Řecká mytologie

Byl to výsměšně krásný den.
Ariadna stála po kolena v něžně chladivém moři a roucho se jí lepilo na tělo.
Možná na obzoru ještě zahlédla odplouvající loď.
„Aspoň že mě nechal na ostrově, kde je pitná voda,“ řekla si a hořce se zasmála.
Večer pro ni Théseus osobně našel příjemné místo ke spánku a ráno tam našla přichystané jídlo. Zásoby.
Bál se, že když zradila svou rodinu, zradí i jeho?
A proto ji se zradou předběhl?
Jenže Minotaura musel někdo zastavit. Musela něco udělat, jinak by stále umírali další lidé.
Teď si musela přiznat, že ji její oslnivý hrdina zklamal.

O válce kolovaly jen ty nejlepší historky. O hrdinech, kteří v zářivé zbroji zachraňují čest a krásné ženy...
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když si nasazoval Achilleovu zbroj. Prožil na bojišti deset let. Tolikrát viděl, jak oči pohasnou, když z nich uniká život. Nedokázal jen sedět a přihlížet, jak tábor pohltí plameny.
Rozloučili se. Slíbil, že se vrátí.

O Hádu kolovaly jen ty nejhorší historky. O trojhlavém Kerberovi a krásné Persefoně. O duších, které se nemohou vrátit zpět.
Na nic z toho Patroklos nemyslel, když mu na hruď mířil Hektorův meč. Myslel na Achillea. Zemřel s úsměvem na rtech.

"Já už za bráchama chodit nebudu."
"Copak, drahý, byli oškliví?"
"Jsou to pořád ty samý kecy. Jeden furt mluví o tom, kolik holek sbalil a zbouchnul a přitom jeho manželka sedí kousek vedle!"
"Já vím, ty bys mě nikdy nepodvedl..."
"Tvoje máti by mi usekla koule, kdyby mě to napadlo. No a druhej brácha, ten pořád jenom ty svý koně a ten jeden chlápek, co ho nasral. Ale nejhorší je, že jsem ji vyprávěl historky tady od nás, co děláme, kdo nám sem přišel nový a tak! A oni řekli, že je to nezajímá."
"Nesmíš si to tak brát, Háde."

Slunce zapadlo a na louku padla tma. Osvětloval ji jen hořící táborák. Vůně jeho dýmu se mísila s vůní ibišku. Z táboráku občas vycházejí ohnivé erupce. Proto je i přes pozdní hodinu horko.
U táboráku sedí Európa. Z dálky se blíží Prométheus. Má svůj plán. Unese ji, vyfoukne ji Diovi. Přímo ji smete.
Tu se náhle na louce objeví stádo divokých prasat. Európa bere nohy na ramena a prchá. Prométheus jen zdáli pozoruje ten tanec.
Příčina je mu jasná. Kdyby ta prasata nebyla tak laciná, lovci by je určitě všechna odlovili. A nezjevila by se tu v ten nejnevhodnější okamžik.

„Všichni chlapi jsou prasata,“ vysoukal ze sebe Eurychlos udýchaně.
„Proč mě to nepřekvapuje,“ odtušil Odysseus suše. „Co je to tentokrát?“
„Vždyť říkám, všichni chlapi… Počkej,“ zarazil se. „Ne takhle. Ta čarodějnice Kirké je proměnila v prasata.“
Odysseus mu konečně věnoval plnou pozornost. „Oh. To mění situaci.“
„Musíme odsud vypadnout.“
„Já to s Kirké vyřídím.“
„Myslím to vážně, Odyssee, nechoď tam. Kirké je mocná čarodějka. Proti ní nejsi nikdo!“ Eurychlos si svou chybu uvědomil příliš pozdě.
Odysseus se ušklíbl.
„Nikdo je moje druhé jméno.“ A s těmi slovy odešel. Eurychlos se za ním s povzdechem díval.
„To bude ještě tanec. Prasečí.“

