postupně usnuly nudou.
Všechno šlo podle plánu.
Ginny si přes pyžamo natáhla ten nejteplejší vlněný svetr s písmenem G (nejspíš po Georgovi), který měl dokonce kapucu. V noci už mrzlo. Držadlo hůlky omotala tkaničkou, smyčku si navlékla na zápěstí a hůlku zastrčila do rukávu. Když tichounce otevřela okno pokoje, zabrnělo ji až v prstech u nohou. Nebelvírská věž byla přeci jen dost vysoká.
Prostrčila koště násadou napřed z okna ven, druhou rukou se pevně chytila rámu. Jedna ze spících spolužaček něco zamumlala. Ginny se přikrčila na parapetu. Koštěti ani nemusela nic říkat; pořád ho pevně držela a cítila, že se vznáší.
Nedívat se dolů. Natáhla nohu, ztratila rovnováhu a prudce obkročmo dosedla. Koště pod její vahou kleslo o dobrý metr a půl. Ginny zalapala po dechu, ale stačil jí okamžik, aby zase získala kontrolu. Uf. To bychom měli.
Obloha byla zpola zatažená, měsíc v novu. Ve spodních patrech se ještě svítilo a Ginny napadlo, že možná ani starší kluci ještě nespí. Pomaloučku pobídla koště kupředu. Kde mají ložnici Ron s Harrym sice teoreticky věděla, ale takhle zvenku by se mohla snadno splést. Vznášela se podél počasím ohlodané kamenné stěny a počítala okna. Třetí patro… jedna, dva, tři, to je ještě jiný pokoj… čtvrté od schodiště.
Snesla se pod parapet a opatrně nahlédla. Neviděla vůbec nic. Což bylo dobře - kluci měli zhasnuto. Pomaličku vytáhla hůlku z rukávu a namířila na západku. “Alohomora,” špitla.
V okně to cvaklo. Snad nebude taky vrzat. Naštěstí se okno lehounce a tiše zhouplo.
Uvnitř někdo tiše pochrupoval. Kéž bych uměla kouzlit beze slov, posteskla si v duchu Ginny. Ještě chvíli se bez hnutí dívala do tmy. Přišlo jí, že se čas neskutečně vleče a zároveň zběsile letí. Srdce jí bušilo až v krku.
“Accio Pobertův plánek!”
Kdesi v pokoji to zašustilo. Snad není plánek zamčený v kufru. Další zvuk se už ale neozval a vzápětí jí až do ruky připlachtila složená mapa. Ginny se zazubila. A co teď? Nejlepší bude udělat to co nejrychleji, ale ne hned klukům za oknem…
S jednou rukou na násadě se zase vznesla o patro výš, k oknu na schodiště, kterým se ven linulo teplé, měkké světlo. Bylo tam trochu závětří a Ginny se najednou hrozně bála, že jí Pobertův plánek upadne. Hlavně, když ho zase musela držet jen jednou rukou a s hůlkou v druhé říct: “Slavnostně přísahám, žeee…”
Polkla naprázdno. Jak to přesně je?!
“…že… mám za lubem…”
Na plánku, doposud se tvářícím jako prázdný, trochu pomuchlaný pergamen, se objevila malá černá tečka.
“…nějakou neplechu?”
Tečka kolem sebe natáhla inkoustová chapadélka a zformovala slova: “Pánové Tichošlápek, Dvanácterák, Náměsíčník a Červíček prosí slečnu Weasleyovou, aby vrátila plánek jeho právoplatným majitelům!”
Ginny zrudla. “Slavnostně přísahám, že -“
Plánek udělal otazník s dvěma vykřičníky.
“Že chci špehovat Snapea, do háje!”
Plánek v její ruce sebou trhnul tak rychle, že ho opravdu málem upustila. Během mrknutí oka se sám rozbalil a vykreslil na sobě dokonale podrobnou mapu Bradavické školy.
“Díky,” špitla Ginny. Teď ho jen najít… Naštěstí byla většina školy v postelích, takže na plánku nebyl zmatek. Jen školník Filch a pár učitelů se procházelo chodbami. A Snape? Dole, ve zmijozelském křídle, v… Koupelně?
