Moje články

Jmenuji se Sobi. Vlastně Sobislaaw, ale Sobi zní líp. Každý mi tak říká.
Moje matka byla lirynuská siréna a můj otec námořník. Sirény námořníky žerou. Moje matka s mým otcem nejdřív měla mě - a pak ho sežrala.
Víc toho ze své minulosti nevím.
Neznám ani svou budoucnost - ne přesně, žádné detaily. Vím, že má cesta povede k lásce a ke smrti. To je vše. Vím, kdo byli mí rodiče, že budu milovat a že zemřu. Bojím se toho, co přijde kolem, ale má vůbec smysl se bát? Zemřu.
Jmenuji se Sobi a jsem postavou v příběhu, který ještě nebyl napsán.

Díval se oknem, jak si rozčesává vodopád kaštanového hedvábí. Ruka podobná bílému alabastru se pohybovala pomalu, beze spěchu, a přitom každý tah hřebenu mohl být tím posledním. Neplakala, ale oči se jí tak zvláštně třpytily. Jako by se z nich už vytratila většina života a nahradilo ho mlčenlivé odevzdání, třebaže tělo ještě dýchalo.
Díval se a z toho pohledu se mu svíralo srdce.
Crowley nebyl démonem křižovatky dlouho - a před deseti lety udělal chybu. Teď už věděl, že to byla chyba. Stejně jako věděl, že má na lítost celý zbytek věčnosti.
"Pacta sunt servanda," zašeptal a pobídl pekelného psa vpřed.

Když se řekne snést někomu modré z nebe, většinou se to nemyslí doslova. Je to spíš jen taková metafora nebo jak se to říká. Hezká fráze. Což dává i smysl, vezmeme-li v potaz počet ozonových děr vzniklý, kdyby si každý jen tak po libosti odnesl kousek nebe. A odnést všechno to modré, to by bylo ještě horší - co by pak zbylo? Šedivé z nebe? Průhledné z nebe?
Kromě toho, pomyslel si Frank, když píchal prstem do krabičky převázané stužkou s nápisem Kousek nebe DeLuxe, nikdo se ještě nezamyslel nad tím, jaké má pak to modré z nebe vlastně praktické využití.

Je zpátky.
Po dvou letech. To je přesně sedm set a třicet dní, z nichž teprve ty poslední stály za vzpomínání. Sedm set a třicet nocí, z nichž mnohé byly bezesné.
A teď je zpátky. Vešel pouhý krok za smířením a jediným pohledem rozmetal křehké zdi a průhledné opony, jejichž vystavění trvalo sedm set a třicet dní. Někdo by se třeba zaradoval, ale John to nazýval pouhou bezcitností. Co je mrtvé má mrtvé zůstat - z navracení mrtvých do života ještě nikdy nic dobrého nevzešlo a vzejít nemůže.
Obzvlášť pokud jste je už pohřbili i ve svém srdci, ve svých myšlenkách.

Srdce na misce vah se nejistě komíhalo, jako by se nemohlo rozhodnout, zda pod vahou skutků klesnout či stoupnout. Bůh Anúbis si povzdechl.
"Nechť rozhodnou tvé skutky." Rozbalil dlouhý svitek a začetl se. "Hmm, hmm..., tady se píše, že ses účastnila měsíce drabble."
"Ano, prosím."
"Ale to je promrhaný celý měsíc! Tolik promarněného času je těžkým činem. Mohla jsi ho využít docela jinak a místo toho jsi psala drabble.
Zváženo a sečteno tedy jest! Tvým trestem na věčnosti bude tvůj zlý čin. Každý den až do konce času napíšeš jedno drabble na to nejšílenější možné téma."
"Néééé!"
"Ale ano. Další!"

Regenerační cyklus byl dokončen; teď bylo třeba jen obhlédnout případné škody či vylepšení a smířit se s obojím na další neurčitě dlouhou dobu.
Zběžná prohlídka těla ukázala, že Doktor je stále mužem. Výtečně. Děsil se dne, kdy se změní v ženu.
Ruce? Dvě. Nohy? Taky dvě. Prsty? Dvě série po deseti. Zatím to vypadalo slibně.
Vlasy? Trochu delší, tak nějak rozcuchané, zase ne zrzek. Škoda.
Postava? Nóóó..., rozhodně ucházející. Možná trochu hubenější, ale jeden si nesmí moc stěžovat.
Dlouho odkládaný pohled do zrcadla konečně odhalil tvář.
"Á, to je fantastické! Je ze mě skutečný alfasavec - nebo jak se to říká."

