Moje články

Šťouchám do toho, i když bych neměl. Píchám, popichuji, vymačkávám, sleduji tekutinu jak se navaluje do protějšího směru od mého zkoumavého prstu. Ani to nebolí.
Jasně, ruka se na gril prostě nepokládá, ale na chvilku se to přežít dá, skoro je to vlastně i legrace... 177°C a bolest přicházející se zpožděním. Prostě bžunda pro otrlé.
A jako se každý rád rýpe ve strupech, i kdyby to nechtěl přiznat, já si rád hraju s puchýři. Do zemdlení, občas ještě trochu více. Ba, už jsem na ně tak trochu odborníkem, vedu je až na limit a pak trochu dál. Dnes to praskne...

Sedíme naproti sobě a doufáme, že symbolicko gurmetský experiment nás nenakope do našich ochablých pozadí. Přemýšlím o tom, nakolik řídký bude můj guláš, přeci jen ho tady nemohou nechat uležet a já mnohem radši hustý. Nemluvě o tom pajšlu, kéž bych se tak v opilosti nerozhodoval pro takové blbosti.
Nervózně sedíme, já, rozmazlený a vybíravý a on, prosluslý masožrout. Napětím nedýšeme a pozorujeme zvolna se sunoucího číšníka. Je to ten náš, s přiblblým úsměvem a pornoknírem. Upiju z červeného a snažím se nepotit. Položí talíře na stůl a odměřeným hlasem povídá: "Dětská porce květákového mozečku a dvojitá srdíčkového guláše pánové."

Olizoval jí tváře, hladké, mírně slané potem. Olízal ji do sucha a pak ji hravě hryznul do nosu, řka "ham, ham". Měkký, poddajný, bylo to fajn.
Co dál? Svázal ji ruce za zády a spoutal nohy.
Uhryznout ucho bylo těžší než čekal, naštěstí byla omráčena. První kapky krve mu ulpěly na rtech, olízl se a jal se pustit do chutnějších soust. Nosy měl nejradši. A tak hryzal a hryzal, až zbyla jenom kost.
Dalo to práci, posílit čelisti, aby zvládly rvát živé svaly, ale stálo to za to. Oči nechal, nikdy mu nechutnaly. Vstal, ubrouskem se utřel a řekl "mňam".

A tak se houpal a visel. Do propasti koukal. Propast zírala zpět. Zachycené kalhoty pomalu praskaly. Hlavou mu toho moc neběželo, kromě občasného vystrašeného upísknutí.
"Ahoj" řekla propast. Odpověděl na pozdrav. "Nechceš se přeci jenom pustit? Já tě pak vyplivnu a budeš v pořádku..."
I šílenství je stav mysli, a stále preferovaný před žádným stavem. Dále tedy odpovídal, beztak nebyl okolo nikdo kdo by ho slyšel.
"A jakou mám záruku, že to splníš?" "Inu, žádnou, ale Pascal by ti určitě vysvětlil, že je lepší věčně vyhrát než věčně prohrát."
Ještě chvíli přemýšlel, poté povolil svaly ve zpocených rukou.
Nevyplivla ho.

První kule zasáhla cíl a padl k zemi. Zbývá šest. Přehraboval se v kapse až jednu vytáhl. Byla mírně zploštělá, ale cíli by posloužit měla. Nacpal svoji velkorážní sloní pušku prachem, nabil a čekal na dalšího plíživce, který si pro něj šel. Věděl že nemůže vyhrát, ale musel se snažit. Jako člen armády jejího veličenstva nemohl padnout bez boje. Vystřelil, trefil. Čtyři, pět, šest. Nabil, zabil. S každou další vystřelenou kulí a zabitým nepřítelem se zdál šepot nablýskaného bajonetu silnější a lákavější. Nemohl uhnout. Když mu došly náboje, nalehl na něj s vědomím, že se snajpry se nikdy nezachází lidsky.

