Torchwood

"Tohle už není náhoda, tohle už je vážně problém," povzdechl si Jack, zatímco se probíral lékárničkou. John se i přez zranění dokázal tvářit jako král celého vesmíru.
"Při takovém počtu by se to stalo každému," nafukoval se: "to je otázka statistiky."
Možná by dodal ještě něco, ale Jack ho bez varování polil dezinfekcí. Zařval tak, až se roztřásla okna.
"Já jen, že si o tom už povídá půlka galaxie," poznamenal Jack a rozbalil krabičku náplastí: "Jestli ti někdo vymyslí přezdívku, tak už se jí nezbavíš."
"Přezdívku?" odfrkl si John: "Jako John - Lamač Srdcí?"
"Spíš něco jako John, co ošustil radiátor."

Vítr ho hladí po tváři, ale přináší jen málo útěchy.
Jack vycítí její přítomnost ještě dřív, než Esther promluví.
“Jsi v pořádku?”
“Můžu být v pořádku, když každým okamžikem můžu umřít? Jak s tím vůbec jde žít?”
“Je mi to líto,” zašeptá Esther. Její ruka najde Jackovu, vklouzne do ní, menší a horká. Zahřívá ho zevnitř.
Jack se zhluboka nadechne… a pak přitiskne Esther k sobě. Ví, že je to chyba už ve chvíli, kdy jeho ústa najdou její.
Znovu bolestně zjistí, že se nemýlil, zatímco o něco později hledí na její rakev a přemýšlí, kde ty loňské sněhy jsou.

Myfanwy ztěžka dosedla na podlahu a bylo znát, že to neměla moc pod kontrolou, chvíli se motala a pak se položila na bok. Všichni se k ní rychle seběhl. Owen jí přiložil prsty na krční tepnu.
„Srdce bije hrozně rychle! Mohl by to být akutní nedostatek draslíku!“ křikl a rozběhl se k lékarničce. „Tady máme jen ibalgin, vyprošťovák a obvazy,“ hlásil.
„Jack má v kanceláři banán, ten je bohatý na draslík," řekl Ianto.
Gwen pro banán zaběhla a byl vpraven do Myfanwy.
„Ten ne, ten byl památeční po Doktorovi!“ zasténal Jack.
„Nechci vědět jakým způsobem byl památeční,“ poznamenal suše Ianto.

Byl to naprostý den blbec.
Owen se nestihl najíst a hlady už mu bylo špatně. Kafe nebylo k nalezení.
Na stole ležela mísa ovoce.
Vzal si banán. Ukusoval a pročítal pitevní zprávy.
„Na moment si to půjčím.“
Jack si vybral největší banán a zmizel. Owen už jeho nahotu ani nekomentoval. Znovu se začetl do zprávy.
Půjčím...
V hlavě se mu objevil děsivý obraz.
Vyplivl to, co měl ještě v puse a odnesl zbytky banánu do koše.
Ianto otevřel oči. Jack stál před ním, v ruce banán.
„Hmpf?“ zeptal se.
„Snídaně,“ usmál se Jack: „Jinak ti bude špatně. Všechno ostatní došlo.“

Kapitán Harkness věděl, že ve vesmíru je hodně nepříjemné uváznout na několika místech - na Scaro, protože s Dalekama prostě nebyla sranda, na Arcateenu 5, protože ty sosáčky motýlích lidí byly neskutečně otravné a vlezlé i na něj, a v 2364. dimenzi. Tamní želatinoví lidé si velmi nelibě nesli, když jste do nich omylem spadli.
Zatraceně pozdě si uvědomil, že to zeleného želé, kterého měl plnou vanu, byl tamní princ. A než se nadál, tak ho s ním oženili. Neměl moc chutí do svatební noci s želatinovým slizem, ale v pouzdře měl ještě od posledního setkání s Doktorem místo blasteru banán...