Deset let. Deset dlouhých let - a všechno to byl prázdný čas. A přece ne promrhaný.
Deset let dnů a nocí, krátkých, dlouhých, tisíce tisíců kroků a jediný smysl toho všeho byl tento okamžik, cesta zpátky domů, na svou rodnou hroudu, k rodině, všemu známému. Něco se možná změnilo, ale to on taky.
Dřív si myslel, že tu cestu podniká kvůli cíli. Pak kvůli cestě samotné. Jenže pravým účelem byl návrat; vždyť teprve, když se vzdálíme, je možné se navrátit zpátky.
Zbýval poslední kopec, poslední kousek klikaté pěšiny, než se ukáže vesnice.
Poutník si povzdechl, usmál se a znovu vykročil.
Domů.

Krčila se v šeru deky jako štvané zvíře skryté v koutu své nory. Ta deka byla jako kouzelná stěna zadržující svět; za ní byly dveře a za dveřmi hlasy. Ty věčně se hádající hlasy.
Maličká.
Pod deku vklouzl stín - představovala si, že tam vklouzl, o odstín tmavší než tma. Měl tvar klíče - jen ona mohla odemknout tuhle stěnu. Ten stín byl deštník před deštěm slov pronesených ve vzteku, oči, které nemají důvod k pláči, ruka, která nebila, ale hladila.
Maličká. Malá.
Stín ve tmě pod dekou.
Neublíží ti, neublíží. Tady jsi schovaná přede všemi. Neublíží.
Aspoň dokud se dveře neotevřou.

Oni ti věřili, pistolníku.
Němý chlapec sledoval muže kráčejícího mezi růžemi. Byly jich tu tisíce a v každém květu hořelo tisíc růží za tisíc světů. Miliony milionů světů - a všechny se otáčely na hřídeli Věže.
Oni ti věřili jako svému dinhovi.
Jdeš vpřed a neuhneš krokem. Voláš jejich jména; Cuthbertovo, Susanino. Voláš jméno Callahana, zabitého upíry. Jméno Eddieho, Jakea, Susannah. Dokonce i malého Ocha.
Ti všichni ti věřili a teď jsou mrtví, tisíce růží s tisíci slunci v rubínových útrobách tu září jako kapky krve a ty po nich šlapeš sám.
Oni ti věřili, pistolníku.
Ale to tys je zabil.

Bílá tvář stála schlíple uvázaná k mučednickému kůlu. Kolem ní náčelníci nejsilnějších kmenů kraje rokovali, co se zajatcem provést - a rozhodnout museli, než je stařešinové zavolají k obědu.
"Já bych mu nasypal do bot kamínky a nechal ho tak běžet domů," navrhoval náčelník Vlčí tlapa.
"Já bych ho spíš hodil do kopřiv," přednesl svůj nápad slovutný náčelník Ležící medvěd.
"Ne, úplně nejlepší by byl zahrabat ho do země, namazat mu obličej marmeládou a vysypat na něj mravence; takovou smrt si zaslouží bílá tvář."
"Podle mě je smrt málo," ozval se malý Vašík.
"A jaký trest tedy navrhuješ, Ospalý jestřábe?"
"Zlechtat!"

Vážený pane prezidente,
nevím, na koho více se obrátit, obracím se tedy na Vás. Jak jste si jistě povšiml - jak jsme si my všichni povšimli - počet útoků ponožkožroutů se v poslední době značně navýšil. Už je skoro nemožné najít mezi našimi řadami jediný celistvý pár. Ponožky, které si přísahaly věrnost na celý život, jsou náhle odděleny od svých partnerů. Je to strašlivá tragédie.
Doufám, že současný stav otevře oči úředníkům a budou poskytnuta náležitá opatření proti této nepříjemné situaci. A mezi námi, pane prezidente - zvedněte už konečně zadek a něco s těmi obludami udělejte!
S upřímnou úctou Váš
Albert Šedonožka

"Eriku! Eriku, co se děje?!"
"Jdou si pro nás! Bože, jdou si pro nás!"
"Ale kdo?!"
"Zachraň se kdo můžeš! Je jich tolik, berou každého druhého!"
"Eriku!"
"Pozor, už přicházejí!"
Zpoza rohu proutěného koše se vynořila zubatá příšera a zakousla se do nejbližší ponožky, která nestačila utéct. Bylo to ještě dítě, velká sotva po kotník. V mžiku z ní byly jen cucky.
"Můj bože! Utíkejte, utíkejte!"
Jenže nebylo kam. Oni přišli - hotová invaze - a zabili každého druhého. Půlka nebohých ponožek toho dne přišla o život.
David Kučera se značně otráveně prohraboval prádelním košem.
"Mamí, zase mi zmizely všechny levé ponožky!"

