DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

"You didn't see our big finish, yet," she said confidently. "Come here," she whispered. "Trust me." And then she kissed her.

"I know it's hard for you to understand how I feel, but..." he paused. "I care a hell of a lot about that armour..." They both laughed.

"So... my office is overflowing with flowers."
"Oh, really?" she smiled knowingly.
"You didn't have to do that."
"I never had a friend like you."

"There's something I should say. I meant to say always and I never have," he paused and tenderly looked at him. "Sherlock is actually a girl's name."

V hodině čtrnácté se Daniel von Drak potřebuje dostavit na výuku. Pomůcky pro hodinu chemie se 3. A má ovšem v kabinetě, od kterého je v tuto chvíli oddělen několika metry zelené hmoty. Není to daleko, přesto je cesta uzavřena. Pedagog nijak netouží obcházet celou rozlohu sálu.
Náhle si uvědomí, že existuje ještě jedna cesta. Jenomže tou ředitelku vzít nemůže; některá tajemství se neprozrazují.
„Milá nadřízená, prosím vás velice, počkejte zde. Siegfried se postará o vaši bezpečnost,“ požádá Daniel a začne vylézat z okna.
„Snad nechceš vyskočit z okna?! To bych ti neodpustila!“ vyhrožuje Josefa.
Jenže přesně to Daniel udělá.

V duchu viděla ten hrozný obraz. Zmrzačené tělo, utrpení v mrtvé tváři. Ledovýma očima sledovala svou posádku, dala si záležet aby vyzařovala hněv, který cítila.
"Už nejste piráti, jste vojáci svobodného národa. A podle toho se k vám budu chovat."
Otočila se a pohlédla na ty tři hajzly v přechodové komoře. Nejradši by je vyhodila nadýchat se vakua, ale to bylo proti ženevským konvencím stejně, jako znásilnění. A ona musela jít příkladem.
Na rozdíl od mladé federální důstojnice, kterou utýrali, je čeká rychlá a milosrdná smrt. Vojáci popravčí čety byli její elita, nastoupili naprosto perfektně.
Nadechla se: "Připravte se! Pal"

Možná, že Bůh odpustí člověku zpupnost. Dal mu přece zemi, aby jí vládl. Ale nedovolil mu ji poznat.
Chce-li Bůh člověka potrestat, obdaří ho odvahou. Jako kapitána. Činila jej velikým, strašným a slepým. Pro svůj cíl neviděl zlá znamení. Bůh ho srazil k zemi, protože chtěl vyrvat přírodě tajemství dříve, než byl shledán hodným.
Toho strašného dne bylo snadné věřit, že přízrak, který jsme pronásledovali, je strašlivý leviathan. Ale dnes, sám a potmě, vidím, že chránil zemi před zpupností člověka, který z masa, krve, kostí a tuku jeho druhů stvořil svět bez tajemství.
Možná, že Bůh člověku odpustí. Velryba ne.

"Jestli pojedeš, zabal si rovnou i druhý kufr. Sem už se nemusíš vracet!"

Hlas ho zradil a chvíli na sebe jen mlčky zírali. On mělce dýchající, podvědomě se krčící pod tíhou právě vyřčeného, ona zaskočená, usilovně hledající dostatečně pádnou odpověď.

"Jasně jsem ti řekla, že je jen kamarád. Měl bys navštívit doktora, jsi paranoidní."

Tuhle situaci oba dobře poznávali, děla se v pravidelných intervalech s drobnými obměnami kulis posledních několik let. Jedním z průvodních jevů naprosté ztráty důvěry v jejich vztahu byl nutný výsledek takové konfrontace. On nevěřil, že mu říká celou pravdu a ona mu celou pravdu nechtěla říci.

"Totoro, Totoro, kde jsi? Či, či, vrať se domů." Kde jsi kruci zase zalezl?

"Evžo, podej mi piškoty! Prosím, ty v plechovce, já s nimi zaštěrkám, třeba přiběhne."

Nic, stále nic, kocourek se stále nevrací.

