DMD č. 17. pro 17. 4. 2022. Téma: Záblesk

V třicátých letech dvacátého století bylo stále potřeba pro fotografie za špatného světla používat speciální magnesiem a kyslíkem plněné bleskové žárovky na jedno použití.
Doktor Edgerton po svých studiích na MIT vyvinul první elektronický blesk na světě, který měl hlavní výhodu v tom, že šel použít vícekrát. Je to skleněná trubice naplněná xenonovým plynem. Pro to, aby mohla generovat světlo musíme v trubici zapálit vysokonapěťový elektrický oblouk, který zahřeje xenonový plyn do fáze plazmatu za současného emitování pulzu světla.
Takový blesk měl ještě dlouhou cestu k tomu, aby se dostal do světa fotografie, protože další výzvou bylo celé zařízení zmenšit.

Z dálky hučela kanonáda, Veruna její nepřetržité dunění cítila brnět pod hrudní kostí.
Spánek se zlomil v bdění v jediném úderu srdce.
S bděním přišlo poznání: válka skončila. Je to jen bouře nad horami.
Nohama znejistělýma spánkem překlopýtala k oknu. Nebeské propusti se otevřely, vítr skučel a strhával do skel jedno vědro vody za druhým, blesk stíhal blesk a světlo bylo jako ve dne.
Takže se ta postava proti tmavému lesu rýsovala naprosto zřetelně. Vysoká tráva se jí ve větru svíjela u kolen, bílá košile se zběsile nadouvala a narudlé vlasy jí vlály jako koňská hříva v plném trysku.
Světlonoš.

Celé odpoledne bylo dusno. Slunce se nenápadně vytratilo. Ptáci ztichli. Nad Šumavou se formovala černá mračna. Prej až v noci, jasně... Tady na jihu je všechno dřív.

Pobíháme po zahradě. Ručník ze sušáku. Kolo do kůlny. Lehátko do garáže. Ubrus ze stolu. Židle sklopit. Bábovku ze zápraží schovat!

Zvedl se jemný vánek. Pročísl mi vlasy. Zastavila jsem se na zahradě a zahleděla se přes plot do dálky. Obloha byla tmavomodrá a pár kilometrů od nás, nad lesem, se zablesklo.

----------

Sedíme v chalupě. V zavařovačce plápolá svíčka. Nejde proud.
Voda hučí v okapech, provazy deště bubnují na střechu.
Záblesk.
Ohlušující rána.

Jestřáb přešoural místnost s konvicí pro vodu. Proč zvedat nohy výš, než nutno.
„Ať neprošoupeš koberec,“ komentovala Liška, chroupající ovesnou sušenku s rebarborovou marmeládou.
„Neboj, ten je ještě kvalitní, umělý. Něco vydrží.“
Zaťukání na dveře.
„Dobrej den vespolek,“ pozdravil růžolící muž. „Jo. Vy mi určitě můžete pomoct. Rozjíždím fotoateliér na klasiku a potřebuju něco do portfólia. Tadyma mám Pentax a... je tu nějaká tma, ale to vyřešíme,“ začal se šacovat.
„Aha!“ vytáhl krabičku s jakýmsi práškem, ale měl najednou plné ruce.
„Podržíte mi to?“
Jestřáb se k němu přišoural, uchopil krabičku...
„!!!“
Několik minut nic neviděli.
Statická elektřina, to je prevít.

Noc ji nechala poznamenanou, prázdnota v srdci, zatmění světa. Večerní cesta domů jako v mlze, ráno probuzení o nic lepší, paprsky slunce svádí svůj urputný boj, ale nezvládají, nemohou rozehřát tu ještě doznívající mrtvolnou bledost Bílé soboty. Celý den prožije ztracená, lidé kolem mluví, něco se děje, možná i důležitého, ale ona neslyší. Snaží se číst, včera chápala, dnes nerozumí jedinému slovu.
A pak, zničehonic, záblesk světla. Příběh z úst muže, který mlhu zná, kdysi celé dny ztracený v hlubinách bezvědomí, dnes vedle ní, části těla mrtvé, přesto živější. Nevěří, nechápe. Druhá noční cesta domů, obloha černá, ale hluboko uvnitř…

S postupem podzimu se naše dny ustalují. Mlhou procházím, kdykoliv mohu, a učím se. Marianna mě nešetří - ale přijímá mě.

