Torchwood

„Vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech. Tys nešla.“
„Páni, tady se i moje feromony cítí bezbranně. Nevyužiješ toho?“
„Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá.“
„Tvoje vůle mi zabírá celý displej. Máš ještě něco tak velkého?“
„Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad?“
„Jsem kapitán Jack Harkness, omnisexuál. Líbí se mi tvoje jméno. Nechceš na ně certifikát od experta? Provádím všechny druhy testování.“
„Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou. Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád. Květy, jež rozkoše bouří se lámou! A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět.“

Říká se, že pro každého z nás někde čeká spřízněná duše. Opravdová láska. A že když se setkáme, poznáme to.
Jackovi se tohle stávalo přibližně jednou za sto let. Každé uplynulé století potkal osobu, která mu divoce rozbušila srdce při každé myšlence na ni. Osobu, na kterou pohlížel pohledem plným něžnosti. Zhruba jednou za sto let se Jack doopravdy hluboce zamiloval.
Ale bohužel se vždy jednalo pouze o obyčejné lidi. A tak se Jack musel vyrovnat i se ztrátou.
Když zemřel Ianto, uvědomil si kapitán znovu, že právě tohle, ztráta milovaných, ho bolí mnohem víc, než jakákoliv z jeho smrtí.

Přepis textu:
1. Okno: Ianto: Něco tomu chybí...
2. Okno: Jack: Už to bude?
4. Okno: Ianto: Zkus.
6. Okno: Ianto: Teď je to dokonalé.

Ianto kreslil prstem na Jackově holé hrudi malé kroužky, v očích smutek. Jack zíral na strop potemnělé ložnice a pravou rukou, na které měl Ianto položenou hlavu, druhého muže objímal.
„Jacku?“ zašeptal Ianto.
„Hm?“ zamručel Jack.
„Jak to vidíš s námi dvěma? Jako budoucnost,“ vyhrkl mladík nervózně.
„Ianto, já…“ nevěděl Harkness nahonem, co má vlastně říct.
„Jacku, miluju tě.“

Kapitán zíral na prázdnou láhev.
Nikdy mu to neřekl nazpět. Choval se k němu tak povýšeně.
A teď by přitom cokoli vyměnil za to, aby mu mohl říct, že ho miluje.
Dal by cokoli za to, aby mohli být spolu. Navždy.

„Ianto, napiš na to PAVOUK a pak to dobře ulož,“ poručil Jack sedící za svým stolem a ukázal na truhlu ležící před ním.
Mladík pozvedl obočí: „Pavouk?“
„Plyn Aktivující Vzrušení Obou Účastníků Koitu,“ odpověděl Jack a zasmál se. „Je to spíš aerosol, ale připadalo mi to jako vtipné označení.“
„Jak si přejete,“ opatřil Ianto truhlici nápisem. „Říkal jste aktivující vzrušení, pane?“ sáhl Jones do útrob bedny a vytáhl oválný stříbrný flakónek. Nenuceně ho převracel v rukou a po chvíli jakoby omylem stiskl rozprašovač. Drobné kapičky zasáhly kůži obou.
„Ups,“ usmál se Ianto nevinně.
Jackův úsměv se rozšířil: „Jak si přeješ.“

Jack provedl otočku,, natočil se bokem, zatnul ruku – aby vynikl sval, napnul kšandu a nakonec přidal oslnivý úsměv.

„Uhm, neruším, pane?“ zeptal se Ianto, který zrovna sešel dolů k celám.
„Ne, v pořádku.“
„Všichni vás hledáme, zachytili jsme signál. Zkoumáte reakce weevilů?“
„Ne, zkouší svou balící otočku,“ vysvětlil John Hart, který se tam vzal jakoby odnikud.

„Co dělá takový fešák v takovém pajzlu?“ zeptal se Jack Ianta. Usmál se a přitočil se k němu a usadil se na barovou židli vedle.
„Raději byste měl zkoušet balící otočku na Harta, pane,“ odsekl uraženě.
„Tu jsem trénoval kvůli tobě,“ přiznal se Jack.

Ianto právě myl poslední hrnek, když se ode dveří ozval hlas, který mu způsoboval husí kůži po celém těle: „Ianto. Je pozdě.“
Mladík se snažil soustředit na práci a ani se neotočil. Jack se s mírným úsměvem přemístil k mladšímu muži. Postavil se těsně za Iantoa a pomalu se k němu přitiskl. Ianto přerývaně vydechl. Odložil hrnek a pravou rukou se dotkl Jackových kalhot. Rukou chvilku putoval, až nalezl, co hledal.
Harkness ho pevně sevřel okolo pasu a zašeptal mu do ucha: „Víš… pod těmi kalhotami nemám vůbec nic.“
Ianto po této větě vzdal jakékoli sebeovládání a Jacka vášnivě políbil.

Slyšte hipsteři, slyšte nerdi,
tuhle báseň o muži,
nosí gatě na půl žerdi,
snaží se tě zneužít.
Každý skončí jeho vinou
s hroznou vnitřní kocovinou.

Babička, ta sebou sekla,
brzy se obrátí v prach.
Karkulka jí totiž řekla
o NĚM a… o těch polohách.

Farář padl na kolena,
prosil Boha o pokání.
Protože před tím cizincem… ehm… taky tak trochu padl na kolena
a vyspal se s ním na počkání.

Sváděl mnichy, sváděl krále
(nikomu to nevadilo!)
i Amálku na louce.
Vochomůrka tají stále,
co se stalo, přihodilo,
v Pařezové chaloupce.

Proto radím, na mou věru,
rychle, matko, schovej dceru!

Ianto chodil každý týden do expres čisírny s kabátem Jacka Harknesse. Paní, která oděvy přebírala, už jej dobře znala a neptala se na díry v kabátě ani na podezřelé fleky kolem nich. Jen prohledala kapsy a tentokrát mu vrátila červené eso a Ianto Jones si jej nepřítomně strčil do kapsy saka.
TO UŽ JSI ZASE TY?
Smť podal Jackovi jeho karty a na stůl položil hromádku z ostatních, nahoře bylo pikové eso.
STOJÍM, JSI NA ŘADĚ.
Jack si prohlédl karty a nenápadně zašátral v kapse kabátu. Ztuhl, byla prázdná. ,To je konec,' pomyslel si.
„Co kdybychom si zahráli poker?“ navrhl.

Ta hra byla utrpení! Nejhorší, co za svůj dlouhý život zažil. I člověče nezlob se s Masterem, který se zlobil téměř pořád, se mohlo zahrabat proti svlékacímu pokeru s Harknessem.
„Končím,“ oznámil Doktor. Zmobilizoval zbytky své důstojnosti a pokusil se zakrýt fezem nezakrytelné.
„Ale no tak,“ protestoval Jack. No sobě měl pořád dlouhý kabát, ale (Doktor si v duchu přikázal na to nemyslet) podle hromady svršků na zemi musel mít pod kabátem pěkně vzdušno.
„Ještě dvě kola a ukážu ti něco lepšího než eso.“
„Eso peso?“
Jack se zatvářil zklamaně. „Možná by neškodila změna prostředí. Někam, kde mě ještě neznají...“