Moje články

Stačil jeden pohled na ni a věděla, že z nich budou sokyně na život a na smrt. Byla mladá, okouzlující, krásná. Byla neustále středem pozornosti, mile se na všechny usmívala, davy ji zbožňovaly. Byla zkrátka vším, čím chtěla být ve svých očích ona sama.

Nemohla si ale dovolit inzerovat své pocity na odiv celému království. Trpkou závist by z jejích očí a nuceného úsměvu vyčetl i ten největší negramota.

Proto se rozhodla, že se z nich navzdory osudu stanou přítelkyně. Dá lidem ideální vztah macechy a nevlastní dcery. A pak se uvidí, jestli se náhodou nestane nějaká ta nešťastná nehoda.

Byl to zásnubní dar od jejího nastávajícího. Myslela si, že je to zrcadlo jako každé jiné. Cítila, jak se jí natahuje kůže na zjizvených kloubech, když zatínala pěst a už už se rozpřahovala, aby ho poslala do zrcadlového nebe ke všem svým předchůdcům. V tu chvíli se ale její odraz pohnul nezávisle na ní.

„Nedělejte to.“

Nebyl to její hlas, ale přesto vycházel z jejích úst. Nebylo to zrcadlo. Personalizované interaktivní rozhraní.

„Můžu vám pomoci.“

Zaváhala.

„Vím, co se stalo předešlým dvěma královnám. Když mě vyslechnete, neskončíte jako ony.“

Člověk byl ale neměl věřit svému druhému já. Nebo snad ano?

Královský palác minulý týden ohlásil, že se Jeho Veličenstvo zasnoubilo. Opět.

Dvě královny nám nestačily; do třetice všeho dobrého!

Můžeme králi přát štěstí, ale spíše se modleme za jeho nebohou nastávající. Třeba se na rozdíl od svých dvou předchůdkyň dožije stáří a my nebudeme muset ze svých daní platit čtvrtou královskou veselku.

Úmrtí předešlých dvou královských manželek palác nikdy dostatečně nevysvětlil. V následujících několika podcastech nahlédneme za závoj lží. Pravda se skrývá pod pozlátkem, ale my samozřejmě víme, jak hluboko je třeba kopat, abychom vytáhli na světlo vše, co se snaží královská kancelář zahladit. Fakta se nedají zkreslit! Pravda zvítězí!

„Probuď ji,“ přikázal jí Prince.

„Nebude to tak jednoduché, jak si myslíš,“ odpověděla Doktorka. Vrátili se s tím nečekaným suvenýrem na stanici sotva před pár hodinami, a on už po ní chtěl zázraky. „Musím být zatraceně opatrná, jestli ji mám z toho dostat živou.“ Jestli ještě žije.

„Proč?“ zeptal se tiše z kouta ošetřovny Pátrač.

„Není to nejlepší hibernační jednotka v galaxii. Tohle si dnes můžeš pořídit za pár šupů. Tenkrát se do nich neinvestovalo tolik, kolik by mělo, hlavní byl odbyt. Tahle je v obzvlášť špatném stavu.“ Odmlčela se. „Ale co bychom chtěli, když je tři sta let stará?“

Stačil mu jeden pohled na ni a věděl, že už z ní nikdy nechce spustit oči. Byla to nejkrásnější žena v celé galaxii. Vlasy měla tmavší než hlubiny černé díry, pleť bledou jako ledové prstence obíhající jeho domovský svět, rty červenější než povrch rudého obra. Napadlo ho, že se možná narodila proto, aby byla krásná. Jako by ji vymodeloval mistr sochař a ona rozbila své sádrové vězení. Jako by se prodrala na svět z malířova plátna. Jako by se zhmotnila z tónů nebeské symfonie.

Ona naopak ráda rozbíjela zrcadla a schovávala se za závoje, aby mohla svému krásnému prokletí uniknout.

Procházet lodí bylo jako navštívit muzeum, jako proskočit oknem do minulosti. Museli však našlapovat opatrně, protože našli zcela výjimečný exponát. Všichni čtyři se kolem něj shlukli.

SVB, stálo na boku hibernační jednotky. Pátrač dlaní setřel špínu z okýnka na horní straně. Uvnitř ležela mladá žena. Se zatajeným dechem se po sobě podívali. Stáli nad ní jako pozůstalí nad rakví.

