NCIS Námořní vyšetřovací služba

Agenti udržovali pozice, připravení na pokyn velitele k rychlé akci. Stáli nehybně, jako sochy - dokonalí profesionálové. Vyčkávali. A čekali. A čekali. Čekali na povel, který stále nepřicházel. Nikdo z mužů se ani nepohnul. Důvěřovali svému nadřízenému. Věděli, že i on vyčkává. Že čeká na ten jediný správný moment, na tu jedinou milisekundu, na okamih, během kterého se svět zastaví, všechno ztichne a oni, jako lavina, jako ruka osudu přetrhnou jemné předivo času a...
Agent DiNozzo se probral z lehkého zasnění. To je divné, pomyslel si. Ale čekal dál.
*
Agent Gibbs konečně zaplácl dva komáry, kteří mu seděli na uchu. "AKCE'.

"DiNozzo, dávej pozor!" zavrčel Gibbs, zatímco ho Tony líbal na krku.
"To dávám, šéfe. Uhm, krásně voníš."
"No tak, Tony, něco se tam děje, soustřeď, oh... se..."
Gibbs se nechal unést Tonyho hrou a lačně ho začal líbat.
V tom se z protější budovy začal ozývat hlasitý rachot.
"Tony, pusť mě, musíme... copak to neslyšíš?"
"Ne, Gibbsi, já nic neslyším. Pojď sem."
"Sakra, DiNozzo, musíme..."
"Nemusíme nic. Vlastně, musím ti sundat kalhoty, a to hned."
"DiNoz..." Tony ho začal vášnivě kouřit a Gibbs se jím nechal strhnout k bouřlivému sexu.
"Teda, to bylo..."
"Jaké?"
"Nemám mluvit sprostě, šéfe, vzpomínáš?"
"DiNozzo!"

A je to tu zase. Nesnáším, když hlavním podezřelým je šéf gangu. Tím spíše, když to zavání mafií. Proč to nemám rád? Protože pravděpodobnost usvědčení se v takovém případě drasticky snižuje.
Jako tehdá, když jsem ještě dělal na protidrogovým.
Měl to být snadný případ, jenže všechny nepřímé důkazy ukazovali na Mlátičku Charliho. Byl to děsnej zmetek, synáček tamního mafiánského bosse. A uznejte sami, že usvědčit ho bylo prakticky nemožné.
A stejně je tomu i dnes. Pro samou práci jeden neví, kam dřív skočit. No kam, za manželkou našeho mariňáka, ať se to nedozví od sousedů.
Někdy svoji práci fakt nenávidím.

Zvláštně se na mě díval, jako by chtěl něco...
Šel jsem si s ním promluvit do "zasedačky".
Nic neříkal, jen se díval. A já se díval na něj. A pak jsem ho políbil, nešlo jinak. A on mi polibky vracel! Bože, to je ono, přesně tohle jsem potřeboval!
Ale chtěl jsem víc, potřeboval jsem víc.
Klekl jsem si a rozepl mu kalhoty. Netvářil se odmítavě. A tak jsem ho vzal do úst a kouřil, jak nejlépe jsem dovedl, dokud se neudělal.
Podíval se na mě dolů: "Přece jen je ten tvůj jazyk k něčemu dobrý, DiNozzo."
Mé srdce přetékalo blahem!

Zase v práci. U Gibbse. Jak se mu mám podívat do očí? A proč se za mnou nepřišel podívat? Jindy to udělal. Že by ten uteklý vrah byl takový prohřešek?
Nebo snad... že by něco tušil? To ne, to by něco řekl. Já... musím si s ním o tom promluvit. Takhle to opravdu dál nejde.
Už tehdá na tom molu jsem pochopil, že je pro mě něco víc. Když jsem se ho prvně dotkl rty... i když jen při umělém dýchání...
Ale, je tu mnoho proměnných. Gibbsova pravidla... a co když není... a jsem vlastně já?
Bože, co mám dělat?!

