Moje články

Byl to špinavý zadní vchod, a stejně špinavý dvoreček za sucha plný prachu a po dešti bláta. A lecčehos horšího, protože stáda prasat, krav a husí denně procházejících branou se nedržela zpátky. Nebylo tu příliš soukromí, okolo stále běhali lidé nesoucí koše, mísy a vědra všeho možného, štípalo se tu dříví... ale na druhou stranu všichni byli příliš zaměstnaní, než aby věnovali pozornost tomu, co se děje u branky.
Pro novou děvečku to bylo místo, kde na okamžik cítila, že není sama, že jejímu trápení někdo naslouchá, že ji chápe.
Pohleděla nad bránu a tiše povzdechla: "Ó Falado, věrný koni..."

"Od systému pohybů zemských ker až po práva pampelišek!
Rovné šance všem!" hlásal nápis nad řečnickým pultíkem.
Michal to moc nechápal. Bohužel si ale cestou z práce dal s kolegy dvě piva, a tak se cítil příjemně naladěn k diskusi.
"Prosim vás, jaký maj pampelišky práva?" zeptal se upravené ženy v kostýmku.
Pohlédla na něj jako na úplného neandrtálce, ale laskavě vysvětlila:
"Například průměrně čtyři hodiny slunečního svitu denně v letní sezóně, právo využívat větru k šíření semen, právo lákat hmyz a poskytovat mu útulek za účelem opylení..."
"A nedělo by se to tak nějak stejně? I bez vašich vyhlášek?"

Vandrovní tovaryš si znovu navlékl popruhy svého tlumoku a křepce vykročil ze sídelního města. Při troše štěstí bude do týdne na hranicích.
Všechna království, kterými prošel, se sice honosila přízvisky jako "říše, nad kterou slunce nezapadá", ale nakonec slunce zapadlo nad každou. Počet dní strávených na cestách odněkud někam byl vysoký, ale bylo to i tím, že s batohem na zádech začnou nohy bolet dřív, za deště se pochodovat nedá a když si chcete odpracovat nocleh a večeři, nějakou hodinku tím taky strávíte. A vůbec, nač se hnát. Za hranicí bude stejně jen další pidikrálovstvíčko. Půlnoční říše nebo tak nějak.

Víla Amálka vstala za samého rozbřesku. Omyla se v ranní rose, napila se z modrého zvonečku a ochutnala jahodu. Pak tančila tak lehce, že se ani stéblo neohnulo, dokud sluníčko nevypilo rosu.
Osvěžila se nektarem z růže, odpočala si ve stínu. K večeři měla první borůvku.
Na kraji lesa seděly děti.
"Dneska mamka uvaří bramboračku."
My budeme mít čerstvý chleba!"
"To je toho, my koláče."
"Já zase jenom kyselo."
Amálka se dlouze dívala za dětmi, dokud hlasy neztichly. Pak si zhluboka smutně povzdechla a dala se do tance. Tančila, dokud nevyšla první hvězdička, tak lehce, že se ani stéblo neohnulo.

"Víly? Vy že jste víly?" znejistěla Tonička. "Ale jste tak... malí a oškliví."
"No bať," pyšně odvětil Rob Kterýten. "Malý zrovna jako tý pazgřivci křídlatý, ale zadek nakopem i elfákům smradlavým! A že to sou mrchy zákeřný, jen co je pravda. Všicko seberou, zajatce mučej, a eště se tým chudákum hladovejm smějou do ksichtu. A my dokážem bejt taky tak oškliví! Ale máme svů česť, a tak sme milosrdcatý. Enem sem tam kuřacko, tu tam béhovado, co by stejnak scíplo, a slop člověkům beztak škoďá. My sme vznešenej národ Fíglů!"
Tonička tiše uznala, že její měřítko krásy bylo poněkud povrchní.

Vlastně si ani nebyli moc sympatičtí, ale měli toho příliš společného.
A tak se dali dohromady.
Dlouhý míval křeče ve svalech a hypermobilní klouby. A ty zlomeniny - dlouhé kosti prostě nejsou o moc pevnější než krátké.
Širokému se sice do břicha vešlo leccos, ale s nekontrolovatelnou žravostí přicházely klasické civilizační choroby, extrémní překyselení žaludku a o hrozbě vzniku bulimie se nebudeme rozšiřovat. Některé dny bez léků na trávení byly plné bolesti a nepopsatelných zažívacích komplikací.
Bystrozraký trpěl strašlivou migrénou pokaždé, když použil svůj superzrak.
A princ? Drsná doba vyžadovala válečníky, ne nepraktické snílky. Byl to hodný kluk, ale prostě lůzr.