„Vezmeme ji s sebou na povrch,“ rozhodl Prince, vedoucí výpravy.

„Ale...“ začal namítat Hledač, Prince ho však umlčel.

Ať už to ona neznámá zamýšlela či nikoli, jejím údělem teď bylo býti zachráněna. K ženě z královské krve se to koneckonců hodí.

Neboj se stínů, napínej sluch

Není to strašidlo, není to duch

Mrk, mrk, mrk!

Je to jen smrk

A hned vedle?

To je zase jedle

Naslouchač na své domovské planetě vyrůstal v neprostupných horských lesích. Tou krátkou rýmovačkou ho uklidňovala máma, když se zalekl zlověstného stínu větví nebo jejich skřípění ve větru. Od chvíle, kdy se ponořili pod zem, si ji přeříkával jako modlitbu.

Když páčili dveře opuštěné lodi a její železné srdce Naslouchači burácelo v uších, nepřál si nic jiného než vidět stromové velikány svého dětství. Slyšet vichřici v jejich korunách. Cítit vůni pryskyřice. Alespoň na chvilku se nebát.

Prý jsou to místa, kde je předivo reality křehké jako tence vybroušené sklo. Kde se noční můry mezihvězdných pilotů stávají skutečností. Brány do jiných světů. Bezměrné trychtýře zapomnění. Neviditelné pavučiny vesmírných masařek. Obrovští motýli s mlhovinovými křídly, kteří vás vcucnou do svých útrob jako nektar a vyvrhnou vás na druhé straně galaxie. Nebo v jeskyni na odlehlé, zapomenuté planetě.

Když si pilot uvědomil, co se děje, bylo příliš pozdě. Loď už se zapletla do lepkavých úponků, které ji stahovaly do neznáma.

Pomyslel na hibernační jednotku v nákladovém prostoru.

„Omlouvám se,“ zašeptal.

Začal se modlit ke všem bohům; vlastním i cizím.

Byli kilometry hluboko pod povrchem. Obrovský jeskynní komplex, do kterého se provrtali, se jim stal domovem. Pokud nebudou opatrní, stane se jejich hrobem.

„Jsme blízko, cítím to,“ zašeptal Hledač do posvátného ticha dómu.

„Doufám, že máš pravdu,“ zamumlal velitel těžařské jednotky nervózně.

„Uklidni se,“ řekl Pátrač. „Nebo panikař dál, jak chceš. Teď už na tom nesejde.“

Tři členové výpravy se na vteřinu zastavili a nadechli se mrtvého vzduchu. Železo je volalo. Vábilo je svou magnetickou písní do nitra země.

Nebyla to ale rudná žíla, obnažená, věčně krvácející rána planety, kterou jejich instinkty následovaly. Ve skále byla zaklíněná prehistorická vesmírná loď.

Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?
Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.

„… a pak princeznu svým polibkem probudil a žili spolu šťastně až do smrti.“ Když se nadechl, aby vyslovil to poslední a nevyhnutelné kouzelné slovo, přerušil ho nesmělý hlásek z peřin.
„Tati?“
„Ano, zlatíčko?“
„A takhle to vážně bylo?“ pípla dívenka.
Její otec se pousmál. Záleží na tom, čí ruce zasadí do hlíny zrnko pravdy, ze kterého pak vyklíčí příběh. Kdo se o něj potom stará, formuje jej. Ten, kdo pak sladce vonící pohádkovou květinu utrhne, už si jen stěží dokáže představit, co bylo na jejím počátku.
„Rád bych si myslel, že ano.“
Dceru jeho odpověď uspokojila.
Zaklapl ohmatanou knížku. „Konec.“

Zellandina se se strašlivým výkřikem probudila.
Zvedla hlavu a roztřesenýma rukama se dotkla svého obrovského břicha. Dokázala to, byla skutečně vzhůru. Probourala se ze snového pekla. Ani to nejkrutější prokletí nebylo nic ve srovnání s mateřským instinktem, který ji přivedl zpět mezi bdící.
Schvátila ji bolest. Vzduch byl cítit krví, která se jí rozlévala pod pánví.
Než ji začala pohlcovat tma, měla dojem, že vedle sebe někoho zahlédla. Ta osoba na ni něco křičela, ale Dina už ji nedokázala vnímat. Pocítila ale úlevu; někdo se o ty maličké postará.
Umírala s myšlenkou, že se, byť jenom na kratičkou chvíli, zachránila.

