DMD č. 14. pro 14. 4. 2021. Téma: Sebranka

Mladý spisovatel vešel do kuchyně, kde maminka s Múzou krájely zeleninu. Obě se smály.
“...to ti povídám, Marie, uličníci! Nezbedná sebranka! Díky nim jsem byla šedivá ve třiceti.”
“Opravdu?” protáhla Múza a hodila po něm šibalským pohledem.
“Mami! Nemůžeš jí říkat takové věci. Ještě ji vyplašíš,” vyhrkl pohoršeně mladík.
“To děvče musí vědět, do čeho jde.”
“Já už mám celkem představu a jen tak něco mě nevyplaší,” sdělila jí Múza. “Navíc myslím, že můžete být hrdá na to, jak jste kluky vychovala. ”
“No, výzvy rodičovství,” povzdechla si maminka s úsměvem. “Člověk udělá co může a pak už se jen modlí.”

Geralt se zachmuřil a chvíli mlčel. Věděl, že má Bruno pravdu, s tou naštvaností se už potkal. Pomoci však nedokázal.

„Co víš o té věci, Bruno?" pronesl tiše.

„Drby idú svetom, tu v horách je akási partyja, taká kumpanija, nič jim neni svate, za cinganie zlata zrobi pry všecko. A dobreho toho moc něbude. Maj v ďurach dilny, robí tam veličo a taky bazmeg," odplivl si. „A co je sicher, ich kapo si řiká Meletya Wintil. Pry ňaky zbludili mág či co, bacha naň, Geralte."

„Tak si na něj tedy posvítíme, děkuji ti, Bruno. A bij, jen když opravdu musíš."

Doma byl svět vždycky v pořádku. Nebo alespoň vytvářel dojem, že je.
Když jste si nevšímali té prázdné židle vedle Georgova místa.
Ron se zase snažil překřikovat své starší bratry a získat si pozornost historkou s hurikánem na devátém patře.
Ginny po očku sledovala děti a sama se nořila do utěšující náruče své matky.
Percy odložil nabubřelost mladistvých let a rozvážně hovořil s otcem.
Charlie se přel s Billem o bezpečnosti chovu nového druhu draků a jejich využití v bankovnictví.
Roky je zavedly každého jinou cestou.
Ale když se celá sebranka sešla doma v Doupěti, všechno bylo (skoro) jako dřív.

Často na ni vzpomínám s tím, že jsme snad byli její sebranka. V nejlepším slova smyslu. Všechny ty třídy, kam kdy vkročila, s přísným výrazem a magnetofonem v ruce.
"Miluji vás," říkala nám a my věděli, že následně rozdá zadání testů.
"Vy hadi!" hřímala následující hodinu rozdávajíc červenou barvou hrající výsledky naší práce.
Někdy nám celou hodinu spílala, jindy vyprávěla o Paříži. Několikrát jsme překládali na čas, až se nám od per kouřilo. Pak uspořádala bagetové matinée.
Nejvíce naštvanou jsme ji viděli o Vánocích. V paralelní třídě překládali koledy.
"Ó má krásná jedličko, králi lesů, jak rád mám tvou zeleninu..."

Stojíme v poušti, žíznící, abychom utišili svou žízeň. Stojíme v poušti a třeseme se, protože bez Tebe jsme jenom gójové, ale s Tebou svatí. Stojíme v poušti naplněné Tvou přítomností, vždyť jsi nás přivedl k sobě. Očišťujeme se v poušti – vodou? – před Tebou, protože brzy sestoupíš a vyneseš nás na orlích křídlech vzhůru, prach ze země, Tvoje vlastnictví, království kněží, národ svatý. Stojíme a posloucháme, abychom poslouchali, protože poslouchat znovu a znovu nebudeme. Stojíme, abychom se klaněli. Stojíme, abychom rostli. Stojíme a země se třese. Přes horu Sinaj nám svítí do očí slunce. Nevidíme nic. Ale Hospodin je s námi.

Bez tahu na branku,
tvoříme sebranku.

Kariéra fotbalisty dávno zavržena,
na vědu hlavu nemáme,
pomalu se potácíme v oblasti neoborů.