[drab-uhl],podst. jm., slov. drabblovat, popř. drabblit, mn. č. drabbly, drabble, též drabblata.
Znamená protáhnout vlhkým, zamáčet, tahat blátem. Pochází pravděpodobně ze středokontemporární komiky, vyskytuje se především ve velkých červených knihách. Často zneužíváno k výše zmíněnému protahování blátem, především u slov, obvykle prózy. Výskyty spíše na internetu, obvykle pásáno mladšími ročníky, v ojedinělých případech pod pery scifi a fantasy pisatelů.
Nejčastěji obsahuje směs představ o cizích světech a narativech na relativně malém prostoru, někteří ho přirovnávají k prozaickému haiku, ale Bůh jim odpustí, neboť nevědí o čem mluví.
Řemeslně je určeno k otestování autorské stručnosti a anekdotických schopností.
Very drab.

Myslel jsem si že vypučím nad bahna, vylétnu nad mraky, dobudu vesmír a budu zpívat písně kosmické. Alespoň chvíli jsem si to myslel, pak jsem narazil na ty mříže a jak praštěný motýl se pomalu snesl zpátky na zem. Je tu teplo a smrádek, nikoliv nuda. Jsou to ty malé věci, co mě udržují pobaveného a zaujatého.
Každý má snad doby snivé, plné iluzí a předsevzetí. Doby, kdy je sám sobě ještě hrdinou nad kterým není potřeba zoufat nebo ohrnout nos. No, zkušenost, jak ukázal Blake, nakonec skolí mnohé, ba většinu... Ovšem ty které baví vědět, si to beztak užijí.

Dnes odpovídáme na další z vašich hloupých otázek. Ptáte se, zda pláčí piráti rum. Nuž, je poměrně očividné, že motivace k této otázce pravděpodobně pochází z faktu, že Stalin jako Rus pláče vodku.
Už na první pohled je tedy jasné, že piráti rum plakat nemohou, a to především proto, že národnost i funkce piráta se mění podle oblasti a doby, ve kterých pirátí. Takoví piráti silnic nepláčou, kromě chvíle kdy dostanou pokutu, to by si před policistou nedovolili ovšem, plakat alkohol. Somálští piráti tak maximálně kerosinový dryák. A piráti počítačoví mountain dew. Piráti nepláčí rum, ovšem pijí grog proti kurdějím.

Profylaktika, hysterektomie, vasektomie, HA (ha!)... Všudypřítomná vystresovaná neplodnost neproduktivního samce ubitého údery deky všednosti. Vyšší, novější formy únavy, poruchy a rozrušená psýcha. Devadesát devět problémů na každé straně, a žádný z nich není fena.
Dříve zábava a východisko z nudy. Dnes mi čím dál tím více připadá, že se to u mnohých blíží ochutnávkám vína a směšně malým zákuskům jejichž hodnota nestojí za vynaložené úsilí.
Je to škoda, kazí to atmosféru ve společnosti a způsobuje rozkoly, ba až dvojsmyslné trhliny mezi lidmi. Aforisticky, někdo přemýšlí mozkem a někdo ne. Kde bylo špatně zahnuto že jde o mnoho pohybu pro nic?

Jako Nemedijku ji umění ani pití nelákalo, nikdy. Patriklea chtěla být jako velcí válečníci historie. A byla tady, v Kitháji, sekala a rvala žluté hlavy nalevo i napravo. Meče se blyštěly a míhaly tak rychle, že připomínaly rozmazanou šmouhu. Olízla si okoralé rty a vydala ze sebe další válečný pokřik. Bylo jasné, že odtud se živí nedostanou, rozhodla se s sebou vzít do pekla tolik žlutých, lotosem omámených bastardů, kolik zvládne.
Krve bylo v malé místnosti takřka po kolena a příliv nepřátel neustával. Byla zasažena, a znova. Později ještě na chvíli procitla. Naposledy se podívala do modrých očí milovaného Cimmeřana...