Pan Ortega se naposledy zadíval na svůj bývalý domov. Věděl, že na novém kontinentě se jim povede mnohem lépe, přesto se však nemohl ubránit sentimentu. Kdyby tak věděl, že změnou bydliště unikne svým potenciálním vrahům…
Pan Ortega měl ale ještě jedno eso v rukávu. Kromě zbytků královské krve mu v žilách koloval i jistý jed; obojí bylo dědictvím po jeho prapraprapraprababičce. Kdyby o tom zástupci republiky věděli, pravděpodobně by se uchýlili ke staré dobré kulce.
Darovat krev, kterou v nemocnicích rozlévali do těl lidí, kteří vůči tomu jedu na rozdíl od něj nebyli imunní, tedy možná nebyl ten nejlepší nápad.

„Jsem pro, abychom se uchýlili tomuto poněkud nezvyklému řešení a přizvali externí pomoc. Ten muž je eso ve svém oboru. Netradiční zbraně jsou jeho doménou,“ uzavřel svou argumentaci první.
„Neměli bychom ho prostě jenom zastřelit?“ vstoupil do hovoru druhý.
„Příliš nápadné…“ oponoval třetí.
„Každá vražda je nápadná,“ namítl čtvrtý.
První si odkašlal a opět se chytil slova. „Pánové, pánové. Nejde přece tak úplně o vraždu, všechno jsme si přece vysvětlili. Budeme hlasovat. Kdo je pro?“
Z jedenácti rukou se jich zvedlo deset. Druhý se zamračil, ale proti většině nezmohl nic.
První se spokojeně usmál. „Smrt monarchii. Ode dneška až navždy.“

…protože zjevení královského potomka, který má podle nezměněného článku ústavy stále nárok na vládu v této zemi, byť je jeho krev již značně zředěná, by jistě, jak uznáte, mohla dost ošklivým způsobem podrýt Vaši autoritu. Můžete samozřejmě zkusit riskovat to, že blufuju, a dědice jsem si vymyslel, ale stojí Vám to za to? Možná to není jediné eso, které můžu vynést na stůl, ale obviňovat Vás z daňových podvodů je dosti nudné. Za své mlčení bych uvítal drobnou službičku v podobě několika milionů na svém účtu. Věřím, že se dohodneme. Brzy se Vám opět ozvu. S úctou Váš oddaný monarchista.

Když zvedal ze stolu obálku, třásla se mu ruka; tak moc se bál toho, co najde uvnitř, i když to pravděpodobně byla jenom kupa písmen. Po dlouhém váhání ji roztrhl, vytáhl z ní svazek spisů a dal se do čtení.
Když odložil náčrt rodokmenu, útroby se mu sevřely bolestí. Najednou nemohl dýchat, myslet ani existovat. Tak přece to byla pravda. To, za co jeho předchůdci tolik let bojovali, mohlo být najednou zničeno.
Jeho oči zabloudily k jinému listu, který ho trápil ještě víc. Na onom papíru byla spousta slov, ale to nejdůležitější, podpis adresanta, mezi nimi chyběl.
Vážení zástupci republiky…

Žila jednou jedna spanilá princezna. Když dospěla, požádal ji o ruku mocný černokněžník. Ona jej však pro svou pýchu odmítla. Zhrzený nápadník nedokázal unést tíhu jejího odmítnutí a za trest ji proměnil v rostlinu s květy krásnějšími než princezna sama. Všichni se jí však štítili, protože byla uvězněna v těle posetém strašlivými trny. Ona však toužila po lidském kontaktu; chtěla mít někoho nablízku. Pokud o svého člověka přišla, vzala si dalšího. A pak dalšího. A dalšího… Dokud si ve své zakrněné mysli neuvědomila, že musí být chytřejší. V kapse cizince se nechala odvést někam, kde měla najít svůj šťastný konec.

