Moje články

Fandom: HP
Poznámka: Snad je to jasná tečka za tím naším případem. Loučím se, děkuji a snad za rok naviděnou (třeba s dalším pokračováním?).
„Přišel ti dopis.“ Severus podával chlapci modrou obálku.
„Není můj. Píšou, že je pro pana Lexe Malfoye.“
„Hm?“
„A já jsem Lex Snape.“
„Jsi Lex Malfoy, rodiče nenosíme jen v srdci, ale i ve jméně. Prokazujeme tak úctu těm, kteří nám dali život.“
Chlapec se zastyděl. Sklopil hlavu, přemýšlel.
„Ale já myslel, že našimi PRAVÝMI rodiči jsou vrány. Nosí maminkám a tatínkům děti, nebo ne?“ Severusovi vyrazil na zátylku studený pot. Rychle zamžikal víčky.
Situaci zachránila Hermiona: „Ostatně, to se za nějakou dobu dozvíš, Lexi. Dopis poslal ředitel školy, do které v září nastoupíš. Už jsi náš velký kluk. Gratuluji.“

Fandom: HP
Poznámka: Za komentáře děkuji Profesor, ioannině a Terdě!!! Jsem moc vděčná těm, kdož vydrželi s drabble povídku skoro až do samého konce. Věřím, že ne vřdy to bylo jednoduché.
„A pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes. Dobrou noc, hezky se vyspinkejte a žádné noční zlobení.“
„Ale teto, co když umřeli? Jako naše maminka a tatínek.“
„Lexi, pokud umřeli, tak ve stáří a spokojení. Prožili přeci krásný život, ne?“
„Ale moje maminka určitě spokojená neumřela.“
„Tvoji maminku zavraždil někdo moc ošklivý, zabil ji kvůli něčemu, co neprovedla. Nejraději by celý život zůstala s vámi, ale osud to nedovolil. Teď se dívá seshora a je moc pyšná, že má takové krásné a šikovné děti.“
„Ahoj mami.“ Chlapeček zamával žlutému stropu.
„Už spinkej, ať uděláš mamince radost.“ Políbila ho do vlasů.

Fandom: HP
Poznámka: Děkuji všem, kteří tuto slaďárnu čtou!!!
Rozrazil dveře učebny. Neměl sílu ohlédnout se po studentech. Překvapivé ticho jej zaráželo. Položil Daisy na zem.
„Lektvar proti chřipce. Kdo mi poví, na jakém principu funguje?“
Žádná ruka nevylétla do vzduchu, všichni mlčeli jak zařezaní.
Daisy si vyndala z pusinky dudlík a zažvatlala: „Pestane tě bojet havička.“
Měla ji dnes hlídat Hermiona, avšak musela odjet za matkou do nemocnice. Lexe dali na opatrování McGonagallové, ale Daisy, jež se klepala před každým neznámým, dostal na starost Severus.
„Daisynko, ty jsi vážně zlatíčko!“ Musel holčičku přece ocenit za snahu, za úspěšný boj se strachem. Otcovská láska ho pohltila skrz naskrz.
„Dál?“

Fandom: HP
Pznámka: Díky za krásné komenty!!!
Malá Daisy už hodinu plakala. Seděla v rohu místnosti jako ztělesněné neštěstí a odmítala se hnout. Hermionu přiváděla k šílenství, které se postupně měnilo v neodbytný strach. Zcela vyřízená matka čekala na příchod Severuse a děkovala Brumbálovi za změnu rozvrhů, díky níž se v hlídání dětí s manželem střídali. Náhlé vrznutí dveří pokládala za vykoupení.
„Jsem mrtvá. Nevíš, jak se to vypíná?“
„Zřejmě jsi nečetla návod, že...“
„Já vím, já ti to ukážu, teto,“ Lex hbitě vyskočil, „koukej!“ Jemně stiskl sestřin nosík. Daisy, nedbaje slzí, se roztomile rozřehtala.
„Proč jsi to neřekl dřív?“ Lex na Severuse rošťácky mrkl v odpověď.