Stopy se jménem Severus Snape stály v malé místnosti, zatímco v té vedlejší sem tam popocházely druhé. Lucius Malfoy. Ginny zaplašila představu Snapea, jak si zádumčivě čistí zuby, a zuřivě se snažila vybavit si cokoli podezřelého, co si na konci prázdnin šeptali dospělí z Fénixova řádu v Siriově starém domě. Musí to být něco hrozně vážného, když to ti dva řeší takhle pozdě v noci, ve spícím hradě, v soukromé komnatě…
Snapeovy stopy vyšly z koupelny. Malfoyovy jim okamžitě přispěchaly naproti a oboje se zastavily těsně u sebe. Ginny násilím zamžikala. Cítila, jak se jí únava vkrádá pod víčka a studený vítr pod svetr. Kdyby tak mohla slyšet, o čem se ti dva baví!
Když v tom Malfoyovy stopy prudce odskočily, obrátily se a vyběhly na chodbu. Na chodbu, kde -
Ginny měla nejdřív dojem, že se jí oči samovolně přivřely a mapa rozostřila, protože jméno Malfoy uviděla dvakrát. Jenže pak se jeden Malfoy, který doposud stál nehybně u zdi, vydal za tím druhým. Mohla si jen představovat, jaká hádka se teď tam dole odehrává. Podle toho, co dělaly stopy, musela být pořádná. Ginny moc dobře věděla, jak se chová syn hádající se s otcem… Starší Malfoy ale, narozdíl od jejího táty, z hádek očividně utíkal. Netrvalo dlouho a chodba zůstala prázdná.
Profesor Snape ze svého pokoje nevyšel, stál ale za dveřmi a naslouchal.

—

U snídaně Ginny neustále zívala. Sem tam zamávala Michaelovi k havraspárskému stolu, ale jinak očima bloudila po stěnách velké síně. Plánek se jí sice podařilo vrátit, ale vůbec nevěděla, jestli alespoň na podobné místo, kde předtím byl. Na Harryho a Rona se snažila vůbec nedívat. O něčem se ještě s dalšími kluky ze třídy zapáleně bavili a Ginny jen doufala, že jde o famfrpál. Jak taky jinak - družstvo potřebovalo sehnat nového brankáře.
Na brankáře Ginny ale netrénovala. Měla raději vítr svištící kolem uší, než camrál svištící přímo na hlavu.
S Lunou spolu seděly na věštění. Kamarádka právě postavila na prachem zašedlý krajkový ubrus svůj čajový šálek. V kulaté, milé tváři se jí rozlil spokojený úsměv. “Hmmm, lahoda! A teď se na to podíváme!”
Ostatní nebelvírští a havraspárští čtvrťáci ještě srkali horký čaj, nebo se nakláněli nad hrnečky a listovali učebnicí, marně hledajíce odpovídající tvar z čajových lístků. Luna ovšem zamžourala, naklonila šálek jako profesionální vědma a dost nahlas zašeptala: “To je úplně určitě srdíčko. Protknuté šípem, navíc.”
“To vážně,” protočila Ginny oči, zatímco spolužačky u vedlejšího stolečku se zahihňaly. Zatoužila, aby uměla vykouzlit tu Hermioninu zvukotěsnou bublinu.
“Dopij si už ten čaj, to tě probere,” pobídla ji Luna. “Je to bílý čaj jménem Obočí dlouhého věku! Můj tatínek z něj taky rád větší. Hlavně počasí.”
“Já bych tak ráda věřila, že tamten… blonďák… je tu jen kvůli sobě, víš, jenže taky… Taky věřím tomu… našemu kamarádovi,” snažila se Ginny znít co nevágněji.
“Taky mu věřím, samozřejmě! Jsou i jiná znamení než jen jeho svědectví,” odvětila Luna vážně. Hned jí ale zase spiklenecky blýsklo v očích. “Ale i v nebezpečných časech kvete láska tam, kde bys ji nečekala!”
“Přečti si tohle,” podala jí Ginny pod stolečkem přeložený pergamen.
“Co to je?”