Krtek byl zmatený. Krysa měla těžké období. V jejích básních o řekách a lodích se množily nesouvislé výkřiky, pevnou strukturu vystřídal volný verš, lyrické obrazy nahradily úzkostné výlevy duše. Spala v roztrhaných přikrývkách na podlaze, rozbíjela porcelán.
Cítil, že Krysa po něčem touží, a snažil se pomoci. Sám připravil piknikový košík, dovesloval až k ostrohu a prostřel, zatímco Krysa neklidně posedávala opodál.
Pak přeběhla přes prostřený ubrus, popadla sendvič a lahev vína a zmizela v Divokém lese.
Krtek věděl, že tam žijí Lasičky, Tchoři a Lišky. "Správní hoši, jen se občas zapomenou," říkala Krysa kdysi.
Doufal, že to Krysu přejde.

Skromně zařízený, ale útulný salon zvučel tlumenou konverzací, dámy posedávaly na pohovkách a židličkách se šálky čaje a jablečným koláčem.
"Nemohla jsem to tak nechat, Serafíno, taková neúcta, trapné výmluvy... protože nemají dost zlatých talířů, považ! Jako by nebylo jedno, na co nám ten dort položí! Prostě jsem jim nepřipadala dost dobrá."
"Ale jistě, Rosalíno, to naprosto chápu. A stejně všechno nakonec dobře dopadne, však toho prince, co si ji má vzít, jsi zařídila už dávno. Ale jedno mi nedá, proč ty růže, když se píchla o vřetánko a ne o trn?"
"Přece proto, že ty moje jsou obzvlášť krásné..."

Lidské boty zadusaly a na skupinku brouků v nízké trávě dopadla hromada trnitých větví. Vylezli a oprášili se. Nikomu se nic nestalo, jen...
"Pytlíku, máš v zádech zabodnutý trn!"
"Já? Trn... Áááá! strašlivý velký trn! To je bolest, to je bolest! Umírám, já umírám, jako nožem, jako dýkou skolen! Svůj majetek odkazuju Ferdovi! Měl jsem vás rád! Ááááá, umírám!" hystericky vykřikoval Pytlík, chaoticky pobíhal a lomil rukama.
Broučci ho se zájmem sledovali a skupinka mravenců chroupala zrnka cukru z kolujícího sáčku.
"Necháme ho ještě chvíli pobíhat, a pak mu vysvětlíme, že se mu ten trn zaseknul jen do batohu, jo?"

"Má namířeno ještě daleko?"
Jó, kamaráde, tak to bych taky rád věděl."
Oba cestovatelé pohodlně usazeni žvýkali stéblo trávy, zatímco vzduch kolem jejich uší svištěl.
"A bude tam dobrý jídlo?"
"Hele, zatím jsme nikde nehladověli. A kdyby něco, máme sušený zásoby."
"Když já radši čerstvý. "
"Co by za suchý v Africe dali."
"Ale v Africe si pamatuju prales plnej banánů a dalších lahodných plodů. A bambusový výhonky. O kokosech nemluvě."
"Myslel jsem Saharu, čudlo."
"Neřikej mi jako rybě, připomene mi to Třeboň a stejská se mi. A potřebuju čůrat. Kdy už zastaví?"
Klobouk kouzelníka Pokustóna se měkce snesl do podrostu.

"Honzo! Slez z tý zatracený pece a pomoz se senem!" zařval napůl zoufale táta. Svého syna měl rád, ale poslední dobou ho nechápal. Nebýval nikdy líný! Teď pořád někde posedává, tupě kouká, a na všechno valí oči, jako kdyby do pěti neuměl napočítat. Co z toho kluka bude?
Místo sena čte nějakej zen.
Když Honza usekal hlavy sedmihlavému drakovi, vysvětlil princezně, že si musí odpočinout - že je unavený. Pak si sedl do trávy a zahloubal se do meditace.
Koneckonců, kdyby poslední dobu netrénoval soustředěné spočívání, nevyprazdňoval pravidelně svou mysl a nestudoval moudrost samurajů, byl by z něj teď chladnoucí škvarek.