Fandom: HP
Poznámka: Po úžasných velikonočních prázdninách bez internetu jsem se vám opět vrátila. A jelikož se duben chýlí ke konci, musím jeho tempo dodržovat i já. Za dávný kometář děkuji Profesor!!!
Za okny byla tma. Ničím nerušená, neprůhledná a sametově neuvěřitelná. Taková, do které se rádi díváme, ale neradi v ní přebýváme. Hermiona seděla na gauči a zasněně hleděla ven. V ruce držela šálek horkého čaje a potichu usrkávala. Nechtěla probudit Daisy stočenou do klubíčka v jejím klíně, nechtěla vyrušit ze spánku Severuse, který s hlavou na jejím rameni klidně oddechoval a dokonce se bála pohnout, aby nevylekala Lexe, vmáčknutého mezi všechna těla a objímaného Severusovou paží. Ještě nevěděla, jaký spánek mají spokojené děti.
Každý večer společně pili čaj, jako uklidňující rituál, při kterém uspávali děti. Avšak dnes první usnul Severus.

Fandom: HP
Poznámka: A malá lvíčátka jsou na světě...
Dětské pokojíčky čekaly. A snad všechny živé bytosti v Bradavicích, kromě Severuse a Hermiony, byly připraveny na dva nové, blonďaté přírůstky. V jejich prospěch ovšem mluví skutečnost, že na takovouto situaci se pravděpodobně psychicky připravit nedá. Zkušenosti s caparty měli minimální. Avšak, nakonec dobrovolně, se rozhodli vzít děti k sobě. Prarodiče z matčiny strany se k nim raději nehlásili a dědeček Lucius byl ve vězení. I v kamenném Severusovi se zrodila lítost.
Báli se. Že zklamou, že dva malé tygříky nezvládnou. Že se jich děti budou bát. Ostatně, Hermiona je viděla jednou v životě. Že, že...
„Tak, tady je máte.“

Fandom: HP
Poznámka: Mráz po zádech snad běhat bude, o strašidelnosti radši mluvit nebudu. Za komentáře děkuji ioannině a Arn Dair!!! Opět můžete hledat ukrytou sedmikrásku...
Procházela se po rozkvetlé louce, držíc za ruku sotva dvouleté děvčátko. Nasávala vůni blížícího se léta. Brouzdala nohama v trávě zvlhlé raní rosou; pociťovala čistou radost ze života. Náhle se holčička vymanila z pevného sevření a utíkala směrem k obzoru smějíc se klokotavým smíchem. Hermiona toužila popadnout ji do náruče a výskat spolu s ní. Jakmile se odněkud vynořil strhaný Severus, prozřela.
„Daisy! Počkej! Zastav!“ Holčička neviděla, neslyšela, ale bezhlavě se hnala dál k cíli, kterým byla obrovská propast ostře ukončující louku.
Hermiona nemohla běžet, nemohla plakat. Mohla spoléhat na Severuse. Běžel zpomaleně a až groteskně připomínal filmového panáka.
Daisy dosáhla rozhraní a jedním krůčkem se zřítila do hlubin. Vše ztichlo a zamrzlo uprostřed pohybu.
Nad jámou se objevila maličká bílá postava. Přestože Daisy v mnoha rysech připomínala, jednalo se bezpochyby o starší dítě opačného pohlaví.
„Zabili jste ji. Moje sestřička je mrtvá. Vaší rukou.“ Zatímco bytost pronášela tato slova, stávala se někým notoricky známým. Tělíčko se zvětšovalo a tvář nabývala obludných proporcí. „Proto budete stiženi trestem smrti. Oko za oko, zub za zub. Já, Lord Voldemort, strážce Říše mrtvých, jej neprodleně vykonám.“
Hermiona se probudila. Rozklepaná a vyděšená. Přitulila se k Severusovi a pokusila zapomenout. Hledala nejkrásnější vzpomínky. Vzdychla.