“Jen si to dej do učebnice a přečti…”
Zatímco profesorka Trelawneyová vykládala dívkám u vedlejšího stolu, jak nemožné věštkyně jsou a že vůbec netuší o nebezpečích číhajících na ně v učebně přeměňování, předstírala Ginny, že zaujatě zírá do svého šálku. Ve skutečnosti se na svoje lístky vůbec nesoustředila a jen po očku sledovala, jak se Luna tváří na její popis včerejší noci. To nadšení bylo úplně hmatatelné.
“Tohle prostě nepopřeš, Ginny,” zašeptala a strčila pergamen do kapsy. “To byla milenecká hádka! A nebo možná jeden druhého odmítl! Nenaplněná touha! A ten… syn tomu nefandí, protože to nechápe! Potřebujeme je ještě potkat, uvidíš, že se všechno potvrdí!”
“Slečno Lovegoodová, vy máte díky své nekonečně otevřené mysli jistě jasno, že?” ozval se zastřený hlas přímo nad nimi.
Luna bez váhání přistrčila profesorce před brýle svůj šálek. “Láska! Co už je na světě důležitější!” vydechla melancholicky.
Profesorka Trelawneyová na takové trapně optimistické věštby neměla trpělivost, a tak svou pozornost obrátila k Ginny. Ta trochu provinile vzhlédla a bezděčně obrátila list v učebnici.
“Slečno Weasleyová, skutečně musíte hledat význam? Ach, myslela bych, že vám to bude jasné,” pronesla zdrceně. “Dávejte si velký pozor!!!”
Čajové lístky na dně Ginnyina šálku vypadaly trochu jako…
“Koště…?”
“Koště!!! Zraníte se na koštěti! Asi se tu příští hodinu neuvidíme, to mě mrzí, děvče…” Profesorka soucitně stiskla Ginny rameno a odplula pomáhat s děsivými věštbami dalším studentům.
“Škoda, že spolu nemáme lektvary,” řekla Luna. “Víš, mně přijde, že profesor Snape vždycky učí takový recept, jak se cítí…” S pootevřenou pusou zůstala zamyšleně zírat kamsi donekonečna.
“Cože?”
“No, když je zádumčivý…” Luna popadla pero a začala si čmárat na pergamen. “…tak se učíme něco jako Odstraňovač obtížného hmyzu. Když ho naštval jiný učitel, brali jsme Vypalovač bradavic. A jindy má třeba náladu dobrou -“
“Myslíš, když ho štve jenom Harry?”
“Třeba když na Harryho někdy zapomene… Tak to jsme vařili třeba Krásné sny.”
Ginny si kamarádku uznale změřila. Ať si kdo chce co chce říká, pověrčivě se vrtat v emocích tak jako Lovegoodovi může mít i naprosto ohromující výsledky.
“Lektvary mám odpoledne, tak ti pak řeknu,” ujistila ji a pak už si taky raději vzala pero a zapsala si:
Moje denní věštba: KOŠTĚ.
Na co si dát pozor: Na koště.
Moje myšlenky k této věštbě: Člověk musí se svým koštětem prostě umět, aby nechyběl na důležitém vyučování.

—

Učebna lektvarů byla hluboko v základech bradavického hradu. Ginny nikdy nenapadlo nad tím moc dumat, dokud jí Fred a George nevyložili svou představu o výbuchu celého kotlíku chechtacího slizu, který by narušil zmíněné základy tak, že by učebna skončila pod hromadou suti, čehož by nikdo nelitoval, naopak by se všichni smáli.
Zahnala tu myšlenku coby pitomost. Učebna byla určitě proti výbuchům pojištěna spoustou kouzel. Škoda, že ne taky proti výbuchům vzteku.
Profesor Snape právě přetáhl někoho z Nebelvíru po hlavě srolovaným pergamenem, přihnal se k tabuli jako hejno havranů (ještě pořád se zácpou), opřel se o svůj stůl, opovržlivě přehlédl třídu a pomstychtivým tónem pravil: “Otevřte si učebnici na straně třicet… šest. Je mi jasné, že tento lektvar je pro některé přítomné tupé hlavy příliš pokročilý, nicméně naštěstí pracujete v celkem inteligenčně vyvážených… párech.”
