DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

Temná postava vykročí z pasti.
Z prázdného obličeje šlehají plameny.
Slepá hrůza rozstřelí bezbranný hlouček.
„Zůstaňte, kde jste!“
Ochranné čáry se zbortí. Ladin marný výkřik zlomí vzlyk.
Prastarý pud lidi žene do úkrytu tmavých koutů.
Ve stínech však místo spásy číhá čirý syrový děs.
Zahlcuje smysly, rdousí hrdla, mrazí krev.
Evžen přeskakuje bezvládná těla, nastavuje sám sebe jako hráz, z jeho dlaní srší modré blesky.
Přízračné pařáty míří na srdce.
Dům zoufale sténá, chvěje se v základech jako tvor ve smrtelné křeči.
A Evžen náhle ví.
„V kuchyni pod podlahou.“
Byl to výkřik? Zašeptání? Myšlenka přehlušená třeskotem lámaných zaklínadel?
„Lado!!!“

"Hans, ládštok!"
Až když Ukko udělal rukama nemravný posuněk, kluk pochopil, co se po něm chce a vrhnul se pro nabiják. Fin zatím vytěrákem doloval z hlavně žhnoucí zbytky střelného prachu - kdyby na ně hned nasypal prach, horký moždíř by se proměnil v římskou svíci.
Najednou mu někdo zalomcoval ramenem - otočil se, a tam zčernalá tvář kapitána hýbe rty. Důstojník se naklonil a zařval mu přímo do ucha: "Podsypte o čtvrt odměrky víc prachu!"
Ukko se bolestně zašklebil: "Příště nechte zvědy od kanónů dál, když budem hluší jak dělostřelci, budem k ničemu!"
Mladý důstojník zmateně pokrčil rameny. Taky nic neslyšel...

„Tak, a teď budete zpívat!“ pravil se zadostiučiněním. „Budete odpovídat na moje otázky!“
Odpovědí mu bylo jen hluboké mlčení.
„Vy budete mluvit,“ ujistil je.
Seděli proti němu na židlích bez hnutí a upírali na něj skelné pohledy.
„Kde jsi byl včera mezi pátou a sedmou večer?“ vypálil zákeřně otázku na jednoho z podezřelých. Podezřelý nereagoval.
„Jaký byl váš vztah k oběti?“ zaburácel.
Hleděli na něj prázdnými pohledy a ani se nepohnuli.
„Najednou jste všichni ohluchli, co? Na mě to ale neplatí!“
Plyšový medvěd, pes s utrženým ocasem a hadrová panenka se dál usmívali.
Na nacvičování výslechových metod museli nováčkovi stačit.

Norbert byl z celé té situace úplně paf.
Nejen, že slečna Lydie přišla do jejich kanceláře doslova jako by se nechumelilo, ale dokonce se k němu přitočila a se špitnutím „pro vás“ mu vtiskla do dlaně malou obálku. Upřímně doufal, že nikdo nic neslyšel ani neviděl. Z toho by byla hrozná ostuda!
Psaníčko otevřel raději až doma, bezpečně z dosahu všech zvědavých očí a uší. Jaké bylo jeho překvapení, že pisatelkou není Lydie, ale její sestra Paulína!
Takže se nehněvala, procházka byla odřeknuta kvůli zanícenému malíčku. Chudinka! Usmyslel si, že jí musí poslat nějakou drobnou pozornost.
Co třeba karamelizované mandle?

Posluchárna anatomického ústavu praskala ve švech. Budoucí hygienici, optometři, učitelé. Profesor vzdychl. Hlavně je nevyděsit. Především musí vynechat latinu.
"Střední ucho: na bubínek navazuje kladívko, kovadlinka a třmínek připojený k oválnému okénku. Jsou zde dva svaly, musculus tensor tympanii a musculus stapedius..."
Sakra! Latinské zaklínadlo uvedlo publikum do polospánku.
Pozvolna začal zesilovat: "Jmenované kůstky tvoří Jednu VELkou PÁKU!!!"
Posluchačstvo zvedlo hlavy. Polohlasem dodal: "A stah těch svalů vás chrání před ohluchnutím! Jen nereagují okamžitě..."
Udeřil do stolu.
"Nezívejte tam vzadu! Anebo: zívejte! Tympanický reflex se zapíná i při zívnutí. Poslouchejte mě pozorně: Když zíváte, neslyšíte, co říkám."
Třída konečně ožila.