Tak znovu: "Totoro, Totíku." Štěrkám znovu.

A najednou kocour běží, hop, je v okně. "Baf," pes Ben jej radostně vítá.

"Na Totíku, tady máš, když jsi přišel."

Ben se nevěřícně dívá, to snad není možné, tys mu dal piškot jako prvnímu? Téhle zrzavé, mňoukavé kouli? Tys jí dal můj piškot!!!

Ben se sebere a uraženě odchází. Tohle ti neodpustím. Já jsem tady byl mnohem dříve!

Kde je drabble? Kde je můj příběh? Ptala se postava sama sebe.
Deset hodin, dvanáct hodin, jedna hodina odpoledne a příběh nikde.
Možná jen neví co má napsat. Snažila se postava uklidnit sama sebe.
Devět, deset, jedenáct a čas se pomalu blížil k půlnoci.
Proč mě ještě neumístil můj autor do příběhu? Už naštvaně čekala postava.
Odbila půlnoc příběh žádný, jen kdesi v prostoru naštvaná postava.
A přišel druhý den a odbilo deset, jedenáct a dvanáct...
Nic. Ticho. Žádný příběh, jen naštvaná postava.
A v deset večer, kdy autor řekl, že zapomněl, postava řekla, že mu tehle hřích nikdy neodpustí.

V protokolu o nehodě většinou nefiguruje řidič tramvaje jako viník, nýbrž jako oběť cizí arogance, neznalosti a nepozornosti. (Popřípadě libovolné kombinace výše zmíněného.)
Použil však skutečně všech prostředků k odvrácení mimořádné události?
Tím nejdůležitějším totiž nejsou brzdy. A není to ani zvonek.
Je to schopnost číst provoz. (Ne nepodobný kódům v Matrixu.)
Je to předvídavost. (Občas hraničící s jasnovidectvím.)
Je to defenzivní styl jízdy. (Ano, mám přednost, ale vážně si ji musím vynucovat?)
Kolegy, kteří se po nehodě chlubí, kterak „toho vocasa vyškolili“, bych odeslal pípat kuřata do Tesca.
Poněvadž tímhle tempem nám na začátku léta budou depáci sedlat koně.

„Synu! Konečně! Už tě nikam nepustím.“
„Pokud jsi zase nepřepsal Nevýslovný plán, budeš párkrát muset. A víš, co jsem ti říkal o jeho přepisování, když nejsem doma.“
„Řekl jsi: ‚Ještě jednou na to sáhni a zakládám si vlastní církev.‘ Než zase zmizíš, chce s tebou mluvit Jidáš.“
„CO TADY DĚLÁ JIDÁŠ?!“
„Dopoledne se oběsil na osice.“
„A neprosil jsem tě, ať na něho dáváš pozor? Jak ho vůbec osiková větev mohla unést?“
„Kdybys svoje lidi krmil manou, nebyli by tak vychrtlí.“
„A dost. Končím. Beru Jidáše a jdu dolů založit křesťanství.“
A Bůh si v Nevýslovném plánu odškrtnul další bod.

Vrazil do něj, když vyběhl ze soudní síně. „Alexa–“ Rozvzlykal se.
„Rychle, ať nás nikdo nevidí,“ řekl Wilhelm a zatáhl Alexandra do své kanceláře.
„Dostali deset let!“
„Kdo?“
Alexandr pochodoval po místnosti, slzy mu tekly po tvářích. „Nic neudělali!“
Pochopení. „Paragraf 129 trestního zákoníku?“
Přikývl.
„Znáš je?“
„Co to s tím má co společného?“
„Znáš je?“
„Neznám.“
Pak oba zmlkli. Ve vzduchu viselo příliš mnoho významů. Jen pár metrů od nich stáli dva muži odsouzení za hřích proti přirozenosti, za neodpustitelnou lásku.
„Odsoudil jsi někdy někoho za...“
Wilhelm přikývl. Pak objal svého muže. Nebylo dobře, ale mohlo být i hůře.