Autor umřel, praví se. V takovém bezautorském světě plném osobních narativů je jedna věc jasná. Každý jsme hrdinou (někteří jdou tak daleko, že nás všechny pasují na legendy). Proto je čas si zavzpomínat na trapné příbuzné. Povrchní tetičky které zapomínají drobná fakta o vás a tak se neustále vyptávají jsou snad stálicemi. Pocit že vás rodiče ztrapňují je pro mnohé podstatnou částí puberty. I sourozenci dokáží sociálně zatopit.
Avšak, opravdová trapnost je, si v naší době neuvědomit, že hrdinou jsme my (nikoliv nutně herojem). Takový život, ten se smradlavě táhne. Je tomu tak, nejtrapnějším hrdinovým příbuzným je stará dobrá deprese.

Upřeně hledím do škrabošky, nevidím tedy nic a cítím touhu se tázavě škrábat na hlavě, ale nemohu. Mám svázané ruce. Nejde o únos, ale o prachsprostou perverzi.
Čekám a čekám, přemýšlím jaké to bude být v submisivní pozici, ale nic moc se neděje. Podle všeho jsem ji měl trochu více napojit alkoholem, po tom většinou rostou koule.
Nezbývá než se zamyslet nad tím, jak takové svázání může rozvazovat. Koneckonců, je to antistresová aktivita jako mnohé jiné a v některých kruzích má takto i docela úspěch. Hovoří pro to mnohé - méně škodlivé než drogy a společenštější než počítačové hry. Ale složité...

To není jako dřív, když nebylo vždycky co jíst. Nebo když maso bylo vzácností. Nene, všechno na co si děda stěžoval je tatam a žiji si v době blahobytu. Neustálý přísun nové potravy, aniž bych musel jenom pohnout brvou. Hovím si tady v teple a přítmí a krmím se.
Není to přitom tak, že by se mě snažil vyhodit, nebo mi dávat méně jídla, spíše naopak, čím víc se krmím, tím více dodává. Jenom občas se trochu děsím, že na mě přijde a vypudí mne z tohoto pohodlí. Ale než se tak stane, bude pro mé článkované já dokonalým hostitelem.

Měl jsem krásný černobílý svět, který zdobily jenom prasat a supi. Hověl jsem si v papučích, kecám, ve vlněných ponožkách a pohrával na kytaru. Lil jsem tuši do trávy čekal co to udělá.
Co se ale dá dělat, přesadili mě do jiného květináče a místo supů byly opice a pastelky. Kupodivu, opice se flákaly, žraly a házely po mě exkrementy. Už už to vypadalo, že budu jako doma.
Želbohu, vše se změnilo, pastelky vnikly do vnitřního kruhu a začaly svět vybarvovat. Nu, co se dá dělat, polarizace pronikla i sem a nezbývá než žít s pastelkami a nosit zpropadené papuče.

Milí tlačenkáři, máme tu přelomové zprávy! Tlačenka, jak víte, nemusí být z vepře. Biblická i nebiblická jehňata, supermarketová kuřata i krůty naparáděné jak vznosné "dámy" veků středních. Zelenina v rosolu a orosená čela nad octem a cibulí.
Ovšem, až z dalekého rožmberka přichází noviny, novoty a octové dobroty! Nový trend ve výrobě tlačenek počítá s kaprem, a ne jen tak ledasjakým. Musí to být kapr nevánoční, sítí vylovený a po dechu lapající. Na pánev hozený a se značným gustem na přírodno osmažený. Až potom ho dáme do uvařeného rosolu pořádně ztuhnout. Pravda, s kořením nešetřete, je to beztak jen kapr.

Vzpomínám jak to bývalo. Předkloněn nad stolem, na který jsem právě vysypal modré placky. Erekce, orgasmy, dřív šly i tři za hodinu. Ale schopností ubývalo, potence též, desítky let stresu a mírných návyků vybírají svou daň. Třu si rukou pleš a pomalu se modlím abych se i tentokrát vyhnul infarktům a vedlejším účinkům. Polykám a vracím se do mládí, tak jak to jiná droga nezvládá. Alkohol uspává, po cigaretách kašlám. A případy přátel vyhulených do demence snad jasně ukazují, že tím směrem se dávat nechci. Odkašlám si a zvedám se od stolu, je načase rozskřípat postel. Třikrát, jak kdysi dříve.