Nejdřív neviděl a neslyšel nic, jen temnotu a ticho. Pak zaslechl jakoby vzdálený šepot, který sílil. Náhle jeho mysl zaplavily tváře. Snažil se soustředit, ale míhaly se příliš rychle. Watto, Mace Windu, Jar Jar, Nejvyšší kancléř, Yoda, vše se slévalo do jedné vířící smršti. Anakinovi se zdálo, že padá do nekonečné temnoty. Poprvé po dlouhé době pocítil opravdový strach.

Následuj světlo, Anakine. Ne kvůli rovnováze Síly, ne kvůli porážce Temné strany. Pochop to, co ostatní Jediové nikdy plně nepochopili. Jít za světlem jen proto, že je to světlo.

"Qui-Gon?"

Anakin otevřel oči. Stále byl v temnotě, ale strach byl pryč.

Několik kamenů stačilo k přehrazení potůčku. Pažit barví průzračnou vodu dohněda.
„Počkejte kluci. Kam s ním?“ nese Honza další drn.

„Ančo, Májo, Tome, domů!“ Volání rozvlnilo vzduch a splynulo s vlnkami v potoce.

Kuba s Šimonem se snaží upevnit mlýnek do vidlic. Bráška je sleduje.
„Hoši, teď mne pusťte, musím tam zasunout ještě tuhle lopatku."
Na břehu dívenka s malou sestřičku na klíně je soustředěně pozorují. Za nimi stranou trochu bázlivě stojí nejmenší klučina, ruku v kapse. Jediný není bos.

„Šímo, Kubo, Pepo, Štěpo!“ Jména zanikla v šplouchání vody.

Děti zaujaté hrou, nevnímají hlas, ani výhrůžný tón.
Pes taky nereaguje.

Stojí nade mnou, rovný a bělovlasý, ozbrojený poustevník.
Hejkal blátivě mlaskne: „Zaslouží si to, rytíři! Zničila les...“
Karel Ignác přešlápne. „Zaslouží. Ale stejně ji pusť.“ Nabízí strašidlu – fajfku? Bahenní stvůra ji přijímá a odvrací se.

Vylézám z mokřadu, vyšívané lemy ztěžklé bahnem. Karel mi nepodává ruku. Co tady děláš, nezeptáme se.
Nakonec se usměje, tvrdé opovržení mezi vráskami. „Přestali ti konečně naslouchat? Sychravský dvůr nikdy neuznal dobrou radu...“
Nechci nést další staré výčitky. „Přátelíš se teď se zrůdami, rytíři?“ opáčím uštěpačně.
„S těmi jsem se přátelil odjakživa,“ utrousí s pohledem jasným starým přátelstvím i nenávistí. „Tyhle jdou aspoň rychle poznat.“

Severus byl příjemně překvapený, že ho nikdo nepřerušoval. Ovšem po Hermionině poslední větě se strhla mela. Všichni měli potřebu mluvit najednou a vyjadřovat nevíru, údiv, pochybnosti. Nejhlasitější byli pochopitelně ti, kteří až donedávna nevěděli nic ani o magii, ani o Pánech času. Zato Doktor byl podivně tichý…

„Tak dost!“ zavelel George, když hluk přesáhl snesitelnou hranici. „Zjistili jste ještě něco?“ obrátil se na oba kouzelníky.
„Uvalil na tebe kletbu,“ promluvila Hermiona na Doktora a snažila se nečervenat. „Potom co… víš…“
„Předpokládám, že si všichni dokážeme představit, co se stalo, nebo naopak nestalo,“ zastavil koktání Greg. „Otázka je – jde kletba zvrátit?“

Nálada kolem stolu byla rozpačitá.
„Mluvila jsem s Houbou. Je nadšený, že vyřešil případ. Prý budou prémie. Chytil čtyři lumpy! Připadá si jak šerif z Nottingamu.“
„Až na to, že Robina pořád nemá,“ prohlásila Anna. „Ti čtyři prý mlčí jak zařezaní.“
„Byla jsem u Ševčíků. Jsou celí šťastní, že je tomu řádění konec,“ řekla smutně Jindřiška. „Marně jsem vysvětlovala, že taková banda pitomců by tohle sama nevymyslela. Za tím určitě bude ještě někdo další.“
„Mě potkal starosta. Usmíval se jak měsíček na hnoji. Zářil spokojeností,“ vzdychla Tereza.

Měla pravdu. Starosta se spokojeně rozvalil v ušáku s oblíbeným krvákem. Konečně pohoda!