Šéfe! Tohle ne, tohle mi nedělej! No tak, Gibbsi, dejchej! Prober se! Sakra, co mám dělat?
A co Maddie? Sakra! Musím jí pomoct, Gibbs by to tak chtěl. Ještě jednou sakra!
Maddie! No tak, dejchej! Nádech, stlačit hrudník! A znovu a znovu.
A Gibbs se stále nehýbe. Ne, nedívej se tam! Musíš zachránit tu holku, už kvůli němu. Jen kdyby to tak nebolelo u srdce. Nedívej se tam! Bože, on se nehýbe!
Sakra, Maddie! Nádech, ano, to je ono, hodná holka!
Nedívej se... on dýchá!
Díky ti, Bože!
Ale, bolí to, pořád. Proč? Já... Gibbs...
GIBBS?!
Jsem totálně v hajzlu!

"Vím, co mám dělat. Nejsem už žádnej zelenáč. Jsem starší agent a jako takového by mne měl taky brát. Rozhodně si nestěžuju, jediný, co chci, je trochu víc prostoru, abych mohl dokázat co ve mně je. Musí si uvědomit, že na slepé poslouchání rozkazů je mne škoda. Můj velice výkonný mozek zvládne vyřešit jakýkoli problém, jsem jedním z nejefektivněších vyšetřovatelů z týhle agentury. Vždyť jsem dokonce odmítl vést vlastní tým ve Španělsku! Každý chce přece pracovat s těmi nejlepšími a on prostě je nejlepší. Jenže! Já potřebuju autonomii. Nastal čas vzdoru. A to právě teď!"
"DiNozzo, jdeme!"
"Už běžím, šéfé."

Dnes se vracím do práce. Jindy bych se těšil, ale takhle...
Nepřišel za mnou. Proč?
Chápu, kvůli mně utekl vrah. Ale tohle jsem si snad nezasloužil.
* * *
Bylo to zlé, málem jsem umřel. Zase.
Ale něco se změnilo. Začal jsem přehodnocovat svoje postoje. Věděl jsem, co chci. A tentokrát si za tím budu stát.
Zvláštní. K tomu mě nepřinutilo, ani když jsem skoro umřel na mor.
Pravda, dost se toho od té doby změnilo.
Hlavně tehdy na tom molu...
* * *
Návrat. Připadám si stejně neschopně, jako Harvey Pell v "V pravé poledne". A Gibbs je Kane.
Jen chybí, aby mě taky nedoporučil...

Jethro seděl v baru a rozmlouval sám se sebou. No, spíš se sebou mlčel ve vzájemné neshodě.
Už nějakou dobu zíral na panáka whisky, jenž ležel před ním. Sváděl přitom sám se sebou dialog na téma: Jsem ve službě vs. Potřebuju panáka.
Měl vztek. Na toho vraha - že Tonyho postřelil, na Tonyho - že se postřelit nechal a na sebe.
Tony se měl dnes po rekonvalescenci vrátit do služby. Bude to náročné, než si pořádně utřídí myšlenky Tonymu tváří v tvář. Navíc si každý myslí, že ho ani nebyl navštívit.
Vstal, kopl do sebe panáka a vydal se čelit věcem budoucím.

Stále se na něj zlobil za ten zbabraný zásah. Kvůli jeho chybě utekl nebezpečný vrah, teď po něm není ani stopy.
Ale nejvíc ho štvalo, že ten hajzl Tonyho postřelil. A on o něj měl obrovský strach - přeci jen, jeho nejlepší agent.
Byl se za ním podívat v nemocnici. Dlouho mu trvalo, než se k tomu odhodlal. Strach a vztek mu bránily.
Spal, nějakou dobu u něj seděl, ale nevzbudil se.
Jethro za to byl vlastně rád, nevěděl, co by mu řekl, možná by mu začal nadávat do hlupáků.
Jedno však věděl, jeho zatvrzelé srdce začalo s konečnou platností roztávat.