O tom byla Ginny docela přesvědčená, protože její dvojice, Flora, byla zmijozelská holka, které všechno hrozně trvalo. Ale i když s ní Ginny seděla za trest, protože Snape obě třídy hned první týden v lavicích promíchal, panoval mezi nimi mír. Flora s ní sotva prohodila slova, kromě “dík” a “hm?”, když ji Ginny nechala, aby kopírovala její postup. Jinak se většinou tak napůl usmívala, jako by o přestávce popíjela máslový ležák, což tedy nebylo moc zmijozelské. Typicky zmijozelský na ní byl možná způsob, jakým vždycky úplně nenápadně vyfoukla ostatním ty nejlepší přísady ze skladu.
Všichni studenti začali listovat učebnicí, načež si Snape utrápeně odfrkl a ostrým švihnutím hůlky nechal po tabuli rozběhnout tenkou křídovou čáru, aby napsala název lektvaru. Tak, co to bude? Něco reflektujícího Harryho existenci, nebo něco doopravdy… zamilovaného?
Ginny polkla naprázdno. No do háje.
“Posilovač srdce?”
“Hm?” na to Flora ležérně.
Ginny za spolužačku obrátila několik listů v učebnici a zabodla prst do názvu. “Tohle.”
“Obzvláště se zázvorem zacházejte opatrně,” pokračoval sžíravě Snape. “Jsem zvědav, kolik z vás si sáhne při přípravě do oka.”
Ginny vířily hlavou otázky. Proč zrovna Posilovač srdce? Potřebuje Snape posílit to vlastní, aby se konečně rozhodl? Aby svému nápadníkovi srdce otevřel, nebo aby ho ochránil před pokušením? No a nebo něco, co si nevymyslela Luna…?
Kromě zázvoru obsahoval lektvar ještě citrón, echinaceu, šalvěj, mátu… Když se Flora vrátila ze skladu, měla na otevřené učebnici naloženou hromadu voňavých bylinek a navrchu dva citróny a zázvorový kořen, které dohromady vypadaly hrozně sprostě. Jako vždycky přinesla přísady i pro Ginny.
Ta se mezitím snažila rozkódovat recept, ale všechno, co v textu viděla, byly jen věty jako: Tyto dvě protikladné poloviny, ač jedna suchá a druhá vlhká, jemným spojením promísit se musí, nebo Složku kyselou třeba zahřáti, byť se to mysli protiví, a nakonec Ve fiále temné pak radno uchovati a nejméně třikrát denně malou lžičku užít - tak zažene se, co tělo horečně sužuje.
“Hm?” zeptala se Flora oprávněně, protože Ginny už do návodu zírala několik minut a pořád nezačala nic dělat.
“Tak jdem krájet tu mátu,” odvětila bezmocně, spolužačka přikývla a daly se společně do přípravy. Ginny krájela třikrát rychleji než Flora, která si pár lístků máty uštípla a teď je flegmaticky přežvykovala.
Kdyby se tak mohla Snapea zeptat, trochu si do něj rýpnout, tak, jako se jí to povedlo s mladým Malfoyem… To by ale chtělo spoustu odvahy. Krom toho by za to mohla dostat školní trest a nemohla by pak trénovat. Jo, takhle kdyby byla ze Zmijozelu…
Po očku mrkla na spolužačku. Mít tak pověst telete, co mu pořád něco není jasné, a tak se hlásí! “Floro, poslyš…”
“Hm?”
“Proč myslíš, že se učíme nějaký posílení srdce?”
Flora pokrčila rameny.
“Mě to hrozně zajímá. Nemohla by ses, prosím tě, zeptat? Vždyť nám nevysvětlil, na co to je.”
Flora uznale přikývla a pomalu, pomalinku zvedla ruku. Snape ji okamžitě zaregistroval, povzdechl si a vyvolal ji.
“Slečno Carrowová? Nějaký… problém?”
Flora si odkašlala a pak pronesla asi nejdelší větu, jakou ji kdy Ginny slyšela říct. “Pane profesore, proč se to jmenuje zrovna Posilovač srdce? My jsme děti, tak asi máme srdce zdravá?”
Polovina třídy se samozřejmě rozhihňala, protože je označila za děti. Profesor Snape na ni chvíli zíral, než se hihňání uklidnilo.