Pan Ortega si prohlížel vpichy na svých předloktích. Začal si svědivé ranky škrábat.
„Nech toho, zůstane ti to!“ napomenula ho naoko přísným hlasem manželka. „Řekneš mi už konečně, kdo tě chtěl prošpikovat? Abych mu to mohla oplatit?“
Usmál se na ni a lehnul si k ní do postele. „Než odjedeme, chci jít darovat krev. Sám doktor mi to před časem navrhnul s tím, že bych byl vhodný dárce, tak jsem byl ještě jednou na vyšetření a odběrech.“
Políbila ho na tvář. „Jsi úžasný.“
„Jenom aby mi to nezůstalo!“
Dloubla do něj loktem. „A jak se cítíš?“
„Nikdy mi nebylo líp.“

Otázky ohledně jejich původu odbývala přísným pohledem a mlčením. Copak jim mohla říct, že je vyrvala z krvácejícího lůna jejich umírající matky, jejíž tělo následně pro bezpečí všech spálila? Zapřísáhla se, že nikdy nevyzradí, co se stalo toho dne, kdy v hlubinách lesa zaslechla ten hrůzostrašný křik.
Dvojčata ukryla na své samotě. Děti, které byly z poloviny předurčené zacházet s mečem, se musely chopit pluhu, aby přežily. Vychovala je dobře. Byly pracovité, čestné. Ať byl jejich otcem kdokoli, byla přesvědčená, že si z něj neodnesly nic, stejně jako jejich děti a děti jejich dětí a všechna pokolení daleko do budoucnosti.

Kolem stolu vládlo hloubavé ticho. Prolomil ho správce pokladny.
„Toto je naše příležitost. Filip je mrtev. Co se Zellandiny týče… jako by byla. Nemůžeme nechat naši zemi chátrat. Poslední léta nebyla šťastná a já už nechci přihlížet nestabilitě. Potřebujeme vůdce, kteří jsou schopní vládnout díky svým schopnostem, ne díky své krvi. Vůdce, kteří zahodí meč a přestanou vést nesmyslné války; místo toho se chopí pluhu a s obyčejnými lidmi povedou tuto zemi dobře a spravedlivě. Nechť si lidé sami zvolí své zástupce. My jim v tom můžeme pomoci.“
Vážně pohlédl na zárodek budoucího parlamentu.
„Smrt monarchii. Od dneška až navždy!“

Ohlédla se zpátky na zkázu, kterou za sebou zanechala. Na zemi ležely studené mrtvoly sedmi slepých kamenných bran, které pokořila, aby unikla ze svého vězení.
Je tahle ta poslední? napadlo ji, když stanula před osmou, ale ihned tu myšlenku zapudila. Totéž si myslela i o těch předešlých.
Vykročila vpřed. Bosou nohou zadusila růžový květ, který jí ležel u nohou.
Rukama rozedřenýma do krve zvedla nad hlavu diamantové kladivo a rozpřáhla se. Vzduch zavibroval a rozezněl se ohlušujícím zpěvem neviditelného zvonu. Kámen pukl. Skrz prasklinu dopadl na její tvář tenký paprsek světla.
Je tohle začátek?
Zellandina se se strašlivým výkřikem probudila.

Nervózně se ošil „Chtěl jste mě vidět?“
Muž zabořený v hlubokém křesle k němu zvedl oči. „Chtěl jsem vidět především výsledky.“
„Postupovali jsme přesně podle plánu!“ bránil se zoufale. „Netušíme, proč to právě na něj nefunguje. Zatím jsme látku podali celkem osmi osobám, ale pouze na sedm z nich měla účinek.“
„Ti mě nezajímají, chci toho osmého.“
„Snažíme se ze všech sil, přísahám. Dokonce jsme podplatili jeho lékaře a –“
Předvolaný byl umlčen a propuštěn důrazným mávnutím ruky.
Na odchodu nestihl zarazit svůj jazyk, i když věděl, že je na nejlepší cestě o něj přijít. „Kdo to vlastně je, ten Ortega?“

Z kamenné desky splývala jako vodopád smuteční říza, do které byla zahalena. Ruce měla založené na hrudi, která se zvedala pravidelným dechem. Vypadala klidně, ale znaveně, bledá jako loňský sníh. Lehce se dotknul jejího kolene, zatřásl ramenem.
Když se skláněl na jejími rty, nepřemýšlel nad tím, jestli je ta nemoc, o které tolikrát slyšel, nakažlivá. Jeho první polibek v životě. Ani se nepohnula.
Začal ze sebe setřepávat nejistotu. Byla tady ona, bezbranná, a on, všemocný. Ještě se rozhlédl kolem sebe, jako by čekal, že mu někdo v tom, co se právě chystal udělat, zabrání.
Však on se to nikdo nedozví.