Vybírám bordel z dřezu, salát, kusy strouhanky, drobky brambor. Myslím přitom na jediné, na čištění záchoda, co mě čeká posléze. Těším se tím, že nemusím měnit plenky, funguje mi pračka a nevytopil jsem sousedy. Starosti, účty, únava a nuda. Pardon, nuda tu byla už dříve, nastoupila přibližně s pubertou. Existenciální nuda, nesmrtelná, nepokořitelná, tyčí se jako mrakodrapy, padá na hlavu a směje se zážehy mohutných ohňů. Plní zorné pole, hučí, syčí, voní jako citrusy a je jemná k rukám. Osvobozená bublina letí do prostoru a upomíná že zůstanu na místě. Fulghum měl přeci jen laskavou pravdu. Je to cena dospělosti.

Procházím pod kamerou, ani o tom nevím. Sedím u počítače, přemýšlím o kamarádech, kteří lepí na čočku webkamery kobercovou pásku. Nemohu se zbavit pocitu, že jsem sledován. Společností, vládou, rodinou. Sleduji sám sebe.
Tohle už ani není paranoia, je to selský rozum. Pohled, zírání, gejz (pro znalé cizích jazyků). Je to všude okolo a mohl bych se zvencnout. Nebýt interní morálky a jistoty, že co jsem udělal špatně, mě stejně dožene zevnitř. A pokud jsem udělal něco málo dobře, není potřeba aby to ostatní viděli, věděli nebo chválili, ten pocit mě bude hřát, nebo aspoň uklidňovat. I bez cizích očí.

Z ženevru se nějak stal džin. Přání plnil, londýňanům toužícím po levné opilosti... Jak daleko došel lék mnichů, až do nejslavnějších koktejlů. Gin, nejenom genever, ale také engine, motor, proto cotton gin, tedy, přístroj na odmotávání vláken bavlny (jen té dlouhovlákenné). Gin tedy není tak složitý, ale martini, to je problém. Koktejl, prohibiční, silný, původně z džinu a Martini. Ovšem, v místech kde se pohybujeme je znám buď vermut, nebo tzv. Vesper Martini a kečfráze "Protřepat, nemíchat" pro všechny drsňáky. Ale snad je o něco drsnější vědět, že bez vodky a míchané je to, co náleží vzdělaným a pravým koktejlomilcům.

Bleská se naděje i zlato. Strach, štěstí, motorky i slunce na vlnkách Vltavy z Karlova mostu. Tolik blesků, že nezbývá než pomalu užasle slepnout jako vystrašený mazlík.
Co ovšem záblesk myšlenky, chytré, či geniální, podle vašich možností? Je zapomenut, jsa pouze zábleskem, umírá dříve, než vzniknou lány na jeho zavedení. Tedy většinou.
Ovšem, ještě záblesk pravdy ve slovech. V mých slovech se pravda leskne, momentálně tím, že vařím z vody, nemaje o čem psát. Slova, slova, slova, místo čtení je píšu, místo deklamace je myslím a doufám, že i když mám na prince Hamleta vzhled (nejspíš), nebudu muset zabíjet strýce.

Návštěvy květinářství jsou vždy dobrodružství, s květinami se neznám a jejich řečí nemluvím. Nejsem jim blízký, jsem spíše psem, kýnikem. Tedy, první problém nastává v určení vhodného objektu darování. Tedy, řeč květin, asi znáte - rudé růže jsou vášnivou láskou a zvadlé pampelišky hovadstvím na druhou. Ovšem, má cenu toho dbát? Jazyk je z podstaty arbitrárním jevem, jazyk květin pak dvojnásobně, protože flóra sama si ho nevymyslela, alespoň pokud vím. (Pokud k vám promlouvají smysluplnými větami, doporučuji návštěvu na psychiatrii). Bohužel, nelze než se podřídit, a pokud nevím lépe, trochu řečem květinářek naslouchám. Lituji, že nejsem květinou a nemohu se darovat.