"Doopravdy, pane. Máte nádhernou pleš, je dokonale oblá, hladká a symetrická, radost pohledět!" prohlásil ten cizí muž.
Bývalý kapitán pirátů a rudovlasý monarcha, teď anonymní občan, vzhlédl velmi nedůvěřivě. Po tolika letech lhaní všem okolo i sobě bylo divné slyšet upřímný hlas. A zrovna v oblasti pro něj tak citlivé.
Možná mám šanci začít nový život, teď a tady. Král Jakubák je mrtev; ať tedy žije prostý, neznámý občan, člen spolku plešatých, pomyslel si, když se slzami v očích házel do řeky všechny své nádherné paruky.
Sbohem, moje malé lhářky. Štěstí jste mi nepřinesly. Snad to dokáže má dokonalá pleš.

"Jeníku, drobečky? Bude to k něčemu?"
"Máš snad něco jinýho, ségra?"
...
"No moc se mi to nelíbí. Kdo ví, jakej úchyl v tý chaloupce bude bydlet."
"No a kde chceš dneska spát, ségra? A co budeš tady v lese asi jíst?"
...
"Perník? Jéňo, to je divný. Kdo si tak asi postaví barák z perníku? A co bude říkat, až si všimne, že jsme mu sežrali kus střechy?"
"Hele, to už budem za horama. A vůbec, já hlady šilhám."
...
"Ježiš já se z tebe zbláznim! Kam nás dovedly ty tvý slavný nápady? Do kanibalskýho špajzu!"
"Hele, Máňo, to zmáknem. Důvěřuj veliteli."

Možná vám připadlo zvláštní, že se pouhým přehozením oslí kůže přes ramena změnila krásná dívka v obludu. Vždyť ruce, které vykonávaly nejhrubší práce, byly stejně štíhlé a křehké jako ruce princezny. Postava, i pod chlupatou slupkou, byla útlá a svižná. Hlas sladký a zpěvný. To nikoho ani na okamžik nenapadlo přemýšlet, co je vespod?
Inu, nenapadlo. Princeznu v kůži si totiž nikdo moc neprohlížel. Co víc, nikdo se k ní radši ani nepřiblížil, když nemusel.
Kůže totiž nebyla vyčiněna - po porážce vlastně nestihla ani uschnout. A uvědomte si, jak taková nesprávně ošetřená kůže několik týdnů mrtvého starého osla musí páchnout...

"Řezbář ji ze dřeva stvořil, krejčí šaty přioděl, pěvec řeči naučil. Komu má tedy patřit?"
Kráska se bez úsměvu dívala za obzor. Jí se nikdo nezeptal.
Stejně nevěděla co říct a jak. Že není stará den, ale devadesát let. Že ji nemuseli tvořit, protože jak ze semínka vyklíčila sazenička, byl zázrak nad zázraky. Nepotřebovala hrubou kytlici, každé jaro se odívala zeleným, medem vonícím krajkovím. Nepotřebovala slova, ve vánku zpívala tisíce písní a vyprávěla tisíce příběhů, které ptáci přinesli ze světa. A sekera jí nepřinesla život, jen bolest a utrpení.
Chvíli poslouchala rozhádané muže. Pak prostě vstala a odešla do polí.

Kráska poslouchala bezduché tlachání sester a švagrů a pozorovala otce. Usmíval se v houpacím křesle a viděl opět jen, co sám chtěl. Bylo jí z toho zle. Zase se nechal oblafnout, a příště uvěří zas... přitom by tu dávno nebyl, nebýt Zvířete.
Zvíře bylo děsivé, nevyzpytatelné a mírně nechutné, ale nikdy neporušilo dané slovo. Bylo v právu. Z těch pěti se jí dělalo zle. Ze sebe samé taky. Z vlastní falše.
Rozhodla se.
Tiše vyklouzla ke stájím.
Zvíře bylo z jejího návratu pateticky šťastné a trochu si slintalo na náprsenku. Potlačila lehkou nevolnost a přiměla se k vlídnému úsměvu. Navždycky.