Fandom: HP
Poznámka: Doufám, že tentokrát nebude téma moc skryté... Ve stručnosti, tedy. Je jasné, že Severus po přírůstku moc netouží, spíše hledá nějakou vytáčku, jak by mohl ze situace vybruslit s čistým štítem. Za komentáře moc děkuji ioannině, Profesor a Danae!!!
Vážený pane Severusi Snape,
s hlubokou lítostí Vám oznamujeme, že dne 18. 4. 2011 byli zavražděni Váš kmotřenec Draco Malfoy a jeho manželka Victoria Malfoy. Jelikož otec pana Malfoye, Lucius Malfoy, je momentálně uvězněn, a nemůže tedy vykonávat povinnosti opatrovníka, dovolujeme si Vás upozornit, že kromě finančního obnosu, který Vám byl panem Dracem Malfoyem odkázán, je Vaší povinností postarat se o neplnoleté potomky výše zmíněného.
Tímto si Vás dovolujeme pozvat dne 25. 4. 2011 od 17 hodin na Ministerstvo kouzel, odbor Řešení poslední vůle, místnost 223, v záležitosti vykonání závěti a převzetí opatrovnictví.
S úctou,
Maria de Roomstrová,
vedoucí odboru

Fandom: HP
Poznámka: Za povzbuzující komentáře děkuji ioannině, Frox a Danae!!! Ráda bych vám proto věnovala toto oddechové drabble.
„Kolikrát ti mám říkat, že tymián se nepřidává po špetkách, ale vhazuje se najednou?“ Z otázky vytékala hraná zloba.
„Pravděpodobně to budeš muset ještě několikrát zopakovat, protože jsem již starší muž, což znamená, že moje mozkové závity nefungují tak dobře, jako u rozpustilých cácorek. Nové informace lezou v tomto věku do hlavy neochotně, a ještě hůře v ní zůstávají.“
„Argumentovat umíš skvěle, ale někdy bych doporučovala myslet. Právě sis podkopal pracně navršenou autoritu.“
„Nepovídej, já jsem v tvých očích něco takového měl?“
Byli plni dojmů. Pohybovali se v mlžném oparu slastných vzpomínek a připravovaného lektvaru. Plnými doušky lokali konec prázdnin.

Poznámka: Čistá romantika nebo něco víc? Drabble velmi vypovídá o mé aktuální náladě...
Jako moucha chycená do sítě, jako ptáček v kleci. Byla obklopena Severusem, jeho tělem, vůní, teplem. Byla lapena. Vrátila se do dětských let a znovu prožívala tíživý pocit viny. Dělala něco nesprávného, aby utekla všudypřítomným výčitkám a smutku, a on ji načapal přímo při činu. Nemohla utéct, nemohla lhát. Čekala na rozsudek.
Ten však nepřicházel. Začala pomalu, pomalinku roztávat. Skládala se do Severusovy náruče, nacházela oporu v pevných pažích. Opřela si hlavu o svalnaté rameno. Roztrhla pavučinu, opustila klec. Pochopila, že ne slova, ale činny mluví pravdu. Podruhé se bláznivě zamilovala; připadala si tak strašně, strašně lehoučká. Vzlétnout! Výš, výš!

Fandom: HP
Poznámka: Všem, kdož čtou, se hrozně omlouvám, ale opravdu nestíhám. Takže alespoň takto, přestože pravděpodobně způsobím menší zmatek - toto drabble je v pořadí 16. Tj. bezprostředně na něj navazuje drabble na téma V pasti. Za komentáře děkuji Danae a ioannině!!!
Vycházela z koupelny, on do ní vcházel. Rychle schovala ruce za záda. Šel dál. V zrcadle spatřil drobnou vzdalující se siluetu. Pěsti měla sevřené kolem nevelké krabičky.
„Hermiono?“ Prudce sebou cukla, ale neotočila se. Vycítil, že dobrovolně mu své tajemství nevyjeví. Jemně vytáhl krabičku z upocených dlaní.
„Mudlovské prášky. Pomáhají, když mám horší dny.“
„Anti znamená proti a slovu deprese taktéž rozumím. Dokonce jsem měl tu čest, setkat se s výrobkem osobně. Vedlejší účinky raději vyjmenovávat nebudu. Netuším, jak jsi k těmto lékům přišla, ale řešením naší situace nejsou. Antidepresiva tlumí emoce, bolest ze ztráty vyléčit nedokáží.“ Pevně ji objal.