Škrtím, vpichuji, čekám na zásah. Je klid, je věčno v momentu a myslím na tvář, myslím na zpěv který mi platí účty.
Je tu bývalka, indián, jsou tu zmatení ženáči i králík s parohy co mě varuje před koncem světa. Mám tu všechno a pluji na vlně. Ve volných chvílích sříkám krev z jehel po stěnách.
Píchnul bych si bývalou ženu ale zatím mi nosí jenom kytaru. Kromě toho je jasné, že nekonečno je konečné. Padám do tmy, díra v hrudi dává jasně najevo, že končím. Roky po smrti se budou lidi hádat. Ovšem, vím že jdu z kola ven.

Zvyk je železná košile, návyk pak ocelová. Všichni se do nich oblíkají poměrně rádi, což na první pohled vypadá jako problém. Cigarety, hry, automaty, alkohol, drogy. Čokoláda.
Co když ovšem popatříte na někoho, koho si přitáhnete obručí ocelovou k tělu a cukrblikáte na něj od rána do večera? To je taky ocelová košile, ale se sametovým polstrováním a cukrkandlem v kapse náprsní.
Každá taková košile však přináší ještě jeden problémový jev, tím je střízlivění a abstinenční příznaky. Bolesti hlav, zvracení, deprese, weltschmerz.
Nabízí se pak otázka, jestli má cenu košile oblékat? Inu, klasik praví, že v obleku triko mít nemohu.

Seznámit se anonymně? Proč, cui bono takříkajíc? Jde snad o jakési upozadění vzhledu, vystupování a osobních návyků před "charakterem". Dohromady tedy nedává moc smyslu, pokud nehodláme udržet kontakt čistě skrze formu textovou (popřípadě hlasovou, díky moderní technologii). Anonymita sice dodává odvahu a snižuje laťky, ale také umožňuje lži a podvody. Než se nadějete, běhá vám po světě běhají sumci, škodliví sumci, morfující v záporné charaktery. Slizcí, tlustí, plavou mezi neonkami, štikami i línými hvězdicemi. Maska Guye Fawkese shlíží shůry a svým výsměvným šklebem ještě stále dává najevo že je opravdu lepší znát lidi osobně. Protože lidé jsou žumpa, odedávna navždy.

Stáří přináší starosti - narůstající lineárně. A praví se, že člověk je tak starý jak se cítí. Jsem tedy Daisuke - čekám, ležím, koukám co dál připlave seshora po proudu řeky historie. Ptám se, sorekara, ptám se, co potom? Letargicky trpím každou sekundu blouzněn představami o vlastním romantickém existencialismu. Jinými slovy nudím se a rostou mi přitom vousy. Náhle se zvedne přílivová vlna slunce a smete mě z tramvaje přímo na rozžhavený asfalt. Nevím, jestli konečně zešílím, usínám nebo už neuvidím Mičijo, neucítím vůni květin. Končí nezaměstnaná flákota - ostatně, jsem moc starý na to abych byl náhle chudákem. Bolí mě hlava. Au.

Motavě jsem kráčel od paloučku kde jsem narazil na bar. Druhý bar. Bylo divné že byl uprostřed temného lesa, ale tak už to bývá. Stromy měly tváře a snažily se nacpat pod most, zatímco mě plácaly po zadku kdykoliv jsem si vázal tkaničky. Vskutku, opravdová náhoda neexistuje, ale mysl koktejly zahlcená si ráda poslechne sama sebe pověšenou k uschnutí. Potom, sestra s bratrem v lese ztracení, bratr po zahraničním pobytu. Snad lžou, třeba nejsou spřízněni. Zakopávám, vráženy jsou mi náhodně rány, i jsem poškrábán na tváři a ztrácím sedlo z brýlí. Divný les, kde poezie a gayové dají dobrou noc.