Starý hyení dědeček měl jeden nemilý zvyk; každý den o sobě prohlašoval, že umře, že už cítí, jak na něj leze smrt, že už to brzy bude mít za sebou.
Mladí hyeňáci toho měli jednoho dne dost a rozhodli se na něj nastražit past - když má umřít, tak už aby to bylo. Chystali svou důmyslnou past, aby se konečně zbavili starého hyeního dědečka, když je uviděli lovci a picli je.
Jaké z toho plyne poučení? No, jednak, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
A jednak...
"Stáří neumlčíš!" smál se hyení dědeček ještě mnoho let po té události.

Unavenou šeď podzimního dne neprosvítil jediný zatoulaný paprsek; jen kapky deště se znovu a znovu vrhaly proti střechám a chodníkům a v bláhové naději na lepší život příští se topily v loužích těl svých ztracených sester.
Byl to pochmurný den a pochmurné město.
Podzim vymaloval stromy tisícerými odstíny zlata a dal unavené zemi odpočinout. Kaluže rozmístěné po chodníku byly tou nejlepší překážkovou dráhou; a když někdo nedoskočil a zmáčel se, komu by to vadilo? Podzim znamenal povolení pro nošení gumovek. Nádherně šedá obloha dodávala dětské hře dramatickou kulisu.
Byl to nádherný den a nádherné město.
Jenže ne každý ho viděl.

"Čau Honzo, přinesl jsem ti kafe."
Žádná odpověď.
"Ehm..., Honzo? Máš tu kafe."
Nic.
Jirka opatrně přistoupil ke kolegovi hrbícímu se nad deskou stolu. Položil hrnek s kávou vedle. Bez reakce.
"Můžeš mi říct, co tu vyvádíš?"
Honza se konečně probral.
"Jirko! Mrkej na to, něco jsem objevil."
"No to musí být sakra objev, že kvůli němu ignoruješ ranní povbuzovák. Co to -"
Jirka se zarazil.
"Můj bože..."
"Jo, to jsem říkal taky.
"Ta je tak..., tak nádherná."
"Úžasná."
"Perfektní"
"Koncertní."
"Dokonalá."
"Božská."
Na papíru se úhledným písmem skvěla rovnice s jedinou neznámou x. A byla to skutečně krásná, překrásná neznámá.

Na okraji města stála stará školní budova. Ze zdí se loupala oprýskaná omítka a děti už dávno někdo vymlátil kamenem. Chodby zely prázdnotou a v zatuchlých třídách se místo lavic vršily leda odpadky.
Paradoxem bylo, že prázdná škola lákala děti daleko víc než škola v plném provozu; zde je na místě zamyšlení, zda děti skutečně odpuzuje škola jako taková nebo spíše její personál. Stará škola byla každopádně centrem pro bobříky odvahy a jiné společenské akce.
Znáte všechny ty vtipy o zapálení školy a podobně? Stará škola na okraji města byla každopádně tou jedinou oplakávanou, když přišel příkaz k jejímu stržení.

"Hele, kluci, už jste slyšeli o Louskáčkovi?"
"Ne, co to je?"
No, a takhle nějak to začalo.
O hodinu později se kluci pochybovačně dívali na koleje, kde měla proběhnout poměrně klasická - aspoň teoreticky - hra. Dnes tu byli na místě diváků. Tedy, až na jednoho.
"Věř mi, Kenny, bude to sranda."
"Mhmmkhmm."
"Ne, nebude to bolet ani trochu."
"Khmmmmthmmm!"
V zatáčce se objevil vlak.
"Vole, fakt to byl až tak dobrej nápad?"
"Mmmthmmm!"
"Se ví," ubezpečil Stana Cartman.
Na další diskuse nezbyl čas.
Křup.
Ticho.
"Teda, to nebylo nic moc."
"A navíc jsme zabili Kennyho."
"My parchanti," povzdechl si zklamaně Kyle.