"Sinane! Sinane, je další ráno! Vykoukni z okna!" volali ptáci. Sinan ze silných paží setřásl ranní chlad a vyskočil až k zamřížovanému okénku. Viděl jen modrou oblohu a ptáky, nic jiného, i koruny stromů byly příliš nízko, aby je zahlédl, byť je právě slyšel šumět v jitřním vánku. Už za chvíli půjdou kolem těžké kroky jeho utrápeného otce, který Sinana dávno přestal hledat. Už za pár hodin budou pískovými cestičkami cupitat křehké nožky Halide, dcery sultánovy. Bude-li vzduch ještě svěží, posadí se Halide v besídce a bude zpívat zasněné písně o lásce, která zmizela v dáli, ale jednou se vrátí.

Muf Supermuf popotáhl, otřel si ze sametových tváří slzy a vypnul promítačku. Chudák malej nepochopenej, chtěl jen trochu toho domácího tepla, zájmu a péče. Jako já. Co je na tom zlého, chtít být nejlepší a hvězda? Tenhle filmový pás už byl skoro prodřený, bude si muset v archivu čmajznout další kopii.
Pečlivě zamkl tajnou schránku s filmem i své tajné doupě. Na tyhle filmové večery nesmí nikdo přijít. Ani na největšího hrdinu Mufových snů. Toho, který byl vyhozen snad stokrát a vždycky se vrátil.
Ubohý, nepochopený havran. Ale nikdy, nikdy to nevzdává! Ať si Jů, Hele, Štaflík a Špagetka trhnou.

Byli jsme v cíli.
Dokázali jsme to.
Byli jsme plni osvobozujícího pocitu. Cítili jsme se silní a neporazitelní.
Viděli jsme, co na světě jen velmi málo lidí.
Některým z nás se za ňadry probudil tak dlouho potlačovaný duch národa a vyznávali se, že právě teď, na konci naší předlouhé cesty, se cítí být o to více Čechy. A ta hrdost národní, tolik vzácná a potřebná ve všech těžkých dobách, nás stmelila znovu, i když jsme věděli, že nás ještě nejedna strázeň osudu čeká v budoucnosti.
Jenom Frištenský prohlásil, že když to srovná s tím výletem na Kokořín, tak nic moc.

Pro pana Pumpu byla rodná hrouda víc než jenom terminus technicus pro pár hektarů obyvatelného prostoru. Byla to krev jeho krve, tělo jeho těla, potažmo tělo všech ostatních golemů stejného původu. Pokaždé, když se rozbil na novém místě a slepili jej novým jílem, nasál s ním trochu genia loci toho místa.
Proto se ho velice dotklo, když se dozvěděl, že kdesi na dálných stepích nějakým rudochům (asi vysoký obsah železa) prý národ přezdívaný bledé tváře (a tohle bude kaolín) berou jejich půdu, orají ji, pokrývají ji spletí vlakových kolejí a betonovou slupkou.
V tom roce Apači kolonizátory z území vytlačili.

"Růže, růže růžová
sedmitečku chová,
sedmitečka se v té kráse
vyspí do růžova," recitovalo culíkaté děvčátko, a tetičky zatleskaly.
Houbeles, pomyslela si beruška, která si právě dobývala chléb svůj vezdejší na jedné ze zmíněných rostlin, konkrétně druhu rosa centifolia. Ti lidé toho zase ví. Oni možná lezou pod zem kutat uhlí a další suroviny, ale taky tam nebydlí. Ani si to nepochvalujou, jak je tam krásně tma a konstantní teplota. Je to práce, nic víc!
Růže jsou sice cenným lovištěm mšic, ale kdo by v tom smradu proboha mohl spát?
A odletěla se vyspat do své útulné díry vedle kompostu.

Začalo to dírami v záhonech. Pú s kamarády hledali poklad. Králíček si pachatele zapsal na černou listinu.
Pak se Pú stavil na návštěvu a vyjedl všechny zásoby, od chleba až po kondenzované mléko, o medu nemluvě.
Pak si Pú přišel med půjčit, tedy spíš "půjčit", protože mu, ehm, došel.
A nakonec Pú med donesl. Že prý na oplátku. Trval na tom, že ho vlastnoručně uloží do skladu.
Když dával svůj dárek na medovou polici (která visela nad policí se smíšenými suchými plody, policí mrkvovou a policí ředkvovou), vzrušením uklouzl a strhl ji. Med byl všude.
Králíčkovi se zatmělo před oč...