“Protože, slečno Carrowová a ostatní… děti, se učitelský sbor shodl, že vaše mrzká obranyschopnost, již způsobili během letních prázdnin vaši liknaví zbohatličtí rodičové povalečským způsobem života, potřebuje preventivně… nakopnout. S podzimem se nám přiblížila epidemie hrabáčové chřipky a opravdu nikdo nestojíme o to, aby celé Bradavice trávily týdny v posteli, byť by se vám to jistě… zamlouvalo. Škola je plná nakažlivě ufňukaných usmrkanců už teď.”
Tentokrát se zahihňala jen zmijozelská polovina třídy, jako by nechápala, že to platilo všeobecně.
“Prosím,” nedala se odbýt Flora, “a obranyschopnost je jako v srdci?”
“Slečno Carrowová,” nadechl se Snape z posledních sil, “nevím, zda jsem měl očekávat neschopnost žáků čtvrtého ročníku chápat archaismy či fakt, že lektvary mají často názvy obrazné…” Švihl hůlkou znovu a tabule dopsala druhý řádek: neboli lektvar zvyšující odolnost proti zejména dětským nemocem.
Flora se usmála jako svatoušek. “Děkuju, pane profesore!”
Zlobit se na ni vážně nešlo. Jestli náhodou tohle nebylo to nejvíc vychytrale zmijozelské, co v sobě měla.
“Dík,” sykla na ni Ginny.
Takže lektvar pro prevenci chřipky? Jak tohle jako odráží Snapeovu náladu? Možná ti zbohatličtí rodičové by se dali nějak vyložit, ale…
“Týdny v posteli, chi chi,” špitla spolužačka.
Teď bylo na Ginny, aby udělala “hm?”
Flora se medově usmála. “To neřeš… Kolejní humor.”
Ginny nakrčila čelo, ale než stihla odpovědět, všimla si, že spolužaččin kotlík zběsile bublá. Okamžitě napřáhla hůlku a ztlumila jí plamínek. “Pomalu zahřívejte, hele.”
Floře zmrzl úsměv na rtech a chvíli strnule míchala. Nejspíš si představovala školní trest.
Další kroky z receptu dělaly společně a zeleně zlatavý sirup v kotlíku krásně citronově zavoněl. Celá třída blaženě čichala. Možná, že na nich a jejich zdraví učitelům pro jednou vážně záleželo.
Když Ginny pomohla Floře nalít lektvar do lahvičky, zmijozelská spolužačka na ni odhodlaně vykulila oči, naklonila se a zašeptala jí do ucha: “Řekni svojemu bratrovi, ať si radši nevšímá Draca z páťáku, jo?”
“Myslíš - Ronovi?” překvapilo to Ginny.
“No, tomu, co je taky v páťáku.”
“To je Ron. A proč?”
“Eeeeeee…“ Flora zněla, jako by jí zatuhly hlasivky. “Už teď je nesnesitelnej, tak ať se u nás dá vůbec vydržet.”
“Nesnesitelnej?”
Flora jí přitiskla rty přímo k uchu. “Kvůli aféře jeho táty. Ale nikomu to -”
“Slečno Carrowová, slečno Weasleyová.” Snape zněl jako královna dramatu zklamaná životem. “Vaše dohady o… opačném pohlaví… do mé učebny nepatří. Laskavě se zdržte svého žvanění. A kdo má lektvar v podepsané lahvičce, odevzdá ho - ne aby vás napadlo to hned pít. Je mi jasné, že některé vaše výsledky by vaši obranyschopnost naopak zcela… vyřadily.”
A s těmi slovy profesor potřetí švihl hůlkou a Posilovač srdce na tabuli se roztekl do ztracena.

—

V sobotu brzo ráno Ginny zjistila, že si zmijozelští zabrali hřiště už od deseti dopoledne, a tak popadla koště, které měla po tom dobrodružství s plánkem nějak radši, a pospíchala ven. Nestihla se domluvit s Michaelem. Bude holt trénovat jenom manévry, rozhodla se. Všechno lepší, než promarnit volné ráno.
Promrzlou travou se proháněl studený vánek a v rozbřesku se stráň mezi školou a hřištěm kouzelně třpytila. Ginny měla na sobě podobné vrstvy jako mívá famfrpálový dres, až na to, že některé měly květinový vzor či pestré pruhy, a vlněný svetr s písmenem G byl tak blankytně bleděmodrý, že by i ta podzimní obloha záviděla.
