Předsudek

S postupem podzimu se naše dny ustalují. Mlhou procházím, kdykoliv mohu, a učím se. Marianna mě nešetří - ale přijímá mě.

Netrpělivost projeví jen jedenkrát - když přijde první prosebník z lesa, mechem porostlý ohava.

"Jak mu můžeš pomáhat? Je to zrůda! Zabíjí naše rytíře!" vyčtu jí.

Otočí se s blesky v očích. Vrací se mi její silueta tehdy pod stromem - strašlivá a planoucí.

"Chceš být čarodějkou, Markéto? Tak si pamatuj! Tví rytíři nejsou víc naši než hejkal! Naše je jen Šumava a té patří jedni i druzí."

Když vidí můj úlek, pousměje se - hořce, jako vždycky. "A zrůdy jsme tu všichni."