Tomuhle bubákovi se nedařilo. A přitom chtěl tak málo, trochu postrašit, olíznout výhonky čerstvého děsu zpod postýlky... netušil, kam leze.
Byly to TY DĚTI.
Kdyby mu zbyla špetka rozumu, plakal by; ale kdoví kde už byl rozum, když se svíjel ve smrtelné existenciální křeči.
Jsem, když mě svět nevidí? Nemohu ven! Je svět, když ho nevidím?
Okolo něj byla bleděmodrá huňatá hrůza a žáby ve fraku s deštníčky.
Každý přece ví, že žáby na suchu umírají.
Každý ví, že schováte-li se pod deku, bubák si myslí, že neexistujete.
A schováte-li pod deku bubáka... to vědí jen ony.
Děti slečny Zuzany.

"Píši vám pět, žáku Bajzo, a pro příště si hleďte raději úloh, než bezcílných toulek a rvaček s uličníky z okolí," pravil pan učitel, pročež jsem se velice zastyděl. Umínil jsem si, že se polepším, a nebudu už se kamarádit se Zilvarem Josefem, neboť to on to celé spunktoval, a nikdy bych se nepral, kdyby on zrádně nepřeběhl k Habrovákům, sketa skeťácká.
Cestou domů mně Kemlink Eda vysvětlil, jak ten příklad počítat. Eda jest na počty velice chytrý.
Pak jsem vymyslel důmyslný plán, jak doma říci o té pětce: zítra se nechám vyvolat, dostanu jedničku, a z pětky bude trojka.

John Haddock odložil housle a poslouchal. Už to začíná, jsou tady. U vchodu zahlédl hemžení a i přes halas sálu zaslechl afektované výkřiky.
John byl vysloužilec, člen merytonského orchestru, a jako bývalý voják ten jev uměl pojmenovat: invaze. Rychlá, dokonalá. Když dámy Bennettovy vstoupily kamkoliv, okamžitě ovládly prostor.
Nebylo to jen jejich počtem, spíš rozložením sil.
Hašteřivé matróny besedovaly s paní matkou, bláznivky a lehkomyslní chlapci s nejmladšími, upjatí mravokárci oceňovali Mary, milovníci jiskřivého vtipu se shlukovali kolem Elizabeth, a kdo zatím odolal, toho fatálně smetla nevtíravá laskavost a zářivé úsměvy Jane.
Rodina Bennetova byla prostě z vojenského hlediska neporazitelná.

Nad Picimberkem je stráň, na ní křoví. Uprostřed sedí pštros s nepštrosí hlavou.
"Bílý duch a mraky much,
tisíc svíček, čertův strýček,
bodláky a trní,
ať se mi to splní!" ozve se, a místo pštrosa je opice. Drbe se na divné hlavě a civí do země.
"Trefné," ozve se. "Říkáš zaklínadlo pořád dokola, místo abys přemýšlel, co je špatně," říká vrána.
"Ahoj, Šancavo," nadechl se Smítko, ale vrána hned: "Víš, že ti ho nesmím zopakovat. Proč tu hlavu nepoužiješ, když už ti zůstala?"
Smítko viděl, že když se přestane opičit a začne myslet, může z něj být konečně opravdová opice.

Byla jedna krysí rodinka, sídlila ve stoce poblíž hypermarketu. Žili šťastně a v takovém dostatku, že občas zbylými rohlíky krmili bezdomovce. I ta boží hovada musejí jíst, nejen my, říkala mamka krysa.
Jednou děti vedle kontejneru našly krabici. Zavolaly životem ošlehaného strýčka potkana, který utekl z laboratoře a od té doby přežil překousání kabelu vysokého napětí i výplach trubek v řeznictví. Talon mlsal místo bonbónů.
Strýc krabici odborně otevřel, byly v ní výrobní párky. "Toho se nedotýkejte, děti! Maso v tom není a po sóje míváte nadýmání." A tak párky nechali bezdomovcům.
Poučení:
Ani krysy nejsou taková prasata jako lidi.