Nejen, že spolu chodili do jedné školy - a to už celé tři roky. Vyrůstali vedle sebe, bok po boku, už odmalička. Přes všechny naschvály, co si kdy provedli, by se dalo bez většího váhání říct, že byli skutečnými přáteli.
No a pak se objevila Wendy. Holka. Nikdo ze třídy se nikdy o žádnou holku nezajímal - taky nebylo o kterou - a všichni nejspíš hodně dobře věděli, proč. Jeden by nikdy neřekl, co taková holka může způsobit. Holky jsou jenom problémy. Stan byl toho živoucím důkazem.
Kyle Broflovski seděl sám doma na posteli a tušil, že byl jaksi odstaven na vedlejší kolej.

Ten hlavní vtip u dveří spočívá v tom, že mají dvě strany. Dokud jsou zavřené, nikdy nemáte jistotu, co je na té druhé straně. Jistě, je tu jistá pravděpodobnost, ale nikdy ne úplná jistota.
Když máte ten správný klíč, můžete ovlivnit nejen zda se dveře otevřou, ale také kam.
A tady je ten hlavní problém. Ti mladí kouzlotkalci by pořád jen chtěli otevírat nové dveře na nová a nová místa, daleká, blízká, nejraději by s klíčem v ruce a jedněmi otevřenými dveřmi prozkoumali celý svět.
Ale že by po sobě jednou taky zamkli, to ne, povzdechl si unaveně starý zámečník.

Parta ignorantů fingujících katastrofický alarm.
Blbost. Napište sto slov na téma P.I.F.K.A. Taky pěkná pitomost. Kdo tohle vymyslel?
Počáteční infiltrace fungující kur... ech, kamarádsky atraktivně.
Ne. Prostě ne. Dneska z toho nic smysluplného nebude, protože tohle je vážně perlička mezi tématy. Pardon, přátelé, pointa se dnes nekoná.
Párky infikované finální kulturou antraxu
zuuýiuáuitr
Unavená mladá drabblistka udeřila hlavou do klávesnice. Třikrát. Hranice půlnoci se přiblížila a jí stále zbývalo skoro třicet slov; smysl Pifky jí přitom stále unikal. Panika, plíží se kolem jako černý stín. To se nedá stihnout. Bubny, bubny znějí v hlavě s obtisknutými písmenky klávesnice.
Pointa nedorazila.

"Hele, co se dneska děje s Wendy?"
Ačkoli by mnozí řekli, že lekce kouzlotkalectví v sobě zahrnují dostatečnou dávku zajímavosti, aby zaujaly učně školní problematikou zcela nedotčené, opak byl pravdou. Kouzlotkalectví je sice super, ale sebelepší škola je pořád jen škola.
"Prý se včera chytla s Paetrickem," naklonil se Erik ke spolužákovi.
Probíraná osoba vrhla přes třídu po Paetrickovi výmluvný pohled plný jistě zcela oprávněné zloby, jejíž příčina zůstávala utajena.
"Jo, vypadá to, že mezi hlavními elementy této záležitosti došlo k nějakému tření."
"Já ti nevím; podle toho, jak se tváří Paetrick, spíš k žádnému tření nedošlo," uchechtl se Erik.

"Svoz mrtvóóól! Svoz mrtvóóól!"
K vozíku se nenápadně přichomýtl podezřele vypadající chlapík, který za sebou táhl tělo staříka. Bez viditelnějšího úsilí hodil svůj náklad na kárku.
"Tady máte jednoho."
"Ale já nejsem mrtvý!" ozvalo se z vozíku.
Tak počkat, zarazil se mnich. Tohle mi něco připomíná.
"Děje se něco?"
"Ale ne, jen mám ten pocit, že tohle už jsem někdy zažil... jak se tomu říká?"
"Déja vu?"
"Nejspíše ano."
"Takže vy jste tohle už někdy dřív zažil."
"Už to tak vypadá."
"A co jste tehdy udělal?"
Mnich zaváhal. Pak vzal protestujícího staříka lopatou přes hlavu. Ticho.
"Ano, to bude ono."