Do komnaty vešel sluha. Je určitě jedním z nich… „Výsosti, podává se večeře.“
Na chodbě minul mladého lokaje. Jak se na mě díval… On to všechno ví, jemu to poslala!
Zahradník se jednoho dne krále odvážil zeptat, zda by mohl dát do vázy ty tajemné rostliny ze zakázaného skleníku. On něco tuší… Skleník byl následujícího dne srovnán se zemí a květiny v něm spáleny na troud.
Někdo zaklepal na dveře. Takže si pro mě nakonec přišli? Copak to nestačilo? Copak jsem se nezbavil všech důkazů?!
Poslední vodítko se ztratilo v hrozivém požáru, který ukončil půlroční vládu Filipa I., zvaného Šílený.

Nebyl příliš chytrý ani moc pohledný, nebyl zručný, obratný či statečný. Nic z toho nikomu celý jeho život nevadilo, dokud politickou situací v jejich zemi neotřásla sebevražda vládce, zemi nezachvátil chaos a následná chudoba, a on se nestal hladovým krkem a přítěží svým rodičům. Rozhodl se tedy, že zkusí hledat štěstí jinde. Nevěděl však kde, bloudil bez cíle.
Měl pocit, že kolem toho zkrouceného pařezu prošel snad tisíckrát. Nebyla to ale tak docela pravda; hustým porostem problesklo něco bílého, nějaké stavení uprostřed hlubokých lesů.
Zpoza opasku vytáhl dýku a začal se houštím prodírat.
Třeba se tam bude dát něco šlohnout.

… znamená to, že jsem měla pravdu. Připravila jsem Tě o trůn, když jsi byl mladý. Pokud doufáš, že na něj usedneš teď, o mnoho let později, Tvé naděje jsou plané. Jestli teď skutečně spím nekonečným spánkem, pamatuj, že pravda neodešla se mnou. Je vykreslená na několika podobných listech, které, jak věřím, najdou ty správné čtenáře. Nelituji toho, že jsem se obětovala. Mé tělo je aspoň důkazem Tvých činů.
Papír s úhledným rukopisem jeho neteře, která teď, byť stále naživu, spočívala v hrobce uprostřed lesů jeho panství, rozerval na kusy. Její slova v něm však zasela pochybnost, která vzklíčila v podezření.

Všechna jeho slova působila lživě. Jen chabé výmluvy. Měla to tušit. Neměla soudit knihu podle obalu. Za deskami potaženými brokátem se skrýval bestiář oblud s ostrými zuby; za tváří jediného zbývající příbuzného se schovával netvor.
„Takže když se píchnu do prstu, nic se mi nestane, je to tak?“ zeptala se překvapivě pevným hlasem a ukázala na ulomený květ na stonku, který s největší opatrností sebrala ve skleníku ze země.
„Dino,“ promluvil Filip dotčeným hlasem, „copak mi nevěříš?“
Nevěřila. Kromě své kůže protrhla i pavučinu lží, která se kolem ní spoustu let splétala.
Nemyslela si, že pravda může být tak bolestivá.

Odcizený klíč vklouznul do zámku. Dina vešla dovnitř. Měla pocit, že se ocitla v ráji. V posvátné úctě hleděla na květinovou klenbu nad svou hlavou.
Otevřenými dveřmi vletěl dovnitř cvrlikající ptáček. Dinu to rozesmálo. V úleku však vyjekla, když se ptáček zamotal do houští. Přiskočila k tomu místu, aby ho vysvobodila, ale on se větvemi propadl až na zem.
Opatrně ho vzala do dlaní. Viděla, jak se se jeho rumělková náprsenka třepe tlukotem malého srdíčka. Ptáček spal.
A ona si uvědomila, že nebyl jediný. Tíha té možnosti byla zdrcující. Znovu pohlédla vzhůru a napadlo ji, že nikdy neviděla krásnější hrozbu.

Nemohl odvrátit pohled od jejích vytřeštěných očí. Oněměle křičely prosbu beze slov, tiché volání o pomoc, na které měl odpovědět, ale mlčel. Její nehty rozrývaly desku stolu, jak se za každou cenu snažily udržet ve světě bdělých. Víčka začala pomalu klesat – hrůza za nimi však neusínala – než se nakonec zavřela navždy. Hlava se jí bezvládně svezla na prsa. S kovovým řinkotem se z ní zřítila koruna a přes stůl se skutálela do Filipova klína.
Na tuto chvíli se připravoval tvrdých sedmnáct let. Bylo to snazší, než jsem čekal, pomyslel si, když se díval na jednu z dalších obětí záhadné epidemie.