Fandom: HP
Poznámka: Mezičlánek, který, byť se nezdá, bude v příštích chvílích velice důležitý. Za komentáře moc děkuji ioannině, Danae a Lejdynce!!!
Přestože žádnou negativní odezvu nečekal, byl její reakcí značně překvapen. Prudce se posadila a hlasem plným vzrušení mu sdělila, že pokud ji tedy opravdu potřebuje, velice ráda mu pomůže. Poté se strhla zuřivá debata o výzkumu, jímž se měl zdokonalit lektvar proti vypadávání vlasů. Severus se jím zabýval několik měsíců, avšak bez výsledku. Vlastně ani nedoufal, že by Hermiona mohla být jakkoliv nápomocná. Avšak studium v jejím stavu považoval za jed.
Pomalu se začínal u moře nudit. Nikdy nevydržel odpočívat dlouho. Těšil se do svého stověžatého tatíčka Londýna na nákupy chybějících přísad. Myslel pouze na své a přestával být všímavý.

Poznámka: Tak tohle byste asi do Severuse neřekli, ale nic jiného mu nezbývalo. Za komentáře móóóc děkuji Danae, Lorelai a ioannince!!!
Šero toho večera navodilo tajuplnou atmosféru. Vzduch voněl skořicí a nedávným deštěm, palmové listy tichounce šustily ve vlahém vánku. Občas se ozval zapomenutý pták. Severus s Hermionou leželi na potemnělé pláži.
„Rozhodla jsem se, že začnu studovat.“
„A co tě k tomu vedlo, smím-li se ptát? Myslel jsem, že máš učení až nad hlavu, z hodin se vracíš totálně oddělaná. Kdyby jsi začala vzdělávání nenávidět, překvapen bych nebyl, ale toto...“
„Musím nějak zaměstnat mozek. Já... Abych se nenudila.“ Už tušil, odkud vítr vane.
„Potřeboval bych pomoci s jedním výzkumem. Pokud budeš svolná, rád tě využiji. Takže se studiem, prosím, počkej.“

Poznámka: Tak nějak se nám atmosféra postupně uvolnila - uvidíme, jaké bude další zadané téma. Za komentáře díky Danae a ioannince!!!
Už dva dny si užívali deštivého počasí Nové Guiney. A jak trefně poznamenala Hermiona, asi jim opravdu pršelo štěstí. Vydrželi bez vzájemného popichování a nechali se zvolna prostupovat místní kulturou. Nejprve procházeli muzea a doufali, že se déšť alespoň na chvilku slituje a dovolí jim strávit příjemný den na pláži. Zatím se nic takového nekonalo, a tak vyrazili, vyzbrojeni deštníky, do národního parku.
„Navrhoval bych krátkou zastávku. Stejně musíš vypít protiepileptický lektvar.“
„Ten hnus pít nebudu, voní jako hořké madle a stejně tak chutná. Co do něj vlastně přidáváš?“
„Nic zvláštního, vylepšil jsem ho jen trochu.“
Zcela nečekaně se rozesmáli.

Poznámka: Jak je vidět, dobré jídlo a víno zklidňují mysl. Za komentáře díky Profesor (?) a Lorelai!!!
Dlouho seděli a mlčeli. Čekání na pokrm dalo každému dostatek prostoru a času k zamyšlení. Hermiona se zaobírala nedalekou minulostí, přičemž prsty hrála na desce stolu nerozpoznatelnou skladbu, z jejíchž dřívějších tónů zbylo jen duté ťukání. Severus rozjímal o blízké budoucnosti a možných koncích „svatební cesty“.
Jakmile číšník přinesl dva přeplněné talíře a láhev růžového vína, velice rychle se probrali z dosavadního transu a s chutí pustili do jídla.
„To je naprosto famózní. Připadám si jako na Olympu.“
„V tom případě klidně všechno sněz, protože po ambrózii a božském nektaru se zachovává věčná mladost.“
„Viděl jsi někdy obrázky řeckých bohů?“