"Justýne, dneska mě něco napadlo! Obchodníci říkali, že klenotníci ve městě shánějí housenky smrtníků; co nějaké nasbírat dole u řeky? Vyděláme si prachy!"
"Justýne, dneska jsem dostal boží nápad! V lese za vesnicí mají prý černopsi noru, kdybysme chytili jedno štěně a vychovali ho, to by bylo boží, nemyslíš?"
"Justýne, co bys řekl na výlet do města?"
"Justýne, víš, jak má starej Křepelka toho vypelichanýho valacha ve stáji? Co se na něm trochu projet? Aspoň se ta herka provětrá, ne?"
Příště, sliboval si Justýn, zatímco za trest kydal stáj starého Křepelky, příště už mu na ty jeho nápady řeknu ne.

Problém geparda je, že když už se mu povede něco ulovit, nemůže si na kořisti pochutnat hned - nejdřív si musí oddechnout. A tomuhle chudákovi se to zrovna nevyplatilo.
"Hej ty, vypadni! To je naše antilopa!"
"Ach, vy bestie, vždyť jsem ji právě ulovil!"
"Kušuj, hubeňoure," chechtaly se hyeny a zahnaly geparda na útěk; v množství je síla. Cpaly se brzkou večeří a chvástaly se svým vítězstvím.
"Nesmysl nad nesmysly," potřásl opodál lev majestátně hřívou. "Každý ví, že král, skutečný alfasavec, jsem tu já."
Zmije stočená pod kamenem nic neřekla. Do savců se plést nehodlala, ale o alfování si myslela svoje.

Konečně se odhodlal; i když mu to trvalo ze všech nejdéle. A ano, Šéf mu musel promluvit do duše a celou záležitost mu náležitě osvětlit, ale koho to zajímalo? Už tu stál, před dveřmi pokoje, s dárkem v ruce, ale ten koneckonců nebyl vůbec podstatný. Natáhl se pro kliku a zaváhal.
No tak, Stane, hlavu vzhůru. Kenny tě potřebuje; seš jeho kámoš, kdo jinej by tam měl sakra jít, když ne ty? Tohle je to nejmenší, co pro něj můžeš udělat.
Nádech, stisknutí kliky, otevření dveří. Stan vkročil do studeného nemocničního pokoje.
"Čau vole, jak je-"
Jenže postel byla prázdná.

Císařská večeře se neodehrávala potichu; takové večeře se nikdy neodehrávaly potichu. A koneckonců, ani nepatřily jen císařské rodině, protože všechna šlechta, která se dnes večer u stolů sešla, rozhodně nebyla s císařem spřízněná.
Hlavním chodem byla nadívaná klepeta korýšů. Jediný, kdo se na ně s chutí vrhl, byl nejstarší syn pána Gallena z Djersku. Poněkud obtloustlý chlapec stačil spolknout přesně čtyři sousta, když se s pátým v puse skácel k zemi; u úst měl pěnu.
"Řekl bych, že nyní se nástupcem rodu stává Gallenův bratranec Setchal, nemám pravdu?" oslovil císař nevzrušeně svou ženu a odsunul od sebe talíř s klepety.

"Kargaszgho-lung; jsi v pořádku?"
"Proč myslíš, že bych nebyla?"
"Já..."
Bílá vlčice se zarazila; najednou nevěděla, co říct. Koneckonců, nikdy nemohla pochopit pocity své přítelkyně. Její děti byly stále naživu.
S povzdechem nechala Kargaszghu-lung samotnou.
Dračice se svinula do klubka v nekonečném mlčení. Ne, nikdo z ostatních neměl nejmenší tušení, jaké to je. Byla zakladatelkou svého druhu, první z draků. Ona byla největší, ona byla nesmrtelná, uctívaná; všichni ostatní byli jejími dětmi.
Pak přišli lidé, se svojí nenávistí vtisknutou do železa a ohně. Přišli a zabíjeli její děti.
A ona cítila bolest jako otisk na duši za každé z nich.

"Přátelé, kolegové. Sešli jsme se dnes kvůli problému, který sužuje naši Univerzitu několik posledních týdnů a stal se již nezvladatelným."
Arcimistr se rozhlédl po shromážděných kouzlotkalcích. Všichni věděli, o čem je řeč - o zdivočelých knihách, které ožily nepovedeným kouzlem jednoho z učňů. Zprvu krotké knihy ale byly čím dál agresivnější, až se dveře do knihovny nedaly otevřít bez rizika úrazu.
"Arcimistře," ozval se jeden z kouzlotkalců, "kolik knih je vlastně v knihovně?"
Arcimistr se odmlčel. Odpověď - stovky a stovky svazků - stejně znali všichni.
"Je třeba nehledět na množství a postavit se k nebezpečenství čelem. Takže, přátelé a kolegové - na ně!"

