DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2022. Téma: Přísloví

Sedím u jezera. Plameny ohně stoupají k noční obloze a na vodní hladině se třpytí hvězdný svit. Měsíc se zdá větší než obvykle.
"Tady jsi, můj příteli," oddechl si s úlevou pocestný. "Myslel jsem, že už budeš dávno za humny."
"Ale kdeže, co tě k tomu vede?"
"Hmm... zajímavé! Vždyť jsi přišel o všechno a stějně vyzařuješ klid a spokojenost. Cožpak tě to nemrzí?"
"Koukni na ten měsíc! Předtím jsem si ho ani nevšiml pod vší tou tíhou starostí... ale teď, můj příteli, jsem konečně prozřel!"
"Ty jsi blázen," řekl pocestný, nasedl do auta a nechal mě u jezera samotného.

Sestřenka Beatrice se momentálně snažila předstírat, že je líbezný keř. Přitom však snítkou v ruce odháněla včely, které ji přišly prozkoumat.
„Je neuvěřitelné, že Benedik Beatrici tolik miluje, když ta pro něj má jenom žerty a jízlivosti,“ prohodila Hero s povzdechem a měla dojem, že ošívající se křovisko dotčeně zamumlalo: „Zato on je ke mně sladký jako med.“ Čímž k sobě přilákalo další roj.
„Já vím,“ souhlasila Heřina komorná Uršula. „Ale podle mě má jistou naději. Ostatně znáte to přísloví.“
Hero ho skutečně znala. Použila ho jako název povídky, v níž napsala Beatrici a Benedikovi zářnou budoucnost a kupu dětí.

“You mean… I’ll be a Hero?” Keigo breathed, amazed.

The lady in the dark suit smiled, tapping something into her phone. “Of course you will. A great Hero!”

“Wow.”

“You will save a lot of people!”

Keigo followed along long, boring halls, through tall, boring doors. Into a boring bedroom.

“This is yours,” she said. “You can decorate as you like!”

Keigo put the duffle bag with all his things down. As soon as he was left alone, he stuck an Endeavour poster onto the wall right above the bed.

One day, he would be a Hero.

Just like Endeavour.

"Ede, podívej, tam v zahradě vidíš? Ta v těch šatech v barvě mořské pěny, není nádherná?"
Zahleděl se na ni. Vskutku byla perlou mezi květinami, pleť lehce bronzová, krásné tmavé oči. Svůdný pohled. Hlad jeho mladí zatoužil zabořit prsty do jejích tmavých vlasů.
Toho večera s ní tančil. Mrkala dlouhými řasami a smíchem klokotala.
Otec mu nad sklenkou rumu vysvětloval přednosti jejího věna.
Pan Mason vychvaloval dceru do nebes.
Tak se jí dvořil.
Třikrát spolu konverzovali než si ji vzal a odvezl z Karibiku domů.
Teprve v rodné Anglii se dozvěděl pravdu o její těžké duševní chorobě. Bylo však pozdě.

Měl všechno, na co si vzpomněl. Jeho rodiče mu nic neodepřeli. Když přišel s tím, že chce být zpěvákem, všechno mu zařídili. Stal se slavným.

Lidé k němu vzhlíželi jako ke svatému. Byl pohádkově bohatý a ženy si mohl vybírat. Začalo mu to stoupat do hlavy.

Jednou mu nějaká dívka řekla, že se jí nelíbí. Odmítla jeho návrhy, které považoval za neodolatelné, zasmála se a odešla. To ho rozzuřilo. Co si to dovolila! V záchvatu vzteku šel za ní a v odlehlé uličce ji uškrtil. Mě přece musí všichni zbožňovat!

V nitru se začal ozývat slabý hlásek pochyb. Opravdu všichni?