Poznámka: Před přelouskáním doporučuji přečíst si předchozí drabble - je zde poměrně velká návaznost. Za komentáře děkuji ioannině, angie77 a Lorelai. Odpověď na ioanninu otázku se zde snad zřetelně rýsuje. Ale definitivní není nikdy nic. Jojo, ten život.
„Nevím, mám pocit, že v posledních týdnech bylo chybných rozhodnutí dostatečně.“ Zamrazilo ho.
„Nechci udělat další nerozváženost a myslet si, že se mi nic hrozného nemůže stát.“
Strnul.
„Nejsem připravena znovu si navléknout prstýnek a být manželkou člověka, který lže.“
Chtěl se ohradit.
„Každá, byť sebelépe znějící, lež je lží. Vím, že jsem se mnohokrát mýlila.“
„Hermiono, prosím. Máme právo ještě na jeden pokus. Neposlouchala jsi, ale rezervoval jsem hotel v Port Moresby, na Nové Guinei. Strašně moc bych tam chtěl jet. S tebou. Připomenout si svatební cestu...“
„Nic nebude jako před čtyřmi lety. Minimálně já jsem několik kilo přibrala.“

Poznámka: Tak nevím, jak moc jsem se držela tématu, ale Severus ji určitě jako princeznu vnímal. A mrtvá nebyla!!! Za komentáře díky ioannince a Danae!!! Určitě vás potěším, protože i přes morbidnost tématu jsem krutost vypustila. Ale třeba opět přijde.
Byl by býval mohl hádce zabránit. Ale nedokázal sesbírat dostatek odvahy, tak potřebné k vytvoření pěšiny pro pár hloupých slov. Hloupých? V knihách nesla přídomky pravdivá a hluboká, jen Severus je nazýval hloupými. Život ho naučil dovedně ukrývat lítost, radost i smutek a tuto schopnost, v rámci zachování vlastní rovnováhy, požadoval také od druhých. Hermiona byla v mnoha situacích výjimkou; rád sledoval návaly emocí zmítající jejím tělem. Dnes však ne. Zhluboka se nadechl, sebral ze stolu prstýnek a poklekl před prchající ženu.
„Nemýlila jsi se. Nikdy, Hermiono. Postačí ti jako důkaz druhá žádost o ruku?“ Jen mlhavě vnímal potlesk přihlížejících.

„Proč lžeš, Severusi? Nechceš snad tvrdit, že to, co se stalo, je správné. Všichni mají děti, jen já... my...“ Na snědých tvářích se objevily růžové skvrny. Místnost ztichla, jakoby v očekávání věcí příštích.
„K ničemu se zády nestavím. Ale nemůžeme se hroutit jen kvůli něčemu, s čím jsme se ani nesetkali.“ zašeptal.
„Vím, že cítíš všechno stejně jako já, ale snažíš si nalhávat nesmyslné skutečnosti. Nechápeš, že ubližuješ nejen mně, ale i sobě? A pokud se mýlím, pokud opravdu věříš tomu, co říkáš, pak nevidím důvod s tebou zůstávat. Muži totiž nepláčou, ale city mají.“ Rychle si sundala snubní prstýnek.

Poznámka: Katastrofy se dočkáte bezprostředně v dalším drabblu, který souvisle navazuje. Za komentáře děkuji Profesor/ce, Lejdynce, Danae a ioannině!!! Za lehkou krutost (spíš osudu) se omlouvám.
„Už hlady skoro nevidím.“
„A proč jsi nic neřekla? Jestli ti není dost dobrá bradavická kuchyně, zvu tě na oběd. Znám jednu výbornou restauraci na Příčné. Ne, o Děravém kotli nemluvím.“ dodal, když spatřil zděšený výraz.
V hradních komnatách pobývala necelých deset dní a na první pohled se zdálo vše v pořádku. Chodila do Velké síně, konverzovala se studenty i profesory a vrátila se k výuce kouzelných formulí. Avšak nucený smích nezněl zvonivě a rozjařeně, chůze ani vystupování nebylo sebejisté a oči mrtvě vystupovaly z tváře. Potřebovala čas.
Usadili se k maličkému stolku u okna. Číšník škrobeně donesl jídelní lístky a oni dlouze vybírali a konfrontovali své volby. U vedlejšího stolu se objevil mladý pár s dítětem. Drobeček roztomile žvatlal, stahoval ubrus, převrhl sklenici s džusem a nakonec usnul matce v náručí.
„Takže si myslím, že bychom tam jet měli. Posloucháš mě vůbec?“
„Promiň, nějak jsem se zamyslela.“
„Poslední dobou neděláš nic jiného. Hermiono,“ ztišil hlas, „nikdo, kromě tebe samotné, ti nic nevyčítá. Prostě... Prostě se to stalo. Nemohla jsi ničemu zabránit. Nesmíš se cítit ukřivděná. Jen smutek je na místě, jako rozloučení se životem, který nás opustil.“
„Vždyť bylo i tvé. Tak proč se ke všemu stavíš zády?“ zakřičela.