Netrpělivost projeví jen jedenkrát - když přijde první prosebník z lesa, mechem porostlý ohava.

"Jak mu můžeš pomáhat? Je to zrůda! Zabíjí naše rytíře!" vyčtu jí.

Otočí se s blesky v očích. Vrací se mi její silueta tehdy pod stromem - strašlivá a planoucí.

"Chceš být čarodějkou, Markéto? Tak si pamatuj! Tví rytíři nejsou víc naši než hejkal! Naše je jen Šumava a té patří jedni i druzí."

Když vidí můj úlek, pousměje se - hořce, jako vždycky. "A zrůdy jsme tu všichni."

Deidara rozevřel náruč a zasypal Dáleky pavouky z výbušného jílu.
„Znáte umění, plecháči?“
„Dáleky umění nezajímá.“
„Mělo by.“ Jíl explodoval. „Umění je výbuch!“
---
Sledoval záblesky a stopy destrukce.
U jezera objevil desítky kráterů, uprostřed nich muže obklopeného Dáleky. Ohromující rychlostí unikal střelám. Odpaloval bomby.
Doktor žasl. „Páni!“
---
Odolávaly, ale nastražené bomby a jámy pracovaly skvěle. Dáleky pohřbili hordy zeminy.
„Nás nezadržíš. Budeš vyhlazen…“
---
Přišel Doktor. Zatleskal. „Působivé, na člověka. Otázka…“ (Deidarovy nadávky ignoroval). „Co dělá pár Dáleků na opuštěné planetě?“
„Průzkumná loď poškozena časovou trhlinou. Nouzové přistání.“
„Jaká smůla. Zatím…“ Kolem nich se zjevila Tardis.
Nindža nadával. „Zkazils mi zábavu!“

Zablesklo se.

Wei Wuxian se rychle pokoušel zorientovat v neznámém prostoru, dokud bylo světlo.
Pak se ozval ohlušující hrom a světlo zmizelo. Wei Wuxiana znovu oslepila temnota.

Snažil se nepanikařit. Tohle byl už třetí blesk a on stále marně hledal Lan Zhana. Co se mohlo jeho spolubojovníkovi jen stát?

Tento noční lov měl být jednoduchý. Jen pár oživlých mrtvých strašících ve starém opuštěném stavení. Jenže se s Lan Zhanem rozdělili a teď se neozvala ani hláska, ať Wei Wuxian volal jeho jméno kolikrát chtěl.

Zablesklo se.

Tam přímo naproti něm. Wei Wuxian zahlédl záblesk bílých rouch.

„Wei Yingu.“

Oddechl si.

Celý den marně čekám na záblesk inspirace o záblesku. Pořád se mi neodbytně do hlavy cpe oslepující záblesk výbuchu termonukleární bomby, ale to urputně tlačím zas pryč, moc easy, moc obvious, moc predictable. Kdybych měl průhlednou hlavu, tak by byly vidět záblesky mezi neurony, jak přemýšlím o všemožných blbostech, prokrastinuju, jak to jde. V pravém dolním rohu obrazovky svítí na pozici hodin 23, vyčítavá, obviňující, ale ne drsně, spíš jak pes, co leží na gauči, kouká na tebe pohledem nahoru, vypilovaným do dokonalosti, a lehce kmitá špičkou ocasu, prý že už by ses jako mohl zvednout a vzít to vodítko.

Za oknem se zableskne. Trvá dlouho než se ozve hrom. Někde v dáli je bouřka. Tady zatím ani neprší. Ale vítr fouká. Nahoře v temném podkroví zní meluzína jako kvílení zemřelých. Alex je schoulená pod peřinou a nemůže usnout. Ježkovi voči, tuhle noc neusnu. Jedině... napadá ji... uh, když to je tak trapný. Venku zavržou vrátka, která se špatně dovírají. ACHJO! Alex vstává, popadá mobil, kapesníky a peřinu, a potichu schází dolů ze schodů. Zaťuká na dveře. „Ano?“ Ozve se Matěj. Alex vklouzne dovnitř. Matějovi se roztáhnou koutky od ucha k uchu. „Já se bojim,“ zamumlá Alex. Matěj odkládá knížku.