Na hřišti už někdo byl. Když Ginny prošla vchodem, všimla si kluka na koštěti, vznášejícího se před třemi obručemi. Vypadal, že si je měří. Poznala ho o vteřinu později.
“Rone!” houkla na něj. “Hej! Rone!”
Její bratr zděšeně vylétl o dva metry výš, ale vzápětí už přistával na trávníku. “Co ty tady děláš, ségra?”
“Jdu trénovat,” pokrčila rameny. “Co se asi tak na hřišti dělá.”
“Ty jsi vtipná,” ušklíbl se Ron, ale zároveň mu zrudly tváře. Nejspíš i uši, ale ty měl schované pod kulichem.
“Máš camrál?” zeptala se přímo. “Můžeme si aspoň přihrávat.”
Ron se nervózně uchechtl. “Nemám, taky nejsem v družstvu… Nedostanu se do šaten, neasi.”
“Měl jsi poprosit Harryho.”
“Hm.” Ronovi začala rudnout i špička nosu. Ginny najednou pojala podezření, že její bratr vlastně touží zkusit se dostat do nebelvírského družstva, ale hrozně se za to stydí, tak moc, že to ani neřekl svému nejlepšímu kamarádovi.
“Ségra? Proč na mě tak dojatě zíráš? Přestaň, tyvado.”
Aha, tak tím se to potvrzuje. Ginny si odkašlala, ale než stihla vymyslet slova podpory, která by bratra zároveň neurazila, ukázal Ron ke vchodu na hřiště. “Hele, někdo tě tu hledá.”
Hermiona a Luna, zavěšené do sebe jako nejlepší kamarádky, měly očividně naspěch. Takže něco zjistily! A ještě si to stihly říct. Ginny přeběhl mráz po zádech. Čeká ji konečně nějaké příšerné odhalení?
Když k nim obě dívky udýchaně dorazily, Ron se chtěl nejdřív odšourat pryč, ale Hermiona ho zastavila.
“Nebudeme mluvit o ničem, co by sis taky nezasloužil slyšet, Rone,” prohlásila rozhodně. “Protože se to týká aféry v profesorském sboru!”
“Aféra, jo, to sedí,” přitakala Ginny.
Hermiona nasadila výraz ne nepodobný profesorce MacGonagalové, z které určitě všechno, co se chystala říct, nenápadně vytáhla. “Tak poslouchejte. Mezi učiteli teď panuje dost velký rozkol. Umbridgeová údajně kritizuje kde koho, místo aby si hleděla svého předmětu, a dokonce si dovolila i na Snapea, že svou kolej prý nevede k jejich plnému potenciálu, protože je dost nechválí. Trestat by se prý měly úplně jiné věci, než jaké postihuje on. No a Malfoyův otec je tu asi proto, aby se ujistil, že jeho synek dostává jen to nejlepší zacházení. Protože mu Snape dost nenadržuje - zato Umbridgeová by mohla.”
“Spratek rozmazlenej,” vložil se do debaty Ron, protože když už ho tedy Hermiona zahrnula, nehodlal jen nečinně poslouchat.
Luna Lovegoodová si mezitím zamyšleně proplétala dlouhé blond vlasy mezi prsty. “Ale proč by mělo všechno být tak prozaické?” povzdechla si. “Proč chodit prosit za svého syna pozdě v noci, s takovou vášní, že to samotného syna zostuzuje?”
“He?” pravil Ron oprávněně zmateně. Ginny měla chuť šlápnout Luně na nohu.
“Oh,” na to Luna a najednou nevěděla, kam s očima.
Hermiona se nenechala touhle podivnou výměnou vyrušit. “Malfoy mladší samozřejmě nechce být za rozmazleného spratka, kterému všechno zařizují rodiče, proto se teď vzteká. Ale ať to bere jak to bere, jestli mu začne Umbridgeová nadržovat, máme tu potenciální problém. A to ještě větší než dřív. Snad to zbytek učitelů trochu vyváží… Hlavně ten Snape, ten má přeci zásady…”
Do chvíle ticha se nesměle ozvala Luna: “Já jsem měla včera taky lektvary… Schválně, kdo všechno jste museli vařit Posilovač srdce?”