Opřela se do houževnatého těsta, které vzdorovalo jejím dlaním, a nakonec ho porazila. Sladký bochník však zůstal stát před branami rozžhavené pece.
Malíř byl se vznikajícím portrétem spokojen. Jeho ruka se ale zachvěla a štětec rozprsknul barvu na nedokončené mistrovské dílo.
V jarním slunci házel do rybníka oblázky, protože se mu líbilo, jak rozrážejí vodní hladinu. Po chvíli malátnosti ji rozrazilo i jeho tělo.
Nemoc, která se šířila po celém království, nebrala ohled na věk ani původ. Zatímco se její oběti nořily do hlubokého spánku, felčaři nezamhouřili oka. K pravdě, kterou znal jenom jeden muž, se nepřiblížil žádný z nich.

Natáhl ruku a dotknul se hvězdy, která se mu svezla po dlani jako slza. Bílý býk, ze kterého odpadávaly kusy tlejícího masa, mu kapku z dlaně slíznul černým jazykem. Zvíře se následně sesulo k zemi, kde je začal omývat proud času, dokud z něj nezbyla jenom kostra.
Muž sebral jedno z býkových žeber. Chopil se jej jako meče a vydal se vstříc stromům, které natahovaly k nebi své kořeny.
Vůně pětilistých kvítků, které vyrůstaly z jeho těla, mu dodala odvahy.
Je tohle smrt?
Včelařova žena klečela vedle postele svého manžela a úpěnlivě se modlila ke všem existujícím i neexistujícím bohům.

Léta plánování, disciplíny a odříkání nesměla za žádnou cenu přijít vniveč. Domníval se, že svými dosavadními kroky přesně vytyčil budoucnost. Ani by nespočítal, kolikrát si představoval, jak se jí do kůže zabořují trny, jak kolem nich prýští modrá krev.
Až s postupem času si ale uvědomil, že je jeho vize příliš jednoduchá a průhledná; že musí ujít delší a složitější cestu, aby dosáhl kýženého cíle; že trpělivost přináší růže.
„Ráčej vodpustit,“ zahučel falešný žebrák, když vrazil na přelidněném tržišti do náhodného muže. Včelař si později večer pomyslel, že malá ranka na jeho předloktí je od jedné z jeho malých pomocnic.

Dívka obcházela skleník jako šelma, která čeká, až její kořist sleze z úkrytu na stromě. Mohla si pouze představovat, jaké divy se za neprůhledným sklem a zamčenými dveřmi skrývají. Pak si ale všimla, že je jedna z tabulek špatně opískovaná. V záplavě zeleně se skvělo něco růžového.
„Dino! Co jsem ti říkal?“ ozval se za ní ostrý hlas.
„Ale strýčku…“
Filip byl neoblomný. „Tady nemáš co dělat. Možná až budeš starší.“
Teď se to ještě nehodí. Jak by to asi vypadalo, kdyby jediná následnice trůnu zmizela jenom měsíc po svých rodičích?
Dina věděla, že prohrála. Nazítří už skleník hlídaly stráže.

Ze zkoumání dávno mrtvých rostlin ji vyrušilo lehké zaklepání na dveře. Než stačila něco říct, otevřely se a do její komnaty vklouznul první rádce, pravá ruka jejího otce.
„Výsosti…“ začal měkce a ona okamžitě poznala, že je něco špatně. Rádce pokračoval hlasem, který přetékal soucitem, a mluvil o vzdálených mořích, ztroskotání v bouři a smrti, o odkazu, odvaze a státnických povinnostech.
Princezně chvíli trvalo, než si uvědomila, že je v tom příběhu, který si právě vyslechla, ústřední postavou. Herbář jí vypadl z ruky stejně lehce jako vylisovaný kvítek. Zůstala sama s tím největším věnem, jakým se mohla třináctiletá dívka pyšnit.