Fandom: HP - a stále se mi daří úspěšně pokračovat!!!
Poznámka: Tak snad je to trochu veselejší, nevím. Ale doufám v to XD. Za komentáře moc děkuji ioannině a Lorelai!!!
Ležela tam. Ve slabém světle připomínala raněného jednorožce. Bledá, skoro průsvitná kůže v pološeru zářila, čímž si vynutila Severusovu pozornost. Jakmile vešel, nadzvedla Hermiona lehce hlavu a pokusila se o úsměv. Drobný, ale láskyplný a zároveň snad trochu omluvný. Dokázali si porozumět beze slov; ta používali jen při vzájemném škádlení.
„Život s epileptičkou asi nebude procházka růžovou zahradou...“
„Kušuj, chlape. Jen, mohl to být život třeba se dvěma epileptičkami...“ Hnědé oči se zalily slzami.
Chytil ji za ruku a palcem setřel stékající slzy. Nikdy nevyjevoval své city veřejně, ale teď byly projevy lásky to jediné, co mohl pro Hermionu udělat.

Poznámka: Co muselo přijít, přišlo... Osud není spravedlivý. Za komentáře vám všem MOC děkuju!!!
„Hermiona ke mně hned po tvém odchodu přišla. Vypadala hrozně. Čím déle jsme seděly, tím byla bledší. Řekla, že se necítí dobře, a že raději půjde. Jakmile se zvedla, dostala silný záchvat. Asi deset minut bezvědomí a křeče. Zkoušela jsem, co se dalo – protišoková zaklínadla, uklidňující lektvar... Nic nepomohlo. Odvezli ji ke Sv. Mungovi; diagnóza epileptický záchvat. Po dost dlouhé době se objevil jeden z lékouzelníků. Sdělil mi, že Hermionin stav je stabilizovaný, ale dítě se bohužel zachránit nepodařilo. Udusilo se. Myslela jsem, že bys to měl vědět. Je mi to moc líto...“ slabě dokončila stříbrná kočka a rozplynula se.

Fandom: HP (dá se objevit ještě jeden - večerníček o dvou panáčcích s čepičkama)
Poznámka: Asi trochu netradiční pojetí, pokud nepochopíte název, radím vám: soustřeďte se na trasu červeného paprsku!!! Za komentáře moc děkuji Frox, angie77, Danae a Lorelai!!!
Střetli se. Vysklenými okny staré barabizny vyletovaly barevné paprsky a zvířený prach značně snižoval viditelnost.
Severus se rozhodně nešetřil. S vidinou šálku horké kávy sebevědomě kráčel mezi bojujícími a ledabyle srážel Smrtijedy k zemi. Tato idyla však neměla dlouhého trvání. Zjevivší se Lucius vrhal kletby tak rychle, že jejich odrážení bylo skoro nemožné. Nezbývalo mu, než vsadit vše na jednu kartu. Svou energii vložil do jediné červené nitky. Svižně plula vzduchem, těsně před Luciusem prudce uhnula vpravo, ladně jej obletěla a po ostré levotočivé zatáčce udeřila do prsou. Zasažen Severusovou variací na Mdloby se skácel k zemi.
„A je to...“

Poznámka: Asi vás zklamu... Za komentáře díky Danae a Lorelai!!! A byl tam pokus o vtip, jenže ten jsem, pro nadbytek slov, musela smazat...
S grácií vylétl z krbu na Ústředí Fénixova řádu. Do setkání zbývalo necelých patnáct minut. Cítil se rozrušený a zraněný. Od člověka, který byl skoro jeho součástí, zásahy bolely nejvíce.
Nehodlal se litovat, potřeboval si pročistit hlavu. Rád se procházel mudlovskými ulicemi; nepřítomnost kouzelníků mu léčila drobné i větší bolístky.
Vyrazil. Míjel prapodivné podniky. Polonahá děvčata dokonale prozrazovala jejich charakter. Zpomalil. Měl by? Nebyla to touha, jen chuť pomstít se. Ublížit.
Váhal. Dívky něco pokřikovaly a několik z nich se k němu vrhlo. Jak bláhový. Nemohl, nezasloužila si to... Nosila jeho dítě. Ostrá slova byla daň. Daň za maličkého tvorečka.