"Jen sem poď, ty kryso zbabělá, natrhnu ti prdel!"
"Ty mně? Ty mně že natrhneš prdel?! Ty se ani nepoškrábeš na svojí vlastní, prašivej kydači stájí!"
Slunce stálo vysoko na obloze. Frank Ujeloteč a Vlastimír Ploskonožka stáli naproti sobě na návsi a hleděli si do očí. Frank třímal v ruce vidle, Vlastimír hrdě držel pohrabáč; kolty nebyly v okolí k dostání.
"Co myslíš, pustí se do sebe?" odehnal Záviš líně kloboukem pár much.
"Řekla bych, že ne; hlavně aby tu neudělali nějaký binec, kdo by to pak uklízel?"
"Stejně je to podivná móda. Co mají všichni s tím pravým polednem?"

Tanik pohnul mříží; ozvalo se zaječení, jakého by se i banshee polekala. Kočičí mučírna hadr.
"Co? Co je? Co se děje?" probral se strážný.
"Pravidelná servisní kontrola, pane. Tyhle panty si přímo naříkají o promazání, doslova. Jestli mohu-"
"Ne! Rozhodně ne. Nechte tu mříž na pokoji a jděte kontrolovat jinam."
"Jak myslíte, pane," pokrčil Tanik rameny.
O dvě noci později se do chodeb vloupal zloděj. Lákala ho vidina kořisti - korunovačních klenotů. Jedinou překážkou byl ten chrápající starý strážný a pootevřená mříž bez zámku, z níž se loupalo zlaté pozlacení.
Zloděj se neslyšně přikradl k mříži a lehce s ní pohnul.

"Mami, jaký byl vlastně táta?" zeptal se Sobislav u večeře. Podávala se námořnická omáčka s kousky vařených lýtek, s přílohou z mořských chaluh.
"Tvůj táta?" zamyslela se Lantheila. "No, určitě to byl fešák - daleko větší než ti opilci, co tudy normálně plují. Taky bych řekla, že byl na člověka dost statečný; dokonce se vrhl za svým kamarádem, aby ho zachránil před tetou Gallandëií, jen si to představ."
"To mi připadá dost hloupé."
"Takhle bys o tátovi mluvit neměl; i když ano, bylo to hloupé. Jenže mně tenkrát připadal jako hrdina."
A taky chutnal po zralých malinách, povzdechla si siréna zasněně.

"Myslím, myslím, nevím dál, co bych ještě udělal..."
Bůh Kwakalosiwae procházel lesem a hlava mu těžkla myšlenkami. Svět kolem teprve vznikal, ostatní bohové se činili a on byl v půlce tvoření u konce s nápady. Chtělo to nějaký impuls, nějaké pořádné nakopnutí, něco -
Bůh se zastavil a zahleděl se na ještěrku, která se sebevražedným skokem vrhla z větve. Přitom napnula kůži mezi nohama a snesla se plachtěním k zemi..
To bylo ono! Kdyby ta ještěrka mohla opravdu létat, byla větší..., ach, tohle budou lidé milovat!
O několik tisíc let později se k nebi snesl stín. Lidé v panice utíkali.
"Dráááák!!!"

Darja si marně lámala hlavu nad hromadou papírů popsaných čísly. Nedávno povýšila na kapitánku a to s sebou přineslo i značně nemilé povinnosti.
Tak třeba statistika. Dlouhé sloupce čísel, které potřebovaly být zkontrolovány a schváleny. Minulý týden se v těch zatrápených číslech objevila chyba; to když podle papírů křídlatci na základně sežrali za měsíc sedmdesát tři kusů dorostlého dobytka, zatímco reálný úbytek ze stád tento počet převyšoval asi o třetinu.
Čtyři dny si s tím lámaly hlavu, než někoho napadlo postavit noční hlídky. Teprve pak přišli na to, proč statistika lhala.
Ty potvory chodily v noci tajně vyžírat letecké zásoby.

Ta zima byla nekonečná. Už před více než měsícem mělo přijít jaro a nic; pokaždé, když už to vypadalo na oteplení, udeřily znovu o to větší mrazy. Už to vypadalo beznadějně, když konečně přišla, vítaná a očekávaná.
Obleva.
Lidé Ietherie ji uvítali s otevřenými náručemi, tančili a oslavovali. Dokonce ani tání sněhu a rozbahněná země kam jen oko dohlédlo nedokázaly překazit všeobecné veselí.
"Ech, to jsem se prospal," zívl spokojeně Obrhad, když led, v němž byl celou zimu zamrzlý, konečně roztál. Protáhl smyčky svého obřího těla a vydal se do Kersku hledat něco na zub.
Ovšem, ke značné nelibosti místních.