Všichni se přihlásili.
“A komu dalšímu přišel ten recept jako otevřená brána do duše zamilovaného?!”
Ron měl co dělat, aby nevyprskl smíchy, ale Hermiona kupodivu jen svraštila obočí.
“Ta suchá polovina je Snape, a ta vlhká polovina je…” Luna zněla velmi zasněně. “No, nebo ta kyselá složka, co potřebuje zahřát, to je taky Snape… Kdo z nich je asi ta malá lžička, která se denně třikrát užívati musí, aha?”
Ron se znechuceně zašklebil. “Já teda úplně nevím, jestli si tohlecto doopravdy zasloužím slyšet, tak asi ahoj!” S těmi slovy pospíchal k východu z hřiště, nebo spíš utíkal, ba přímo zdrhal. Kluky na takovéhle teorie neužije, myslela si Ginny a zároveň si byla jistá, že ji samotnou taky ne.
Děvčata ho sledovala, když se najednou v otevřeném průchodu prudce zastavil a přilepil se ke stěně.
Hermiona měla tolik rozumu, aby na něj nezavolala, naopak okamžitě sykla: “Pssst!”
Po cestě vinoucí se vřesovištěm, kolem hřiště až k menhirům označujícím konec školních pozemků, kráčely dvě postavy. O jejich identitě nemohlo být pochyb.
Ron, a za ním hned i Ginny, Hermiona a Luna, se v panice protáhli rozšněrovanou mezerou mezi těžkými plachtami, které zakrývaly konstrukci tribuny. Několik vteřin na sebe v náhlé polotmě zmateně zírali. Zvenku se slabě ozvaly kroky, křupající po promrzlém štěrku. A zase ten mírně zoufalý, afektovaný hlas Malfoye staršího.
Ginny přistoupila k plátěné stěně a opatrně roztáhla lemy na úzkou škvíru. Šerem se rozběhl ostrý sluneční paprsek a v něm zatančila prachová zrnka, zavířily obláčky jejich dechu a zasvítil bledý obličej Malfoye mladšího, který se tiskl k dřevěnému lešení o dva metry vedle.
Ron se zmohl jen na šokované gesto.
Luna zamávala.
“Nemohu ti to slíbit!” Zaznělo zvenku. “Nikdy ti neslíbím, že sem přestanu jezdit, že tě přestanu prosit.”
Draco Malfoy se tvářil, jako by mu drak sežral kapesné. Co teď?! Ginny se mu zadívala přímo do bleděmodrých očí. Neprozraď nás, prosila ho v bezhlesně. Neprozraď nás. Nic neřekneme!
Venku se mezitím odehrávalo drama, o jakém se Luně nejspíš ani nesnilo. I když…
“No budiž,” řekl Snape. “Příště bys ovšem mohl zvolit méně nápadné místo schůzky, například Prasinky. Pokud mne ovšem zase budeš uhánět až do ložnice, neuvidíme se ani tam!”
“Ach, Severusi, co takhle U madam Pacinkové?”
“Pokud se chceš klást na roveň cicmajícím se studentům…”
“Severusi, netrap mě!”
Někdo zakňučel. Ginny se zděšeně ohlédla. Ron se držel za rameno a němě odprošoval Hermionu, aby neschytal druhou. Dracovi Malfoyovi sršely z očí blesky. 
Jen tam totiž stál, u toho svého sloupu, křečovitě se držel dřeva a neměl se kudy podívat ven. Takže měl před očima jen svoje úhlavní nepřátele, jak jsou právě svědky něčeho, z čeho se sám chce propadnout hanbou. Ginny si vzpomněla na rozhovor s Florou na lektvarech…
Udělala krok vzad a mávla na toho nasupeného zmijozelského snoba, aby přišel k ní. Nějak tu nebyl důvod mu to dělat ještě horší.
Draco nevěřícně pootevřel pusu, ale vzápětí už stáli vedle sebe, s Lunou a ostatními za zády, a škvírou ve stěně sledovali tu scénu.
A ta právě vrcholila.
Lucius Malfoy, s krempou klobouku nervózně zmačkanou v pěsti a horečným pohledem upřeným do Snapeových přísných černých uhlíků, melodramaticky pravil: “Nashledanou… Snad někdy porozumíš, jak silné mohou být city!”