Kyoko se dívala z okna svého podnájmu. Všude kolem byly nízké domky s krámkem v přízemí, až daleko za nimi tušila vznosné mrakodrapy, a na nebi nebylo vidět jedinou hvězdu - jejich svit skrylo věčné světlo Tokia.
Tokio nikdy neusíná. Nic tu není pevné, nic není stálé. Jeden den jsi bezejmenná prodavačka hamburgerů, zítra tvoje jméno tisknou na plakátech, a hned nato zase zametáš kanceláře.
Bylo to vzrušující, ale nejisté.
Někdy se jí zastesklo po Kjótu. Tam mělo všechno pevný a neměnný řád.
Škola, čajový obřad, větrání futonů, vzorek na kimonu.
Předem určená budoucnost.
Ne. To už nikdy.
Tokio je život.

Prala se s ledovými vlnami, které jí nemilosrdně smýkaly. Nebylo to snadné - v jedné tlapce pevně svírala svou kabelku. Byla si jistá, že bez kabelky by byla ztracena, i kdyby se jí nakrásně podařilo dostat na souš. Plavala dobře, ale brzo začala ztrácet síly.
Náhle ucítila pevný stisk. Instinktivně kolem sebe začala kopat, ale stisk nepolevoval, někdo ji chytil pod rameny a vlekl vodou.
Už si byla jistá, že TO JE ONO: právě zažívá Dobrodružství.
Když ji neznámý zachránce vynesl v náručí na pláž, odhadla i v šeru, že je to urostlý muminek, a přemýšlela, jestli pudřenka z kabelky neuplavala.

Sbírání otisků, no dobře. Zvukové nahrávky, rozbory krve, dešifrování zpráv, soudní znalci, psychologové, psychiatři... jako by nebylo dost patologů. Dokonce i grafologové. Můj ty smutku, a ta hora papírů, kterou pro to všechno člověk musí vyplnit. Tomu všemu se říká nové metody. Obvykle fungují, jak by ne. Když už do něčeho vložíte tolik energie a peněz, mělo by to fungovat.
Penzista Mrázek si povzdechl. Dával přednost staré metodě. Obhlédnete místo činu, zapátráte v paměti, kdo, a dojdete si pro něj domů nebo do oblíbeného lokálu.
Mrázka těšilo, že je se svou metodou pořád statisticky úspěšnější než mladé kádry pátracího oddělení.

Salónem se ozývalo pouze šustění stránek a znuděné vzdechy sira Waltera, když stále znovu v novinách nenacházel žádnou zprávu, která by mu svým významem rozjasnila dnešní uplakaný den. Do hrobového ticha se ozvalo lehké křupnutí. A znovu. A zase.
Anna vzhlédla od rozečtené knihy.
Elizabeth lovila v misce s bonbóny. Dnes měla oříšky v karamelu. Elizabeth si na pamlsky potrpěla. Nutno říci, že si potrpěla i na hezké zuby, a tak spotřebovala každý měsíc spoustu mentolového zubního prášku.
Křupání znělo salónem s železnou pravidelností. Anna s povzdechem zavřela knihu, na niž se nemohla soustředit, a přitáhla si šití.
Zlatý marcipán.

Vstupovat do kolejiště jest osobám nepovolaným zakázáno. Saturnin toto pravidlo pochopitelně dobře zná, a tabulku se zmíněným nápisem má myslím velice rád. Představuje pro něj výzvu. Ještě raději než výstražné tabulky má Saturnin totiž vymýšlení způsobů, jak je obejít, pokud možno aniž by porušil uvedené nařízení. Každý jiný by počkal, až se personál nádraží nebude dívat, a prostě by přeběhl. Saturnin si ale vždycky volí jízdu po vedlejší koleji. V praxi to znamená, že se nějakým krkolomným způsobem stane osobou povolanou.
Natrhání květin rostoucích za kolejištěm v jeho podání zahrnovalo obstarání nádražácké uniformy, chlebů se salámem a bandasky bílé kávy.

Za devatero horami, za sedmero řekami, tam to začalo. Skandál, věštby, kletba. Šestnáct let pokusů kletbu zvrátit - králové nebývají praktičtí. Tak se bodla se o trn a usnula. Byla by spala sto let, protože...
Desítky urozených mužů se pokoušely království osvobodit. Selhali.
Protože když se prosekali k věži, zjistili, že nedobytná vrata jsou nedobytná.
No a pak přijel ten princ, co se stavil u nás v hospodě, takovej skromnej chlapec, žádnej namyšlenej floutek.
To by byl král, řekli jsme si.
Tak jsem mu nabídl pomoc. Konec konců, to já jsem dělal ten zámek, co si na něm všichni vylámali zuby.