Každoroční slavnosti klácení amfisbain byly dlouho očekávanou událostí. Za prvního jarního úplňku se sešli lidé z měst i vesnic, zapomněli na vzájemné neshody a bok po boku se vydali hubit hady.
Tato tradiční událost byla všeobecně oblíbenou kratochvílí. Za zástupem ležela těla mrtvých hadů, kteří se nestačili včas schovat, a většina jich tak zůstala - kromě těch největších, odnesených před porotu v rámci soutěže "Hadobijec roku." Na své si tak přišlo ptactvo a další příživnické potvory.
Vzato kolem a kolem, každý byl spokojený. Snad až na jednu zúčastněnou stranu.
"Nás se nikdo na názor neptal," reptala mladá amfisbaina uhýbající dopadajícím holím.

Pan Samuel Dobrodošlý se poněkud zaraženě zvedl z kočičích hlav, jimiž byla vydlážděna ulice, a které se už nadobro ztratily pod vrstvou splašků. Sáhl k opasku, aby na místě, kde byl měšec s mincemi, nahmatal prázdné místo.
Tak přece jen ho před zlodějem neubránil a o své peníze přišel.
Ohlédl se za sebe.
Ach. Tak o tohle tedy přišel také.
"Co teď?" zeptal se probodnutého těla Samuela Dobrodošlého ležícího na dlažbě. "Přijde si pro mě Zubatá, řekl bych."
I TAK SE TO DÁ ŘÍCT.
Samuel se otočil a podíval se do kostnaté tváře, která se na něj zašklebila. Nemohla jinak.

Romeo: Julie, ach, Julie; vaše krása je nesmírná, když řeknu to tak přímo. Mé srdce se svírá jen při letmém pohledu na vás, ach, Julie.
Julie: -
Romeo znejistí.
Romeo: Julie, má nejdražší Julie; má duše se chvěje myšlenkami na vaši dokonalost. Julie! Poctěte mne, ubohého, svou přítomností - tak prosím vás já, Romeo!
Julie: -
Romeo klečící na jednom koleni pod balkonem znepokojeně vstane. Zkouší nahlédnout na balkon, což se mu však nedaří.
Romeo: Julie?
Julie: -
Romeo: Julie, jste tam?
Ve stejný okamžik se slečna Aneta Javorská představující Julii probouzí doma. Vedle postele se jí válí rozbitý budík.
Julie: A do prdele!

Sloužící letkyně Darja se chystala na schůzku.
Nepodcenila žádnou část přípravy; ten chlapík z Kersku se jí líbil, proč by se na něj tedy řádně nepřichystala? Uniformu vyměnila za slušivé šaty, oči si podbarvila černí, zvýraznila rty červenou barvou z drobné krabičky. I na vlasy se dostalo; půvabně zvlněné kadeře jí spadaly na záda v plavém vodopádu.
A přece na jeden aspekt zapomněla.
Z kouta místnosti se ozvalo zašramocení. Darja se otočila a -
"Tarlyne!"
Pozdě. Křídlatčí mládě nešťastně schlíplo uši a vrhlo po své letkyni nechápavý pohled. Jenže upřímně - sebenešťastnější pohled mohl těžko odmazat ze šatů mnohočetné stopy šedivého bláta.

"Nástup k wyvernům!"
Rozkaz zněl halou a odrážel se od kamenných stěn ve spleti ozvěn, které ještě urychlovaly panující spěch. Uprostřed všeho toho zmatku se neklidně ošívalo a syčelo šest wyvernů, majestátních ještěrů, kteří si velikostí a dravostí nezadali s bájnými draky. Světlo loučí se jim odráželo na tvrdých černých šupinách překrývajících se v odolném brnění.
Byli jako stroje; monstrózní, leskle černé stroje stroje bez citů, s nekonečnou vůlí zabíjet.
"Veliteli! Čekáme na vás!"
Jarszek zaváhal. Střelci byli připraveni, oblečení v jednoduché kožené zbroji a čekající na svých místech. I wyverní samice čekala.
Na něj.
Byl čas letět do boje.