Snape, stojící proti němu jako ponurá socha, neodpověděl.
Malfoy pozvedl volnou levici. Třásla se mu. Na dosah od Snapeovy tváře zaváhal.
Luna napětím zalapala po dechu.
“Já ho zabiju,” špitl Draco sotva slyšitelně.
V příštím okamžiku se rty obou mužů setkaly ve vášnivém polibku. Malfoy starší svíral Snapeovu tvář i záda, a Snapeovy ruce se zachytily milencova pláště, jako by se chtěl zachránit před pádem do propasti.
Teda, tak to nejspíš viděla Luna.
“Taky bych ho zabila,” vyhrkla Ginny bezděčně.
“Já bych blil!” zasípal Ron.
V příštím okamžiku už Snape spěchal po cestě zpátky do školy a Malfoy starší zmizel mezi menhiry, odkud se s hlasitou ránou přemístil.
To byla zjevně nejzazší mez, kterou Dracovy nervy vydržely, protože jakmile se jeho otec konečně vytratil z Bradavic, vypoulil oči jako bazilišek v posledním tažení a s výhrůžně namířeným ukazovákem zasyčel: “Jestli kdokoli z vás jenom cekne…! Grangerová! Weasley! Weasleyová…!!!”
Ginny rozhodila rukama. “Ceknout bys měl ty sám, normálně to řekni tý mámě.” Už už dodala, že ji to mrzí, protože si dovede představit, jak mu asi je, ale pro Draca byla zmínka o mámě poslední kapkou.
Nesouvisle zaječel cosi o tom, že Ginny chodí s totální havraspárskou trapkou, že Hermiona má mudlovské vlasy a zuby a Luna je blbá, a aby na něj Ron nečuměl, že nechápe, proč s sebou má ten smeták na odpadky, a že se mu příšerně pomstí. Pak dramaticky proskočil mezerou mezi plachtami a utekl. Prostě celý po tatínkovi.
“Proč zas já?! Za co JÁ jako můžu?!” zavyl Ron.
“Tak tohle je tedy… Aféra,” řekla Hermiona zcela konsternovaně.
“Jak z románu,” vzdychla Luna.
“Tak já vám nevím,” řekla Ginny, “jestli by bývalo nebylo lepší, kdyby tu fakt domlouvali nějakou smrtijedskou politiku.”
“Taky nevím,” na to Hermiona. “Možná je lepší tohle.”
“Rozhodně je lepší tohle,” souhlasila Luna.
“A mstít se za to bude mně!” hlesl Ron.
Ginny vzala svoje koště, doposud opřené o stěnu. Palcem pohladila jeho starou, ztmavlou násadu. Koště neznatelně zavrnělo. “Víte co?” řekla. “Mně přijde, že Malfoy je taková pomsta na nožičkách. Je úplně jedno, co uděláme, on si neumí svoje vzteky vyventilovat jinak, než že bude někoho šikanovat. A my můžeme akorát držet spolu, jako vždycky.”
Hermiona natáhla paži. “Ruku na to.”
“Ještě, že tu nebyl Harry,” řekla Ginny a položila ruku na tu Hermioninu.
“Ať toto dramatické tajemství zakázané lásky zůstane jen mezi námi!” přidala se Luna.
“Debilní Zmijozel,” zakončil přísahu Ron.
Stáli tam spolu pod tribunou a ani jednomu se nechtělo pustit svých přátel jako první.
“Tak když to Dracovi nedáme sežrat, bude třeba debilní o něco míň,” řekla Ginny smířlivě. “A víš co, Rone? Myslím, že bys toho brankáře měl zkusit.”
“Určitě!” rozzářila se Hermiona.
Ron zrudl jako rajče. “Haha, no, ségra. Tak ty začni trénovat na chytače.”
Ginny se usmála a sevřela svoje koště pevněji.
Tak proč ne, pomyslela si.

---
Moje milá Alexko, doufám, že tě povídka bavila! Nadělila jsem ti ji takhle brzo, aby ses posílila před hodnocením Vidoucích. <3 <3 <3 (a abych já sama mohla už číst svou várku :))