Do černozemě ulehlo další semínko.
Myslel jste si někdy, že budete celé dny trávit ve skleníku?
„Ani jsem v to nedoufal. Svým způsobem je to však osvěžující.“
Jak se daří vašim rostlinkám?
„Musím přiznat, že zatím ne příliš dobře. Bohužel se mi ještě nepodařilo napodobit prostředí, které by jim svědčilo, určitě jsem však na dobré cestě. Semen ubývá, ale pevně věřím, že jedno z nich bude to pravé.“
Co uděláte, až se vám tu květinu podaří vypěstovat?
„Dám ji své neteři.“
Budoucí král Filip se křivě pousmál nad svými otázkami i odpověďmi, zatímco si do zástěry utíral ruce od hlíny.

Filipa nezajímaly dvě kostry v objetí, které bývaly lidmi, ani ho nepohlcoval strach, kvůli kterému se místní tomuto místu vyhýbali. Pouze zvadle hleděl na mrtvou náruč spleteného proutí, tvora odříznutého od svého pramene, ve kterém nebylo o moc víc života než v oněch nelidech. Neprodíral se však tolik dní tím nejhustším pralesem, aby prohrál a vrátil se bez kýženého úlovku. Když už měl pocit, že se jeho dlaně rozemílají na prach, nahmatal v hlíně to, co hledal.
Držel v ruce plod té neznámé rostliny. Opatrně ho prsty rozloupl. V každém mrňavém zrníčku, které najednou spatřilo světlo světa, viděl nekonečný potenciál.

Havit byl pryč. Stačil jeden pohled a věděla, že její milý je jenom dalším divokým zvířetem s přelámanýma nohama, které už nikdy nevstane. Stále dýchal, ale divoká rostlina se přiživovala na jeho tepajícím srdci. Tak je proklála šípem.
Když Talia ucítila, jak se jí něco omotává kolem kotníku, dovolila se přistoupit blíž a pohladit Havita po tváři. Pak se rozhodla jej následovat.
Zatímco krvácela, hlavou jí probleskla myšlenka, že možná neumírají naposledy. Že skutečně možná zemřou až tehdy, když se z myslí ostatních vytratí poslední vzpomínky na ně. Na rozdíl od jejich první smrti to však nebylo v její moci.

Rok od narození neteře se na Filipa ze zrcadla dívala jeho tvář, ale on měl pocit, že není jeho. Když na něj jednoho rána upřely pohled cizí oči, vyděsil se a utekl sám před sebou.
Útočiště hledal v cizokrajných zemích daleko od domova, kde se jednoho odpoledne skrýval v davu na návsi a naslouchal fantastickému vyprávění tamního blázna.
Druhý Filip, který zadusil svého o něco laskavějšího předchůdce, najednou ucítil, jak mu tajemná rostlina z legendy splétá trnitou korunu.
Po skončení představení přistoupil k muži a vložil muži do rukou tu nejsilnější hnací sílu ze všech; zlatou minci.
„Ukaž mi cestu.“

V místnosti panovalo hutné ticho, které nechtěl nikdo z přítomných prolomit. Vyslovení těžko vyslovitelných pravd však bylo nevyhnutelné.
„Jelikož ten pád nikdo nepřežil, zvyšuje se počet obětí na 153,“ řekl velitel a vzal na sebe tu nelehkou úlohu.
„Výsledky z laborky jsou pozitivní?“
Tázaný strnule přikývl.
„Žebrák v zapadlé uličce, školačka, vrcholový horolezec, teď pilot a s ním letadlo plné lidí…“
„Copak je v tom nějaký vzorec?“
„Nedává to smysl.“
„Už máme ten lék?“
„Kam tím vším míří?“
Zatímco se ostatní utápěli v otázkách, nejmladší z účastníků porady přemýšlel nad tím, kdo z mrtvých byl stéblem sena a kdo jehlou.

Poslovi se podařilo předběhnout první paprsky nového dne. Princ Filip ještě nespal, jako každou noc v posledních měsících, a posla okamžitě přijal.
„Pane, královna porodila dceru,“ informoval ho s úklonou.
Filip víc slyšet nepotřeboval. Mávnutím ruky muže propustil.
Tak přece… Tak přece se zdánlivě neplodné ženě jeho stárnoucího bratra podařilo donosit dítě. Cítil, jak se mu z hlavy zvedá tíha pomyslné koruny, o kterou ho to děcko svým příchodem na svět připravilo.
O té chvíle věděl, že mu ten spratek nebude stát v cestě, i kdyby ho to mělo stát cokoli; všechno zlato z pokladnice, zdraví, veškeré síly, něčí život.