Vrtochy osudu

Šílený nápad. Chtít ho naštvat takovým způsobem.
Teď už to vím.
Ale myslela jsem, že to zvládnu. Dostat se do stájí. Osedlat toho hřebce. Na pár hodin zmizet.
Ideální plán, ve kterém nepočítám s takovým temperamentem.
V jednu chvíli cítím sedlo, koňské tělo, mezi stehny. V druhé letím vzduchem.
Ostrá bolest ve spánku. Krev stékající mi po tváři. Oči se mi zavírají únavou. Tělo mám v jednom ohni.
Myslím, že je konec. Nikdo neví, kde jsem. Záchrana nepřijde.
„Isabelle!“
Poslední myšlenka na mužský hlas, než mě obestře milosrdné bezvědomí.
A zubatá se mi směje do tváře.
Ještě není můj čas.