Poznámka: Stále se mi daří pokračovat (Severus a Hermiona). Za komentáře díky angie77 a Danae! Poprvé jsem zalitovala, že drabble nemá více jak 100 slov.
Pojídala večeři a přemítala o kvalitě rozžvýkaného salátu.
„Musíme skoncovat s posledními Smrtijedy. Snad se tu dnes večer nebudeš bát.“
Chvíli trvalo, než pochopila: „To nemyslíš vážně? Kdy jsme naposledy byli večer sami? Mám toho dost! Už ani pořádně nevím, jak vypadáš.“
„Tak se podívej. Pět minut jsem ti plně k dispozici.“
Spánkový deficit sesbíraný na vánočních večírcích se ozval: „Všechno jen zesměšňuješ. A co se týče našich společných nocí, ani o svatební jsme nebyli spolu.“ Věděla, že zachraňoval mudlovskou rodinu a poznala, že přestřelila. Sledovala kulku ostrých slov jak letí a trefuje se přímo do srdce.
Zmizel v krbu.

Poznámka: Opět návaznost na předchozí drabblata (a hodlám v ní dál pokračovat), takže zde vystupuje Hermiona se Severusem. Za komentáře děkuji Danae, angie77 a Profesorovi! A je to trochu slaďárna!!!
Jak překračovala práh ložnice, vzpomněla si na svatební noc. A napovrch vyplula myšlenka, kterou by nejraději opět zaplašila, přestože znala neférovost tohoto přání. Patřila mu polovina, půlka, o které směl, ne, musel vědět.
„Severusi, spíš?“ zašeptala.
„Hmmm...“ zavrčel v odpověď.
„Drahý můj, jak..“ nedokončila.
„Se ti stydím psát. Snad mi nebudeš recitovat další z Brumbálových oblíbených písní?“
„Ne, pouze ti chci oznámit, že za sedm měsíců se nám narodí dítě.“
Byl zaražený, přesto zareagoval pohotově: „Vesmír je dost nekonečný na to, abychom mohli mít tolik dětí, kolik jen budeme chtít.“
„Vždyť já vím.“ Důraz na poslední dvě slova byl nepřeslechnutelný.

Poznámka: Pokračování předchozího drabblu!!! Za komentář děkuji Danae!
Vraceli se do hradních komnat. Cítili šampaňské, jak jimi lehce probublává a v uších zaznívala ta proklatá melodie. Začalo sněžit. Drobné vločky dopadaly na jejich propletené prsty, kde se okamžitě rozpouštěly. Večerní vítr sblížil černé vlasy s hnědými.
„Je zima. Nepřemístíme se?“
„I zima může být romantická...“ Tohle jako souhlas nevypadalo. Vytáhl hůlku a vyčaroval klobouk. Alespoň se pokusí zahřát si hlavu.
„Nechceš taky jeden?“
„Csss! Stejně ti uletí.“ Vytáhla měkký vlněný šál a zachumlala se do něj. Šibalsky zamrkala.
Měla pravdu. Snad na tom nesla vinnu, snad za to mohl vítr. Klobouk se vznesl a odplachtil do nejbližšího křoví.

„Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá...“ pobrukovala si Hermiona, zatímco se pokoušela o jakés takés rozčesání a usměrnění svých vlasů.
„Proč bychom se měli těšit...“ oponoval nabručeně Severus poskakující po jedné noze a natahující si sváteční kalhoty. „Jediné, co uslyším, budou řeči o tom, že tak krásnou ženu jsem si nezasloužil.“
„Prosím tě, přestaň s tím a dělej, už jsme tam měli být.“
„Já si nezačal. Tuhle melodii nemůžu ani slyšet. Brumbál ji pouští na každé učitelské poradě.“
Ve spěchu se odletaxovali na Vánoční večírek. První, co uslyšeli, byla jedna ze Smetanových oper. Jedna velice oblíbená.