Dávno padla noc, ale na Olympu to zřídkakdy znamenalo konec večírku.
„Persefona mě nikdy chtít nebude,“ stěžoval si Hádes každému, kdo byl ochoten poslouchat.
„Protože na to jdeš úplně špatně!"
„Jsem jedno ucho.“
Zeus – víc než jen lehce v náladě – se té představě zasmál. Pak se k bratrovi naklonil.
„Musíš ji unést.“
„Unést,“ zopakoval nepřesvědčeně Hádes a odtáhl se. „Proč se mi zdá, že je to blbej nápad?“
„Mně to fungovalo vždycky.“
„Démétér mě zabije.“
Zeus jim dolil sklenice. „Sme nesmrtelní,“ podotkl. „Musíš si pak Persefonu nějak to, udobřit. Pojmenuj po ní kontinent nebo tak.“
Hádes o tom začínal uvažovat.

Ticho. Léta vládlo ticho. Umění mluvit bylo zapomenuto. Prohrály.
A pak se ozval hlas. Hlas čistější než skřivánek a mocnější než mořský příboj. A všechny oči se otevřely a probudily se z nečinného spánku. A hlas zněl dál.

Hlasitý příboj skrývající skalní útesy. Zpívající národ. Svobodný národ.

A pak se ozval druhý hlas. Sledoval první, ale přece žil sám. Hlasy pěly píseň svobody. A ta zněla čím dál silněji.

Vězení se otřásalo pod stovkami krásných silných hlasů, hlasů, jež už léta nikdo neslyšel. A mříže se rozpukly, zámky rozskočily a národ byl opět svobodný.

Sirény byly svobodné.

A království padlo.

Napřed jsem to zkoušel. Na tom přece nic není. Jednoduchá práce, trochu fyzicky náročnější, ale nějak si s tím poradím. Má chytrost už mě dostala z lecjakých potíží. No, a taky do nich.
Pak jsem nadával. Zatracený šutr! Asi bych si ho nemohl trochu přitesat, že? Hm, nemohl, chápu. To já jsem tady zatracený.
Potom jsem zkusil počítat. Jeden, dva, tři, tisíc, dva, tři, milion, dva, tři. Um ca ca, um ca ca. Válčím s tím v rytmu valčíku. Nuda. Vyhoření. Beznaděj.
A teď? Už jenom ležím. Depresivní mrtvola, co má kopr. Dělejte, co umíte nejhoršího, mně je to jedno.

Bohyně proslulá milostnými úlety si očividně neváhá dopřát i jiná sladká potěšení.
Často ji můžete potkat v její oblíbené kavárně, kde je schopná utratit půl Midasova paláce. Brzo jí nejspíš začneme říkat „Kypřanka“ z jiného důvodu.
S takovou slabostí pro zmrzlinu si nebude moc dovolit vystavovat své libové tělíčko v šortkách a bikinách.
Její známí navíc tvrdí, že není přírodní –

Je tady zas! Přímo před mým domem! Už potřetí tenhle měsíc! To nemůže být náhoda! Čtenáři, do háje s bohyněmi! Tohle je skutečná nadpozemská krása.
V příštím článku se těšte na mou ódu na ten nejúžasnější popelářský vůz na světě!

„Se satyrama jsem skončila,“ zamumlala nymfa, ruce vzdorně založené na prsou.
„Zas na tebe nějakej kozel zkoušel ten trik se stromem?“ zeptala se druhá chápavě.
„Mhm…“
„To je prostě náš úděl, snášet je.“
„Třeba nejsou všichni stejní,“ namítla nymfa nadějně. Druhá se ušklíbla.
„Myslíš někoho konkrétního?“
„Echo říkala, že se na mě ptal Apollón,“ řekla nevinně a namotala si na prst pramínek vlasů.
Druhá nymfa se zarazila. „Počkej, Dafne, to není dobrej nápad. Apollón-“
„A proč by ne? Je to přece bůh!“
„No to sice je, ale my jsme v Řecku, drahá,“ odvětil Thetis suše. „Tady je to samej idiot.“