Tonička věděla, že existují různé zkratky, kterými většinou bohatí lidé naznačují druhým, co mají udělat ve společenském styku s nimi, jak se kam obléci a podobně. Například PT jako Pleno Titulo, když se vám nechce vypisovat s tituly všech lidí, kteří mají přijít na vaši zahradní slavnost. Nebo RPSV, když máte na pozvánku písemně odpovědět. Tuhle zkratku ale neznala a musela si ji dohledat. Podle knihy ji používali bohatí páni, aby sdělili otrokům nové pracovní pokyny. Tonička si myslela, že hvízdnout by bylo rychlejší, ale páni mívají divné zvyky. Zkratku prý vyřezávali nad vrata čeledníku.
"Popletení Idioti, Fakt Kmitejte! Amen."

"... a pak se mě úplně bezostyšně zeptal, jestli bych se s ním nechtěla třít!"
Všechny naslouchající dámy trochu pohoršeně a trochu závistivě vypustily bublinu.
"No to víte, já mu dala! Milý pane, povídám mu, já nezakládám nové generace jen tak s nějakým hej počkej! Máte vy vůbec pořádnou sasanku? Nemáte, a hned byste se vtíral! No ten švihal ploutví, to vám řeknu!"
"Marlin sasanku má," poznamenala významně ta buclatá a upovídaná. "Kohopak ten asi pozve na romantickou večeři?"
"Ách, Marlin! Toho bych brala i bez sasanky..."
"Cooo?"
"Huš! Takové nesmysly. Dejte na mě, dámy, muž bez slušné sasanky nemá perspektivu."

"Salsooo!"
Hrabě Teleke z Tölöke se zhroutil v záchvatu nevýslovného bolu, a byť to byl bol velmi okázalý a teatrální, byla to dobře odvedená práce. Jeho sluha trpělivě nesl s ním ono břímě lásky, jež musela skončit ach, příliš brzy.
Ano, takhle se zachovává styl, pomyslela si obdivně Salsa Verde, a pohodlněji se opřela na svém obláčky vystlaném divanu.
Ale co to? On nehodlá zemřít spolu s mou památkou? Odporný, přízemní pokrytec. Musela uznat, že Robert Gorcz z Gorcsény byl sice cynický padouch a k jejím fyzickým ostatkům měl pramálo úcty, ale dokázal pochopit to hlavní: dokonalost umění je nesmrtelná.

"Tak, Bobku, co bude k snídani?"
"Nevím, Bobe, v klobouku nic nebylo."
Bob sáhl pro prasátko, zatřásl s ním, a když nic nezacinkalo, povzdechl. "V bance už taky nic nemáme. Něco jsme prohýřili na cestách a o zbytek se postaraly bankovní poplatky."
"Bobíčku, to už nemáme ani honorář, co jsme od spořitelny dostali za propagaci?"
"Ani ká, parde. Kdeže loňské sněhy jsou," odtušil Bob chmurně.
"Mrchy nenažraný. Tý, Bobe, já mám nápad. Zkusil bys to v reklamě znova?"
"Bude to slušnej džob?"
"Přímo věc cti, kamaráde, představ si titulky: Vadí vám bankovní poplatky? Už i Bob a Bobek změnili banku!"

"No a ten mi na oplátku nabídl jehlu. A tu jehlu ti, Boženko, tady nesu."
Boženka se zhluboka nadechla.
Na jednu stranu, mohla jsem mít hroudu zlata, žít napořád v dostatku.
Na druhou stranu, kdyby ji muž šel prodat...
První varianta: klenotník by ho podezříval z krádeže. Zavřeli by ho a pomoci se nevolník nedovolá.
Druhá varianta: klenotník by mu nějaké peníze přece dal. Muž by se stavil v hospodě, všechny pohostil. Většinu peněz by utratil, a o zbytek by ho, opilce důvěřivého, nějací dobráci okradli cestou domů.
Je střízlivý, zdravý a nese drobný dárek. To je dobrý scénář, ne?