Výhled do budoucna veskrze nulový,
ale tak hlavně že máme index v ruce
a dopravu za čtvrtinu.

Vztahy nevztahy,
končící většinou dřív než vůbec začaly,
ona totiž věrnost dá práci
a láska vyžaduje čas.

Mezi prospanou přednáškou
a večerní kalbou
směna za friťákem,
mamahotel není všemocný
a v mekáči se rychle leze nahoru.

Nad kolující cigaretou nadávání na učitele,
jak nás nenechají vyjádřit názor,
jak nebýt jen ovcí v davu
a taky jak se nenechat sežrat
celým tím zasraným systémem.

Rozpoznala je už z dálky, tu tlupu v hadrech v pouštním údolí pod sebou. Zažehnuté pochodně, sem tam se blýskl meč. Vyhublí mladíci toužící po dobrodružství, zjizvení vojáci, kteří už neměli kde válčit, vypuzení lapkové. Hladoví, odraní, rozzuření. Nebezpeční jako pouštní psi – a oni je proti sobě poštvali.
Většina smeček pustin neměla vůdce, jen meče a hlad. Kam přišla, plenila a brala. Téhle stál v čele muž, který velel vojskům a dovedl pohybem ruky zastavit dav. Rusé vlasy a zářivě modré oči, poslední naděje. Abigail se svezla Davidovi k nohám. Kolem podupávaly oslice naložené fíky a vínem, které ji předešly.

"Tohle je práce pro Sklepmistra a jeho partu," prohlásil Vraspír, když obhlédl situaci. "Je to sice sběř, která žere lidi.."
"Pouze mrtvoly a pouze, když jim to dovolí!" zavrčel Daniel. "Kromě toho jsou to skvělí likvidátoři."

"Zatracená práce!" zanadával Sklepmistr, když dorazil a plivl na podlahu. "Hnusná svoloč, tyhle tunelky!"
Daniel von Drak by elektromagnetická tornáda svoločí nenazýval. Tyto elektromagnetické bouře vznikaly v místech křížení časových tunelů, především tam, kde se tunelů potkávalo několik. Nebývaly velké, kumulovaly však nesmírné množství uvolněné časové energie, proto se jen velmi obtížně likvidovaly. Postižená místa zůstávala kvůli vzniklé časoprostorové nestabilitě uzavřená i několik dní.

Pobíhali po ulici, déšť jim smáčel vlasy a klíče cinkaly v kapsách. Možná je honili policajti, kdo ví.
Slepá ulička, vždycky do ní vlezou! Rychle přeskakují plot, když tu na ně vyskočí pes, štěká jako divej a málem by je prozradil. Ta parta kluků a holek se rychle rozběhne pryč, ale pes běží za nimi. Nasednou do dodávky, no páni, jezdí na červenou, nedávají blinkr. Hotoví grázlové!
Začíná bouřka, blesky svítí na obloze a začaly padat kroupy.

,,Děti, ke stolu, oběd je hotovej!" volá maminka z okna.

Mraky se roztrhají a sourozenci se smíchem běží po zelené trávě do kuchyně.

Ve sborovně velikosti výtahové kabiny si čtyři učitelky vaří kávu. Prakticky se o sebe otírají respirátory.
Pokouším se uniknout, ale úzké dveře zatarasily nohaté čtvrťačky.
„Paní učitelko, Ládík zvrací,“ hlásí Editka.
„Do roušky,“ upřesňuje Kačenka.
„On si Víťa prdnul,“ rozvíjí Editka. „A Ládík začal zvracet.“
„Do roušky,“ sekunduje Kačenka.
Cestou za Ládíkem stačím tak tak zachytit řítící se tělo.
„Josko! Co děláš!“
„Já jsem zapomněl chodit po schodech,“ vysvětluje klučík. „Doma schody nemáme!“
„Zvracíš?“ vyšetřuji ve 4.B.
„Zvracím,“ přiznává hrdě Ládík.
„Volám tátovi, pojedeš domů!“
„Já prdím,“ hlásí Vítek. „Můžu domů?“
„Ne!“
„Ale zítra přijdu!“ varuje Ládík. „Je testování!“