DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2023. Téma: Stát na ramenou obrů - polemika

To jsme my, synové, dcery slavných plavců? To jsme my, vnukové, vnučky nejlepších loďařů, co kdy chodili po tomto světě? Kde jsou ty lodě? Kde velké dědictví po předcích?
Jak malé dítě se drží jen matčiných sukní, za ně se skrývá a cizího bojí se i pozdravit, tak schovali jsme se do našich přístavů. Již patnáctý rok běží od strašlivé té noci, kdy loděnice naše a s nimi největší přístav schvátil obrovský požár.
Když byl popel ještě žhavý, každý z vás se hotovil k dílu! Domy všecky stály do tří let; a krásnější než prve! Však loď – jste nepostavili žádnou!

Slyším vás říkat, jak krásné je žít, obdělávat a zušlechťovat zem. A ptám se – stačí nám to?
Slyším vás říkat, že stavíme na skvělých činech našich předků. A ptám se – stačí nám to?
Slyším vás kořit se předešlým pokolením jako nedostižným velikánům. A ptám se – stačí nám to?
A rovnou si odpovídám: NESTAČÍ!
Nechceme přece být malými syny velkých otců!
Nechceme být trpaslíky na ramenou obrů!
Říkáte: Noe si podmanil vody, Nimrod lesy, co zbývá nám? Což to nevidíte? Obraťte svůj zrak k nebi! Spojte cihlu k cihle a dobudete oblohu! Budete obry na ramenou obrů!
NEBE BUDE PATŘIT ČLOVĚKU!

"You're shorter than I expected."

Niall could have sung along with the comment. It was how people who had met him first on vidcall reacted. He laced his hands behind his back. "The good lord made up for it in other ways," he replied, laconically.

An act, a persona. Insufferable, Helva had scoffed. Yet it worked.

He never asked his parents why he hadn’t been shelled. His stature was written in his genome, his epigenetics, from the getgo. He would have qualified.

But he’d rather stand on his own two feet. Even as close to the ground as they were.

Léčitelka právě zjistila, že Elzee pomoci nedokáže.

"Geralte, měl bys jít za čarodějem!"
"Proč? Je to namyšlený hezoun."
"Ne, je to to nejlepší co tě tady mohlo potkat."
"Myslím, že se obejdu bez toho, abych někomu pochleboval, jak je úžasný..."
"Zkus to, má hodně znalostí. A vzpomeň si, co bylo na trhu."
"Myslíš, že když napsal ten zatracený kvíz, že si z něj hned sednu na prdel?"
"Občas se musíš obrátit na někoho, kdo je chytřejší než ty."
"Nejsem takový, abych se každému kouzelníčkovi poklonkoval."
"To já vím. A ani to po tobě nechci. Zkus s ním jen rozumně promluvit."

"Eduarde, víš vůbec, že hraješ falešně???" zeptal se otec.
"Lidé to tvrdí..." zamyslel se bard. "Ale já si to nemyslím. Podle mě jen nemají vkus."
"Ještě jsem neslyšel, že by se někomu líbila. A celkem pochybuji, že nikdo nemá hudební sluch."
"Nedoceňují mé experimentální tóny. Jednou mne lidé uvidí jako obra, na jehož ramenou bude stát novodobá hudba."
"A to ta hudba také vždy vyplaší celý les?"
"To se stalo jednou. Asi jsem měl začít jemnějším tónem, aby se zvířata nelekla."
"A to se lekly i všechny ty předměty, které tvá hudba prý zničila?"
"Ty prostě nevydrží trochu hlasitější hudby!!!"

"Zajisté si myslíš, že máš pravdu, ale abych tě vyvedla z omylu. Jak říkal Seneca violae sunt purpurae, sed non submergunt etiam si steterint in capite tuo, tudíž, dle slov neméně velikého Plútarcha sicut viridis visci, volvitur quercus messor. Vím přesně, co chceš namítat. Posloužím ti slovy Tla'sskala, filozofa z planety Ryloth. Loonala kwee nio rella ri eeta. Ambrosius v podobných případech používal zcela neotřesitelný argument, který, jak přepokládám, bude i u tebe naprosto fungovat. Ubi est securis? Vide quid mihi isti caligae fecerunt! Illi prorsus detuned meum citharam! A pak je tu Patricij a jeho Quia ego sic dico."

Byli to lidé z masa a kostí. Je jisté, že je někdy bolela hlava, trpěli rýmou a pochybovali. O sobě samých, svých myšlenkách, nápadech moc odvážných na dobu, ve které se narodili.
Učebnice z nich udělaly jména a čísla. Seznam děl, nápadů a letopočtů. Pokud měli štěstí. Tisíce stejně skvělých upadly v zapomnění nebo jsou předmětem zanícených magorů a odborníků.
Buď jak buď, jsou to velikáni, lidé, kteří nám prošlapali cesty, definovali náš směr a naše myšlení. Můžeme se tomu bránit, můžeme protestovat, ale jsme trpaslíci, kteří nesmějí zapomenout na obry, jež je nesou. Jinak budeme stát na hliněných nohou.

Prý rod! Tradice! Šlechtici jsou jak psi v psinci. Proč obětovat život nepřerušené pokrevní linii?
Kdybych nemusel, nikdy bych se neženil. S Ilyou to byl jeden velký průšvih a kluk taky za moc nestojí. Aspoň je tu dědic.
Jenže… tuhle rodu nedlužím, je jen moje. Kdyby jen to šlo bez dítěte…
Co když mi umře?
To čekání nevydržím. Bába řekla, že dovnitř můžu jen kdyby umírala. Panebože, to ne.
Už to trvá celé hodiny!
Kašlu na předky a povinnost. Chci ji. Živou.
Slyším pláč! Dítě?
Je mi jedno, že je to dcera. Co Kristina?
Přežila…
Už nikdy takhle riskovat nebudu!

"Ty vole, dneska jsem viděl záznam z otevřený snídaně s našim generálem, měl tam nějakej proslov, to zas byly kecy, to by ses posral. Prej jak stojíme na ramenou obrů a musíme bejt vděčný velký matce v Belgii, že bez toho by nebyly zisky. Ale já ti řeknu, bez čeho by nebyly zisky! Celej korporátní obr by byl úplně v prdeli bez těch trpaslíků, který každý zasraný ráno vstanou a jdou jak idioti tvořit další a další excelový tabulky. Protože na těch to stojí, ne vole na nějakejch obrech. Bez lidí jako já by byl celej korporát úplně v píči!"

"Musíme vylézt na břeh tady," křičí Jorcha.
"Jak? Je to příliš vysoko, po téhle mazlavé hlíně ani ty nevyšplháš. Někde dál třeba bude padlý strom, po kterém by šlo vyšplhat."
"Čím dříve budem z vody, tím lépe. Fleuriot má zlomenou ruku a kdo ví co ještě, jinak by nás už přenesl kouzlem."
"Co chceš tedy dělat?"
"Zapřeš se co nejpevnějc, Oktar se ti postaví na ramena. Já pak vylezu na něj a z jeho ramen už nějak doskočím na břeh. Tam uvážu lano a postupně se všichni vytáhnem."
"Tak jo, a Oktar ponese Fleuriota na zádech, za tu kreténskou zkratku."