747 (číslo naprosto náhodné) byl medvěd vždycky velmi kulatý, hrdý a odhodlaný, ve své baňaté hlavě přesvědčen, že řeka je jeho.
Ostatní medvědí samci ten názor nesdíleli. Současný vládce vodopádů, medvěd 856, ho kvůli tomu mockrát profackoval, Walker ho kousal do zadku a ten dědek Otis na něj vrčel.
747 se ale brodil peřejemi s neúnavností ledoborce, konkurenci odstrkoval silou pohledu a jakmile měl příležitost, protlačil se na nejlepší místo plné bublinek.
856 ho šel profackovat.
747 se nedal.
856 ho přimáčkl pod hladinu, až mu málem došel dech.
747 toho nedbal. Přišel o ucho, ale o to přesvědčení ne.

Nebyla z kapitánů, kteří se vyžívají v bohapustém řečnění. Slova mohla povzbudit. Ale slova mračna nerozptýlí. A nekonečné míle oceánu nedávaly naději na vzpruhu. Musela doutnající nespokojenost rozptýlit jinak. Nedělní divadlo pobaví. Dvojitý příděl rumu pro nejlepší osádku děla snad nenadělá víc škody než užitku. Ostatně trocha cvičení jim po dlouhých týdnech zahálky v přístavu jedině prospěje.

Večery protkalo drkotání lafet. Tikání ručiček tonulo v hulákání příkazů.
“Do střílny!”
Dělo zarachotilo.
“Pal!”
Voda se rozstříkla na všechny strany. Soudek se jen zakolébal.
“Kam to míříte, chlapi!? Máte snad voko z kašparovy krávy? Chcete, aby nás rozstříleli na cimprcampr? Znovu! Nabít!”

Když se Severus znovu probudil, Potter už u jeho postele nebyl, ale nemocniční pokoj nezmizel. A na nočním stolku stála papírová krabice.

Takže to nebyl sen, povzdechl si a vytáhl se do sedu.

Aspoň, že už se můžu hýbat, pomyslel si a přitáhl si krabici. Otevřel víko, aby se podíval, co mu Potter přinesl.

Zašklebil se.

Čokoládový, odfrkl si v duchu a nechal víko spadnout zpět. Neměl čokoládu rád, preferoval spíš lehké ovocné moučníky. Chystal se krabici odložit, ale najednou si to rozmyslel.

Možná bych mohl aspoň ochutnat, rozhodl se a opatrně ulomil kousek koláče. Taky mi nemusel donést nic.

Jaro se konečně zase plíživě rozlévalo v údolí muminků. Všichni jeho obyvatelé si opět užívali probuzené přírody.
Jen Muminek byl smutný. Něco (nebo spíš někdo) mu k úplné radosti chybělo.
Jako každý rok se bál, že na něj jeho kamarád při dobrodružných cestách zapomněl a už se nevrátí. Ale taky věděl, že musí být trpělivý.
Jednoho obzvlášť krásného dne Muminek hned po snídani utekl k řece. Seděl na mostku, komíhal nohama a koukal do plynoucí vody.
Tady často sedávali spolu. A tady se před zimou rozloučili.
Najednou mu krom šumění říčky polechtalo ouška ještě něco jiného. Tiché tóny harmoniky.
„Šňupálku!”

Místo a čas: nad ránem, moje ložnice.

Údery na dveře. Myslím, že kladivem.
Otevřu, dojem se potvrdí.
Můj nevlastní bratr Thor vpadne dovnitř a s ním i smrad lidské hospody.
Tady zas někdo nasával šnaps v Midgardu.
Thor se culí jako sluníčko a už už mi usíná na podlaze.
Tak to tedy ne.
Nakopnu ho.
“Jestli tu hodláš spát, tak se mazej umejt. Smrdíš jako by tě poblilo stádo trolů.”
Thor se zavrtí, ovšem nezvedá se.
Zkusím to jinak.
“Pokud se umeješ, mám i postel pro hosty.”
Thor zachrápe, hlavu podloženou kladivem.
Pokrčím rameny.
Já to s ním myslel dobře.