Odjakživa chtěla žít. Jako malá pevně svírala klacek a vedla líté bitvy s bratry v blát- ne, na dalekých planetách, jako její princezna ochránkyně!
A potom... vyrostla.
Stalo se to jednou, když se vracela coby zdravotnice z odpolední. Muž ve vojenském kabátě, mluvící na... něco.
Křičelo to, zmučeně a všude jizvy a... ona byla v šoku, protože něco byl někdo.
Ale vstala a-
"Potřebujete pomoc?" zeptala se stvůry odhodlaně.
"Flat Holm," pronesl o týdny později Jack a tahle dvě slova definovala zbytek její existence.
Nikdy nepoznala nádhery vesmíru. Ale brodila se jeho špínou, oběťmi.
Byl to nehezká alternativa.
Ale dobrá.

Zakroužil skleničkou. Napil se.
Povzdechl si. Možná byl čas jít. Neměl chuť tančit, neměl...
"Alonso," ozvalo se a... a jemu se náhle chuť vrátila.
Kapitán Jack Harkness byl prostě fascinující.
Alonso se zakřenil a povytáhl obočí.
"A co přesně máte na mysli, pane?" povytáhl škádlivě obočí. Tahle noc najednou vypadala tisíckrát slibněji.
Mrkl na kapitána a- zarazil se.
Flirtovná jiskřička v jeho modrých očích byla pryč.
"Neříkej mi tak," řekl.
Alonso se zarazil. Co udělal špatně?
"Nic," řekl Jack tiše.
"Prostě... jen asi ještě ne," dodal a pak...
Prostě odešel.
Alonso se neubránil pocitu, že mu uplavala pěkně výjimečná rybka.

-Máááá-míííí!
Co, broučku? (-Unaveně-)
-Můžu ti dát hádanku?
To víš že ano. (-A musí to být?-)
-Víš, co mrtví můžou, ale živí musí?
Ležet a spát? (-Hmmm. Strašně moc dlouho spát. Bez malých stopiček na polštáři. Bez deky, polité čajem. A tak.-)
-Máááá-míííííí! To je nuda!
Prdět? (-Vzdávám se-)(-To nebylo moc výchovné. Rychle vymyslet něco jiného, než-)
To mi připomíná jednu historku, jak jsem si v dávných dobách před betonem -
"Zlatíčko, jestli chceš vědět, co mrtví můžou, ale živí musí, je poslouchat strýčka Jacka," ozve se Ianto a přehodí si Anwen na druhé koleno. "Ale živí alespoň ještě můžou umřít."

Owenův byt působil vždycky trošku prázdně, ale teď Toshiko připadal ještě prázdnější. Zmizelo jídlo, pití, pasta na zuby, všecky ty věci, které napovídají, že někde žije živá bytost.
Pozorovala Owenovu křehkou postavu shrbenou na okraji pohovky. Zoufale toužila udělat něco, co by mu pomohlo, a zoufale netušila, co by to mělo být.
„Trochu ti vyvětrám,“ vyhrkla. „Je tu nedýchatelno.“
„Já nemusím dýchat, Tosh,“ upozornil ji. „V podstatě můžu nabírat vzduch do plic a zase ho vypouštět, je to nezbytné k tomu, abych s tebou mohl komunikovat, ale fakticky nejde o metabolickou výměnu. Nepotřebuju vzdušný kyslík.“
Zhluboka vydechla. Ona kyslík potřebovala.

„EHM. NEPOTKALI JSME SE UŽ?“
„Jo. Ale prý umím obelstít smrt,“ mrkl Jack.
„A já jsem také zemřel… ale moje láska k Amy mě přivedla zpět. Nebo tak nějak.“
„My už se také známe. Jsem Doktor. A ještě párkrát se uvidíme. Dostal jsem prý novou sadu životů.“
„A VY? NEBYL JSTE PŘED CHVÍLÍ MUŽ?“
„Proč? Dělá vám to problém?“ vyštěkl Master.
Zoufalý povzdech.
„A CO VY? VŽDYŤ VY JSTE TU TEĎ BYL! TEĎ! NIKDO NEUMÍRÁ TAK ČASTO.“
„No… když mě hrozně rajcuje, jak se mě dotýkáte tou kosou.“
A DOST, JDU JINAM, pomyslel si Smrť. NĚKAM, KDE MRTVÍ ZŮSTANOU MRTVÝMI.